Česká politická pravice, především ta liberální, v meziválečném období nesklízela sice hojné volební výsledky, ale přesto byla vlivnou silou. Abychom byli přesní, jednalo se o národně demokratickou stranu, pokračovatelku mladočeské tradice, v jejímž čele stál, dohromady po třicet let, Karel Kramář.
Otázkou je, zda Karla Kramáře můžeme považovat za symbol české pravicové politiky, jaký odkaz po sobě zanechal a jak dostál svému vůdcovskému úkolu? Není to problém jednoduchý. Stačí si připomenout, k jakým symbolům se vztahovali leadři české pravice v devadesátých letech 20. století. Tehdy se příliš nezdálo, že by byl Kramářův odkaz živý. Ten, kdo byl vnímán jako hodný připomenutí a následování, se jmenoval Alois Rašín. Jistě k tomu pomohla i dějinná paralela, když hlavou polistopadové pravice byl muž, který do velké politiky vstoupil ve funkci ministra financí, tedy ve stejném resortu, jako Kramářův první místopředseda Rašín. Kramářův odkaz začal pomalu ožívat až s rekonstrukcí jeho vily, která jí vdechla nový a důstojný život jako sídlu českých premiérů. Mimořádný zájem se však dostavil až o téměř deset let později, v éře pravicového premiéra. Otázkou však zůstává, zda Kramář opravdu může být považován za zosobnění české pravicové politiky. Modernizací prošla mladočeská strana před zavedením všeobecného hlasovacího práva, tedy roku 1907. Tehdy se také do jejího čela dostal Karel Kramář a jemu po bok někdejší bouřlivák z Omladiny, břitký státoprávník, posléze nezávislý advokát a žurnalista Alois Rašín. Tato dvojice vydržela v čele strany, ovšem s mnohými dramatickými peripetiemi, dalších šestnáct let. Po Rašínově smrti se postupně do podobné role dostal představitel velkého průmyslu, národohospodář František Xaver Hodáč. Jeho sláva se však Rašínově rovnat nemohla, nebyl odměněn vládní funkcí a v celkovém dopadu ani Kramářovou spokojeností a přízní. Z výše uvedeného vyplývá, že Karel Kramář v čele strany vlastně nikdy nebyl sám, nebyl to on, kdo tahal za opratě české politické pravice. Budeme-li vycházet z předpokladu, že každý vůdce má své pobočníky, pak alespoň v Rašínově případě se v mnoha ohledech stalo, že Kramáře zastínil. Proč ale používat označení vůdce, titul, na který vzhledem k historickým zkušenostem hledíme přinejmenším nedůvěřivě? Kramář sám vycházel z neudržitelného celonárodního konceptu, považoval sebe a svou stranu za možnou reprezentantku všech vrstev a stavů, přičemž národní zájem měl překrýt a minimalizovat partikulární sociální a ekonomické zájmy. Na svou dobu se bezesporu jednalo o překonaný koncept, ovšem na sklonku války a v prvních měsících existence Československa se mohlo zdát, že tuto ideu půjde naplnit. Karel Kramář, ověnčený gloriolou národního mučedníka Vídní odsouzeného na smrt, byl jako „vůdce národa“ akceptován nejen ve svém nejbližším okolí, ale zdálo se, že se jedná o daleko širší konsensus. Svůj kapitál však prohospodařil. Jako by si nepamatoval, že k dosažení a udržení úspěchu je třeba úsilí, angažovanosti a pracovitosti. Snad k jeho z politického hlediska neprozíravému postoji přispěly i dřívější osobní zkušenosti, pravdou bylo, že k jeho ekonomickému zabezpečení ani politické kariéře nevedla cesta trnitá. Ale přece jen – vzdělaný a zkušený politik by měl vědět, že moc, popularitu a vliv je třeba pěstovat, že ze vzpomínek, nadšení a vděčnosti národa se dlouho vyžít nedá. Karel Kramář byl vzdělaným a zkušeným politikem a z hlediska jeho politické strany, která se musela nově etablovat v prostředí nikoli příznivém, v sociálně rozjitřené poválečné situaci, měl jistě řadu nosných a konstruktivních idejí, neměl však vůli je prosadit. Domníval se, že věci půjdou samy, setrvačností či z podstaty? Stěžoval si, cítil se ukřivděný, ublížený a zraněný. Tento postoj se s léty spíše prohluboval, než že by mizel. Ale může si takové jednání dovolit Vůdce?
