Na pražském náměstí Jiřího z Poděbrad byl v letech 1928—1932 postaven podle návrhu Josipa Plečnika kostel Nejsvětějšího Srdce Páně. Emanuel Poche jej charakterizoval jako sálovou stavbu se širokou věží, jihoevropského typu, která je zjednodušenou realizací původního projektu. Období, v němž byl kostel postaven, se vyznačuje výstavbou průbojných moderních staveb v Praze. Při pohledu na vinohradský kostel nás ve srovnání s novogotickým kostelem sv. Ludmily napadne, že pro současníky možná nebyla tato stavba přijatelnější než nová budova Národní knihovny pro nás.
Proti vítěznému návrhu se postavili městští zastupitelé za ODS, kteří mohou výstavbu zamítnout. Za nešťastné pokládá umístění knihovny na Letné i primátor Pavel Bém. Je místo pro knihovnu opravdu na hraně památkové rezervace, která je urbanisticky dokončená? Nebo je to spíš místo, které volá po zaplnění? Vždyť za pomyslnou hranou bude Letná i nadále prostorem vždy připraveným pro přehlídky nebo protirežimní demonstrace. Už i první republika počítala pro západní část Letné s Národní galerií, do níž měl být zakomponován Ústav T. G. Masaryka s moderně koncipovanou knihovnou. Ostatně v roce 1935 darovala československá vláda ústavu pozemek na letenské pláni v sousedství proponované Národní galerie. Realizaci projektu zabránila druhá světová válka.
A co my, podle tónu odmítání stavby potomci obyvatel Kocourkova a Hulvátova, které Masaryk kritizoval, na počátku 21. století? Co bychom řekli George Pompidou Centre s potrubím na plášti budovy nebo skleněnému jehlanu v Louvru? Najdeme v sobě dostatek tolerance a odvahy k „odhodlanému vnějšku“ budovy a „zajímavému pokusu“? Tolik tolerance, kolik jí měl první prezident vůči stavbám své doby? Seznamme se s jeho názorem na stavbu kostela Nejsvětějšího Srdce Páně, v jeho době přinejmenším tak mimořádné, jako je dnes „oko nad Prahou“.
Opis. K čís. D 671/32 Vlastnoruční dopis presidenta Republiky prof. J. Plečnikovi, Ljubljana, technika
Pane Profesore Plečniku, chci Vám dnes povědět několik slov o své návštěvě Vašeho Vinohrad. kostela.
Otázka a problémy kostela poutají mě dávno: jak má kostel svou formou a vnitřním uspořádáním vyjádřit hlavní ideu náboženskou? Dnes, za daných poměrů, nebudeme uvažovat abstraktně a všeobecně, nýbrž in concreto o idei různých církví a vyznání. V naší republice máme dvě hlavní církve, katolickou a protestantskou. Katolicism je podstatně mystický a mysteriózní, sakramentální, proto obřad, zejména mše, vyžaduje především oltář. Kázání je podřízené. Proto umístění kazatelny je těžký úkol, obzvláště v chrámech gotických, ale i románských. Protestanté kladou důraz na kázání, opět mají problém, jak a kde umístit kazatelnu; protože většinou přejali chrámy katolické, svého úkolu valně neřešili; i nové chrámy řídily se starým, převzatým vzorem.
Já křesťanství pojímám podle Ježíše, a proto bych chrámem napodobil kázání na Hoře: v prostorné /negotické/ místnosti by vyvýšené poněkud podium bylo Horou a kazatel by z něho kázal. A musil by odevšad být viděn a slyšen; tedy, kazatelna ne někde na sloupě, ne blízko zdi, nýbrž tak, aby kázající ode všech byl viděn a slyšen.
Váš kostel je prostorný, volný; to se mi líbí; jen nerozumím, proč máte kazatelny dvě, jak mně to řekl duchovní. Pamatoval jste na poměr kazatelny a oltáře? Jistě, třeba bez dlouhé úvahy.
Mluvím jen o chrámu uvnitř; vnějšek je odhodlaný, zajímavý pokus.
Ještě bych dodal, že mám radši stavby románské; kopule se přičleňuje k nebi, tj. k obloze, jak ji vidíme. Gotika — /stavebně, ne sochy/ — je mně výrazem scholastiky středověké, tísní mě, necítím se v ní dobře. Možná je to nálada osobní, do jisté míry neoprávněná, alespoň vyrozumovaná přemýšlením o analogii stavby ke scholastice.
Rozumí se, že nechci problém vyčerpat; je ještě mnoho otázek /v katol. chrámech oltářů více, jak je uspořádat atd./, zejména výzdoby — o tom všem dalo by se dlouho mluvit. Ostatně je již literatura o těchto věcech.
Mějte se dobře, buďte a zůstávejte zdráv.
Oddaný Vám
T. G. Masaryk
Vypraveno 23/I 32 z Lán.