Záchrana zádušního chrámu Amenhotepa III. patří k unikátním projektům, které mohou pomoci posunout bádání egyptologů. Svědčí o tom nalezené zmínky o kontaktech s národy, které dosud nebyly známy z žádných dochovaných záznamů.
Jedním z nejvýraznějších panovníků 18. dynastie byl Amenhotep (III.) Nebmaatre, jenž vládl Egyptu plných osmatřicet let (přibližně 1410–1372 př. n. l.), a to s vydatnou pomocí své prozíravé manželky Teje. S ní se oženil již ve druhém roce své vlády, kdy mu bylo nejvýše čtrnáct let. Dědicem trůnu se později stal jejich syn Amenhotep (IV.) Nefercheprure – proslulý náboženský reformátor, který si v duchu své víry změnil jméno na Achnaton (Prospěšný Atonovi). Amenhotep III., jenž po svém otci zdědil skutečnou světovou říši sahající od Eufratu na východě až po čtvrtý nilský katarakt na jihu, byl schopen odkaz Thutmose (IV.) Mencheprurea ještě dále rozvinout. V zahraniční politice dokázal patřičně skloubit razantní vojenské akce s vhodnými diplomatickými aktivitami. A tak zatímco na jedné straně uspořádal úspěšná válečná tažení hluboko do Dolní Núbie (o nichž podal svědectví i jeho núbijský místokrál, královský syn z Kuše Merimes, jehož některé památky jsou také uloženy v pražském Náprstkově muzeu), na druhé straně uzavřel několik politických sňatků s mitannskými a babylónskými princeznami. Částečně se rovněž dochovala diplomatická, velmi prozíravá korespondence Amenhotepa III. s babylónskými, mitannskými, asyrskými a chetitskými králi a syrskými knížaty. Politická stabilita, hospodářská prosperita země, rozvinutá zemědělská výroba, přísun núbijského zlata a dokonalá státní administrativa vytvořily předpoklady k neobyčejnému rozvoji stavební činnosti a rozkvětu umění a řemesel. Amenhotep III. si především dal postavit výstavný palác v Malkatě (na západním břehu Nilu, jižně od thébské nekropole), který obýval od dvacátého roku své vlády. Budoval a rozšiřoval chrámy po celé zemi, přičemž nejdůležitější se nacházejí v Karnaku, Luxoru a núbijském Solebu. Svůj věčný příbytek si Amenhotep III. nechal vytesat v Údolí králů. Jeho skalní hrobka (WV 22), objevená v roce 1799, byla ovšem vykradena již ve 21. dynastii (někdy okolo roku 1000 př. n. l.). Nicméně panovníkova mumie byla nalezena s dalšími královskými mumiemi, které egyptští kněží přenesli z bezpečnostních důvodů do hrobky Amenhotepa II. Naposledy se hrobka Amenhotepa III. – jejíž stěny a pilíře zdobí náboženské texty Knihy o tom, co je v podsvětí –, stala předmětem úspěšného revizního výzkumu japonské expedice (Waseda University Egypt Archaeological Mission) v letech 1989–1990.