KRAMÁŘ VERSUS RAŠÍN Podívejme se nyní podrobněji na spletitý vztah dvou mužů v čele české pravicové politiky, dvou politických typů, dvou naprosto odlišných lidských osobností, dvou ozdob českého liberalismu a českého nacionalismu. Podívejme se na dlouholetou spolupráci Karla Kramáře a o sedm let mladšího Aloise Rašína v čele politické strany. Rašínovy zásluhy o mladočeskou stranu před první světovou válkou byly nesporné, provedl reorganizaci a dílčí modernizaci strany, podařilo se mu získat pro stranu Národní listy, s jejichž redakcí se již nikdy nerozloučil. Přitom však organizačně nesmírně zdatný Rašín postupoval zcela v intencích Kramářovy politiky. Postupně si vysloužil tento někdejší pokrokářský bouřlivák místo po Kramářově boku i v důležitých politických jednáních, například o česko-německé vyrovnání, a posléze i poslanecký mandát v říšské radě. Již v roce 1912 si Kramářovi stěžoval na to rozeznávání dvou lidí ve straně: jedni jsou pro každodenní práci, druzí pro sinekury, vyznamenání i zemské výborství, řádné profesury i správní radovství a žádnou práci... Velectěný pane doktore…, Vy jste přece náš vůdce, a mám přímo povinnost Vám říci, že vyčítá se Vám, že neplníte slib, který mnohokrát jste soukromě i veřejně dával, že… bude ceněna práce ve straně a pro stranu. Časem patrně pochopil, že Kramáře těžko donutí k plnění daných poněkud idealistických příslibů. Přestože byl hybatelem změn ve straně a v mnoha ohledech Kramářovou pravou rukou, ve skutečnosti k němu neměl lidsky blízko. Kramář patřil k jiné generaci, měl jiné spolužáky a přátele, měl jinou minulost a jiné zázemí, zkrátka byl úplně jiný než temperamentní, pracovitý, pokrokářsky smýšlející, kriminálem zocelený, otec tří dětí Rašín. Kramář zlehka poletoval mezi Vídní, Podkrkonoším, Krymem a Prahou, kdežto Rašín jen taktak zvládal skloubit svou existenci s výkonem poslaneckého mandátu, byl pevně připoután k Praze a ke své denní práci a rodině. Chtěl být u zdroje informací, chtěl bezprostředně řídit, kdežto Kramář vlastně téměř vše vykonával zprostředkovaně. To se projevilo naplno po vypuknutí války. V té době pobýval Kramář na svém letním sídle v Libštátě a zdá se, že se poněkud neorientoval ve stávajících poměrech, když informace čerpal především z novin, a nerozlišoval věrohodnost jednotlivých zpráv. Myslím, že mýlíte se o smýšlení v Praze. Nikdo neprojeví pravé, skutečné názory, poučoval jej Rašín. Společnou řeč však našli v řadě ohledů, především v otázce upisování, respektive neupisování válečných půjček, u movitého Kramáře taková pasivita byla opravdu demonstrativní, Rašín navíc napsal proti upisování odvážný článek do Národních listů. Netrvalo dlouho a Národní listy byly z moci úřední na několik dní zastaveny. Celá akce přinesla rozkol i do stranického vedení. Rašín tvrdil, že by se měly Národní listy zastavit, protože nemohou psát podle vlastního přesvědčení a s čistým svědomím. Kramář s několika dalšími se postavil proti, neboť doufal, že drobnými ústupky se podaří cenzuru uchlácholit a celková orientace listu nevezme za své. Rašín poté na svou funkci rezignoval a své stanovisko sdělil Kramářovi písemně: Záleží na tom, mají-li členové správní rady naději, že lze zachránit N. L. beze změny... A tuto naději všichni máte. Já jediný ji nemám... Dovolte, abych se tomu já, který na sobě zkusil, co je to ,intelektuální původce‘, který viděl, že perzekuce nejvíce nenávidí intelekt, hořce se zasmál tomu dobromyslnému sebeklamání... Abych tomu sloužil, nemůže mne nutit ani Vy, přejete-li si, abych měl u politické veřejnosti nějaký vliv. Rašínova rezignace ovšem nebyla přijata. Nutno však přiznat, že Kramář měl nejen v otázce tisku, ale strany jako takové daleko větší zodpovědnost, a musel uvažovat v širších souvislostech. Společně, ještě s tajemníkem mladočeské strany Františkem Sísem, se zapojili do počátků domácího odboje, a to jak svého separátního – východně orientovaného – kdy Kramář nabídl dokonce projekt slovanské federace, tak do činnosti Masarykovi blízké Maffie. I do výboru Maffie přinesl Kramář svůj projekt velkého slovanského impéria, a přestože v té době ještě byly k Rusku vztahovány velké naděje, vzbudil tím spíše rozpaky. Přemysl Šámal k tomu poznamenal: Dr. Kramář byl mezi námi nejstarší a přirozeně jsme jeho návrh vyslechli s pozorností, ovšem pamatuji, že alespoň v mé přítomnosti se o návrhu nerozvinula rozprava, a zejména dr. Rašín k návrhu mlčel. První válka způsobila postupný obrat co do Kramářova a Rašínova vlivu v domácí politice. Nyní nebyla příležitost pro tvorbu velkých koncepcí a plamenné projevy, přišel čas každodenní konspirativní činnosti. Zlom přinesl 21. květen 1915, kdy byl Karel Kramář, opora předválečné oportunní politiky, zatčen, uvězněn a obviněn z velezrady. Na následné období vzpomínal další člen Maffie, Edvard Beneš: Od této chvíle byl jsem ve stálém, takřka denním styku s drem Rašínem... Práce byla velmi účinná, odvaha a nebojácnost naprostá, vzájemná loajalita a oddanost úplná, i o politických směrnicích Masarykových snadno jsme se potom dohodli. Je zřejmé, že meziválečný Hrad se snažil propagandisticky vyzdvihovat konstruktivního, a navíc v té době již mrtvého Rašína oproti zapšklému Kramářovi, na druhou stranu nelze popřít, že navzdory předchozímu politickému nepřátelství se Rašín dovedl s muži z Maffie i lidsky sblížit a jejich kooperace byla postavena na naprosté vzájemné důvěře, kdežto Kramáře, ač člena výboru, brali ostatní spíše jako váženého hosta než aktivního člena. Ostatně myslím, že tímto dojmem Kramář působil i v řadě jiných společností. Svým způsobem je to obdivuhodné, svědčí to na straně jedné o malé výkonnosti, na straně druhé o nezpochybnitelném charismatu. Ani ne za dva měsíce po Kramářovi byl Rašín zatčen rovněž. Souzeni pro velezradu byli v tzv. Procesu s drem Kramářem a jeho druhy, který začal v prosinci 1915 u vídeňského vojenského soudu. Přestože proti nim neexistovaly žádné přímé důkazy, soudní jednání se rozrostlo do exemplárního monstrprocesu. Kramáře se týkalo z celkového počtu šestnácti kapitol plných čtrnáct, Rašína patnáct, o zbytek se dělili další dva obvinění. V červnu 1916 byli odsouzeni k trestu smrti. Ve prospěch Kramáře se snažili v zákulisí angažovat mnozí vlivní politici, především premiér Stuergkh. Životy