DŮM MILIONŮ ROKŮ Amenhotepovou vrcholnou stavbou byl jeho zádušní chrám (v němž však byla současně uctívána nejvýznamnější novoříšská božstva) na západním břehu Nilu naproti Luxoru (dnešni lokalita Kóm el-Hittán). Tento Dům milionů roků byl největším a nejvýstavnějším zádušním chrámem. Jeho areál o rozměrech 700 x 550m vymezovala 8,5metrů silná cihlová ohradní zeď. Přestože chrám byl zničen zloději kamene a mocnými nilskými záplavami, zachovala se in situ dvojice kolosálních soch při chrámovém vstupu, jež se záhy staly symbolem celých Théb. Jde o slavné Memnonovy kolosy znázorňující Amenhotepa III. sedícího na trůnu, se stojícími postavami jeho manželky Teje a matky Mutemviji po stranách. Dvacetimetrové sochy (původně zvané Vládce vládců) o váze přibližně tisíc tun jsou vytesány z červenavého křemence pocházejícího z lomů v Gebel el-Ahmaru u Káhiry. Na vytesání, dopravu a vztyčení obou soch tehdy dohlížel ředitel všech královských staveb Amenhotep, syn Hapuův. Severní Amenhotepova socha byla v Ptolemaiovské době (305–30 př. n. l.) označena jako Memnonova – podle syna bohyně ranních červánků Éós –, jenž se jako etiopský král zúčastnil trójské války a byl zabit Achillem. Při zemětřesení v roce 27 př. n. l. byla socha poškozena a vznikly v ní trhliny. Za rozbřesku při zvýšené cirkulaci postupně se zahřívajícího vzduchu začala socha vydávat hvízdavé zvuky, které byly považovány za nářek Memnona, určený jeho matce Éós. Zvuky přestaly až po opravě sochy a zaplnění puklin za vlády římského císaře Septimia Severa. Záhy však bylo jméno Memnona spojováno s oběma sochami, takže se dodnes označují jako Memnonovy kolosy, a celý chrám jako Memnoneion. První výzkumy areálu Amenhotepova chrámu uskutečnil teprve v letech 1964 a 1970 Švýcarský ústav egyptské architektury a starožitností. Četné nalezené architektonické články, fragmenty soch, stél a reliéfů a předběžně pořízený plán chrámu přesvědčivě ukázaly, že tu nejsou jen známé Memnonovy kolosy, ale i množství dalších důležitých památek bezprostředně ohrožených vysokou hladinou podzemní vody, zavodňováním sousedních polí, agresivním porostem halfy a trnitého křoví a v neposlední řadě i zloději starožitností. Situace byla tak zoufalá, že v roce 1998 zahrnula organizace World Monuments Watch oblast Kóm el-Hittánu (arabsky Pískovcový pahorek) do seznamu stovky nejohroženějších památek světa. Naštěstí se hned v roce 2000 začal pod vedením Hourig Sourouzianové a Rainera Stadelmanna uskutečňovat rozsáhlý mezinárodní projekt na výzkum, dokumentaci a záchranu Amenhotepova chrámu (Mission International des Colosses de Memnon et Conservation du Temple d´Amenhotep III) se záštitou egyptského Nejvyššího výboru památek. Projekt, který finančně podporuje především Association des Amis des Colosses de Memnon, World Monuments Fund a Německý archeologický ústav v Berlíně, je multidisciplinární a zahrnuje geofyzikální, geologický a hydrogeologický výzkum, topografické práce (Colossi of Memnon Mapping Project), archeologický a architektonický průzkum a restaurátorské práce. Již nyní je možné učinit si představu o stavebním uspořádání celého devastovaného chrámu, který byl orientován ve směru východ – západ. Memnonovy kolosy stály před prvním cihlovým pylonem, za nímž se kdysi nacházel první otevřený dvůr. Pak následoval druhý pylon a druhý otevřený dvůr. Od třetího pylonu vedla procesní alej sfing až ke vstupu do peristylového slunečního dvoru se třemi, popřípadě čtyřmi řadami osmistvolových papyroformních sloupů. Malované sloupy byly z pískovce a dosahovaly výšky 14,2 m. Stěny peristylu byly zdobeny jedinečnými reliéfy podrobně zachycujícími průběh jubilejního královského svátku (sed). V přední (východní) části peristylu byla kdysi umístěna dvojice popsaných křemencových stél s texty obsahujícími výčet králových činů a popis jeho stavební aktivity. Další (dosud nejzápadnější) zjištěnou prostorou chrámu je hypostyl se čtyřiadvaceti sloupy, z nichž se v některých případech dochovaly jen patky. Ostatní chrámové prostory (včetně svatostánku, kaplí, pokladnice a skladišť) budou nepochybně zachyceny během příštích výzkumů. Kromě toho byl v severozápadní části areálu lokalizován vápencový chrám ochranného božstva zesnulých Ptah-Sokar-Usira. Pozoruhodný byl výzdobný sochařský program celého Amenhotepova chrámu – snad největší v dějinách architektury. Jeho pozůstatkem jsou stovky více či méně dochovaných vápencových, křemencových, pískovcových, travertinových a žulových soch a sousoší krále, jeho rodiny, bohů a posvátných zvířat, které jsou známy již z minulosti (a mnohdy uloženy v různých světových muzeích s údajem o nejistém původu), či jsou právě odkrývány. Ty nejdůležitější představují zbytky dvou dvanáctimetrových sedících soch Amenhotepa III. z červenavého křemence, které byly kdysi umístěny před druhým pylonem, a fragmenty dalších dvou kolosálních královských soch z travertinu, které původně stály před třetím pylonem. Osmimetrové Amenhotepovy stojící sochy z křemence a červené žuly se kdysi nacházely i mezi jednotlivými sloupy vnitřního sloupořadí v peristylu.