jim zachránila spíše náhoda – císař František Josef I. před podepsáním rozsudku zemřel, mladý císař Karel zvolil jinou strategii a nakonec politické vězně amnestoval. Několikaměsíční pobyt ve společné cele nebyl vůbec jednoduchý a nebylo to způsobeno pouze tím, že do malé místnosti byly zavřeny dvě autoritativní osobnosti. Jádro problému spočívalo spíše v nepřizpůsobivosti zhýčkaného Kramáře, žijícího navíc pod stálým psychickým tlakem své hysterické a velkopanské manželky Naděždy. Kramář nespal, trpěl malomyslností a revmatismem. Vážnější bylo, že pro svou záchranu byl ochoten podepsat nejeden závazek, který by jen těžko zdobil „vůdce národa“. Je nesporné, že Kramářova čest zůstala neposkvrněna především díky Rašínovu odporu k podobným prohlášením. Kramář se sice domníval, že se jedná především o něj, faktem však je, že Rašínovou negací těchto aktivit padaly Kramářovy snahy pod stůl. Proces je osudově provázal, i když se jednalo především o Kramáře. Atmosféru v cele jistě dokresluje i ten fakt, že přes v podstatě intimní soužití si nikdy nezačali tykat a o nějakém lidském přátelství nemůže být ani řeč. Odešli tak, jak přišli – jako straničtí kolegové. Oprávněně si o Kramářovi zapsala do svého deníku Rašínova žena Karla: Musím říci, že u mne mnoho ztratil. To samé si bezesporu myslel i její muž. Brány vězení opustili společně v červenci 1917, do Prahy však dorazil každý zvlášť a za jiných okolností. Řešení otázek, které se zdály být na pořadu dne – totiž obnovení pořádku v zdiskreditovaných Národních listech a mladočeské straně a provedení prvních kroků směrem ke koncentraci českých nesocialistických městských stran popsal sice poněkud zjednodušeně, ale v podstatě výstižně další člen Maffie Jaroslav Kvapil: Dr. Rašín bezohledně zasáhl, sotvaže se vrátil do Prahy, do politické dvojakosti strany, udělal si tam a potom v Národních listech rázný pořádek, a když se pak v říjnu objevil v Praze dr. Kramář, vítaný veřejností i všemi politickými stranami bez rozdílu, byl už všechen národ politicky zajedno. Kramář však na koncentraci české politické pravice měl nesporné zásluhy, a to nejen koncepční, ale i organizační. 9. února 1918 se tak ocitl v čele nové strany, státoprávně (později národně) demokratické, která sdružovala dosavadní drobnější strany, jako realisty či pokrokáře, a velkou mladočeskou základnu, ovšem válečným chováním notně zdiskreditovanou, pro niž byla toto spojení cestou k vnitřní očistě. Za Maffii i sám za sebe k tomu Rašínovi napsal Přemysl Šámal: Mám plnou důvěru ve Vaši pevnou ruku, naproti tomu obavu před dr. Kramářem. Rašín se stal místopředsedou nové strany a po řadu let, až do své smrti, měl na starosti vnitřní stranický život. Nutno přiznat, že ne vždy byla jeho pevná ruka ku dlouhodobému prospěchu. Byl to Kramář, kdo se vážně zamýšlel nad úskalími státoprávní demokracie, nad sociální strukturou strany, nad voličským potenciálem i ideovým zakotvením, nad postavením v rámci stranického spektra. Neměl však dostatečnou vůli uvést své úvahy v život. Bezesporu to byla pro stranu škoda. Otázkou je, zda tento přístup můžeme označit za vůdcovský. Asi jen stěží.