ZÁCHRANNÉ PRÁCE Vyprošťování zbytků kolosálních soch pohlcených blátivým terénem je přirozeně velice obtížné. A tak například v oblasti druhého cihlového pylonu se musela v sezóně 2004–2005 neustále odčerpávat podzemní voda, aby bylo možné vyzvednout do požadované třímetrové výše torzo severního kolosu, vážící 450 tun. To se nakonec podařilo pomocí systému vzduchových polštářů (Jürgen Meier a firma Grund und Ingenierbau Essen). Stejným způsobem bylo možné vyprostit dvacetitunový fragment podstavce téže sochy, zdobený pečlivě provedenými, hlubokými reliéfy zachycujícími podmaněné sousední národy. Zatímco na jeho severní straně jsou vyobrazeny severní národy a území (mezi nimi maloasijská Arzava a Isjev, z něhož pravděpodobně pochází pozdější název Asie), na jižní straně se nacházejí jižní země (Kuš, Irem a Punt). Jde přitom o tradiční znázornění cizích zemí s realisticky zobrazenými lidskými hlavami a vzadu svázanýma rukama, přičemž tělo tvoří oválný půdorys opevněného města s jeho názvem zaznamenaným hieroglyfickým písmem uvnitř. Zcela mimořádný byl nález několika zdobených fragmentů podstavců křemencových soch v peristylu. Zde se jednalo o zachycení severních podmaněných národů, které dosud nebyly známy ani z egyptských seznamů, ani z klínopisných textů. Poprvé v dějinách tu jsou zmíněni Luvijci (!), Iónové (!), Mitannci (s nimiž Egypťané v této době udržovali přátelské vztahy), Danaové (!) a Nahariňané (z mezopotámské oblasti). Nejstarší historické zmínky těchto starověkých národů mohou být předzvěstí dalších zásadních objevů, které můžeme očekávat v Amenhotepově chrámu. Mluvíme-li o projektu záchrany Amenhotepova chrámu, pak musíme rovněž připomenout účast (v roce 2004) českého architekta Michaela Balíka, který navrhl vyproštění zbytků kolosálních soch z blátivého terénu ve čtyřech následných etapách (pootočení, vytvoření kluzné plošiny, pomalé vytažení a vlastní uložení). Ačkoli jeho návrh nebyl přijat, je považován za reálný. Projekt záchrany zádušního chrámu Amenhotepa III., panovníka označujícího sama sebe za Oslnivé slunce, patří mezi nejvýznamnější záchranné archeologické akce uskutečňované nejen v Egyptě. A je to téměř symbolická záchrana unikátního chrámu, který byl ve své době považován za střed světa. Objevil se i názor, že chrám byl projektován tak, aby vody přicházející životodárné nilské záplavy částečně pohltily dvory a peristyl a nedotčena zůstala pouze jeho výše situovaná intimní část se svatostánkem. Při opadávání vod pak tento chrám (pozemský příbytek krále a bohů) každoročně představoval vrcholný okamžik stvoření světa (tj. Egypta), jenž se v prvopočátku postupně vynořoval z pravodstva.
LITERATURA A. P. Kozloff, B. M. Bryan (eds.), Aménophis III: le Pharaon – Soleil, Paris 1993; D. O´Connor, E. H. Cline (eds.), Amenhotep III: Perspectives on His Reign, Ann Arbor 1998.
Břetislav VACHALA (nar. 1952) působí v Českém egyptologickém ústavu Univerzity Karlovy v Praze a Káhiře. Pravidelně se účastní archeologických expedic do Abúsíru. Zabývá se egyptskou archeologií, dějinami, filologií a literaturou, které též přednáší na FF UK v Praze.