DVA MUŽI ČÍSLO 1 V průběhu roku 1918 se nejen konstituovala Kramářova nová strana, ale alespoň část české reprezentace i společnosti začala uvažovat v intencích potenciální státní samostatnosti, k jejímuž dosažení měly přispět demonstrativní národní slavnosti, tichá přípravná práce v Maffii i konstituování zastřešujícího orgánu české politiky Národního výboru v létě téhož roku. Kramář i Rašín pochopitelně participovali na všech těchto aktivitách, ba co víc, naprostým politickým konsensem byl Kramář zvolen do čela Národního výboru, ač se nejednalo o předsedu nejsilnější strany, a to ani předválečné, a patrně ani poválečné. Byl však v tuto chvíli symbolickým vůdcem perzekuovaného národa. Rašín byl pak místopředsedou Národního výboru, ale byl aktivní především v Maffii. Nikdo nepředpokládal, že převrat přijde tak brzo, a tak vedení Národního výboru považovalo za velkou příležitost, že mohlo odjet na konci října 1918 do Švýcarska na jednání s představiteli zahraničního odboje. Do značné míry se jim to, alespoň z psychologického hlediska, stalo osudným, protože převrat proběhl úspěšně bez nich a v jeho čele stáli většinou muži číslo 2 svých stran, „muži 28. října“ – Antonín Švehla, Alois Rašín, Jiří Stříbrný a František Soukup. V tu chvíli můžeme říci, že státoprávní demokracie měla již natrvalo dva muže číslo jedna. Kramář přešel z čela Národního výboru do čela první československé vlády, Rašín se stal ministrem financí, jehož hlavním úkolem bylo provést měnovou reformu, oddělit platidla a pokusit se zastavit inflační spirálu. Třetí resort, který strana získala, byl obchod, je tedy zřejmé, že měla zásadní vliv na ekonomické směřování nového státu, což pro ni bylo zásadní. Kramářovi musíme přiznat, že v období, po které stál reálně v čele vlády, tj. do poloviny ledna 1919, zastával tento úřad odpovědně, aktivně a iniciativně. Tendoval především k zahraničně politickým otázkám, vzhledem k nepřítomnosti ministra zahraničí a faktické neexistenci ministerstva tato agenda spadala přímo do jeho referátu, angažoval se rovněž iniciativně v řešení komplikovaného česko-německé vztahu a zajištění Slovenska. Jeho pozornosti neunikly ani vážné sociální problémy. Bylo poznat, že se jedná o politika praktikujícího ve vysokých funkcích již po dlouhou dobu, který je velmi dobře obeznámen s procedurálními záležitostmi. Kramář byl i schopným vyjednavačem a můžeme říci, že noblesním premiérem. Český či československý politický rybník mu však dlouho nestačil, nechal se zlákat vidinou prezentace na mezinárodním poli a odjel jako předseda československé delegace na mírovou konferenci do Paříže, kde zůstal až do pozdního léta 1919, aniž by jen jednou zajel do Prahy. Nedostavil se, ač k tomu byl mnohokrát vyzýván, ani na konstituující sjezd své vlastní strany, která se od té doby nazývala stranou národně demokratickou. Tento krok nesvědčí, navzdory výše uvedenému, o politické prozíravosti. Byla to osudová chyba z hlediska vnitropolitického i vnitrostranického. Pobytem v Paříži Kramář nic nezískal, zato ztratil, co se dalo. Pustit otěže z ruky ve chvíli, kdy se moc nově konstituuje, je školáckou chybou, naprosto špatným odhadem situace. Myslel si snad, že vývoj událostí počká na jeho návrat? Že ódium jeho osobnosti zvládne vše překonat? Nebo byl už unaven z intenzivního úřadování? Nezapomínejme, že Karel Kramář byl před válkou jedním z mála českých politiků, u nichž politická činnost byla jedinou pracovní náplní, a tu si navíc prokládal mnohaměsíčními odpočinkovými pobyty. Horečnatou činnost Kramář vyvíjel opravdu jen málokdy, ale v revoluční době to jde asi jen stěží jinak. V důsledku obecních voleb 1919 Kramářova vláda padla. V další koalici již národní demokracie zastoupena nebyla. Jestliže byl převrat veden v celonárodním duchu pod taktovkou občanských stran, tak po několika měsících existence samostatného státu se naplno projevil dobový trend směřující v poválečné situaci výrazně doleva. Paradoxem bylo, že Kramář se o demisi své vlastní vlády dozvěděl až dodatečně, citelně jej zasáhlo i to, že parlamentní děkovný telegram za působení na mírové konferenci byl zaslán pouze Edvardu Benešovi, a na něj se nějak zapomnělo. Zapomněli na něj i vlastní straníci. Ani se jim nemůžeme divit, když jejich předseda glosoval situaci těsně před volbami slovy: Slyšel jsem zde, že to naše strana při volbách prohraje – je to pravda? Kramář zanevřel na Beneše, postupně i na Masaryka, ale také na Rašína. Vinil jej nejen ze špatného vedení strany, v čemž měl do značné míry pravdu, protože Rašín vskutku v danou situaci kladl jako ministr financí celonárodní zájmy nad stranické a činil tak neomaleně, takže stranu bezesporu poškodil. To však nevadilo Kramářovi tolik, jako fakt, že jej ve straně zcela zastínil. Stěžoval si na to Masarykovi, ale u něj nepochodil: Za války byl jste příliš pasivní, tím [pole] opanoval Dr. Rašín... Tak si vysvětluji, že Dr. Rašín i převrat osnoval bez Vás, nikoli proti Vám. Tím Masaryk narážel na další Kramářovo přesvědčení, že Rašín a Švehla naschvál provedli státní převrat ve chvíli, kdy byl Kramář v zahraničí. Chtěl na ně svést svou vinu za promarněnou šanci, ale to bylo zcela liché. Kramáře, přestože při převratu nebyl v Praze, o křeslo premiéra nikdo nepřipravil, byl to on sám, kdo svým pobytem v Paříži vyklidil Švehlovi ve vládě pole, ve straně pak Rašínovi a ve státě Masarykovi, který se právě tou dobou vrátil z exilu jako obecně respektovaný prezident. Kramář pocítil žárlivost na svého mladšího kolegu i v oblasti, kterou Rašín považoval za svou výhradní doménu – a sice v oblasti státních financí. Kramář začal, ale naštěstí pouze interně, tvrdit, že finanční plán je i jeho dílem, protože o celé věci spolu přemýšleli ve vězení. Rašínova odpověď však byla nekompromisní: Celý plán je můj, jedině můj a k nikomu jsem nešel na radu. Jejich vztah kalila i celá řada dalších problémů, především pak vztah k Hradu, k sovětské otázce, k moci ve státě. Rašín chtěl být opět u moci, a ač občas vykazoval některé fanatické rysy, především co se týká československé měny, měl smysl pro politickou realitu, jež se bez kompromisu neobejde. A především věděl, že aktivní politická činnost vyžaduje pracovní tempo. Kramář zaujal některé apriorní nesmiřitelné postoje, vedené mnohdy osobní motivací, a z nich neustoupil. U někoho může tento principiální postoj budit obdiv, domnívám se však, že ten, kdo myslí svou politiku vážně, si něco takového dovolit nemůže. Kramář se však domníval, že on si to dovolit může, protože je stále „vůdcem národa“, stojícím nad stranami, jehož šance ještě přijde. Otázkou však je, co dělal pro to, aby se tak stalo. Vždyť bez silného politického zázemí stěží mohl pomýšlet na křeslo prezidentské či premiérské, a on níže nepomýšlel. Do vlády se již nikdy nevrátil a v Pětce, neformálním koaličním uskupení výrazných politických osobností, se pro něj uvolnilo místo až Rašínovou smrtí. Ani tehdy však nechytil do rukou pevně stranické otěže. Nebylo to věkem, v dvaašedesáti letech byl plný síly, žil ještě dalších čtrnáct let. Patrně toho nebyl schopen, stylizoval se do postavení autority, stojící nad stranami, nad běžnými problémy, neopustil vůdcovskou pózu, kterou jeho okolí pomáhalo mediálně budovat. Svým způsobem je obdivuhodné, že mu tento přístup vydržel až do konce života. Karel Kramář byl ikonou politické pravice, vůdcem ale jen stěží.
LITERATURA J. Šetřilová (= Čechurová), Alois Rašín. Dramatický život českého politika, Praha 1997; J. Čechurová, Česká politická pravice mezi převratem a krizí, Praha 1999; V. Sís (ed.), Dr. Karel Kramář. Život – Dílo – Práce vůdce národa I–II, Praha 1936–1937.
Jana ČECHUROVÁ (nar. 1969) působí jako docentka na Ústavu českých dějin FF UK v Praze. Věnuje se moderním českým dějinám, české politice a jejím osobnostem a dějinám čs. emigrace za 2. světové války.