Diskutovaným tématem dneška je bezesporu velmocenská politika států zejména na Blízkém východě v souvislosti s ropnými ložisky a vůbec přístupem k této strategické surovině. Světovými trhy hýbou ceny ropy za barel a debata nad nimi se stala i součástí nejběžnějšího všedního dne. Zcela logicky - rozhlédněme se kolem nás, kolik "ropných" výrobků napočítáme jen při zběžném zamyšlení - od léků přes oděvy, tužky na psaní, až po benzín, kterým poháníme automobilový dnešek. Kde se ropa vzala, jak se s ní hospodařilo a hlavně jaký dopad má značná závislost naší civilizace a pokroku na této surovině se pokusili zachytit autoři knihy Nejistý plamen, geolog Václav Cílek a fyzik Martin Kašík (Dokořán, Praha 2007). Jedná se o příspěvek k celospolečenské debatě, nejen nad ropou, ale také nad stavem dnešního globálního světa, kde soukromí již téměř neexistuje. Zkušení autoři dokázali odborně, zároveň však velmi srozumitelně zpracovat i pasáže týkající se geologického vzniku ropy a zemního plynu, všechna čísla, jednotky i pojmy jsou precizně vysvětleny, což nebývá vždy samozřejmostí. Bonusem je obrazová příloha Tomáše Rullera, performance nazvaná Podobenství o plameni. Celkově jde o vynikající počin, který vyšel v nakladatelství Dokořán. (lic)
Souběžně s výstavou Husákovo 3+1, která nedávno proběhla v pražské galerii Vysoké školy umělecko-průmyslové, vyšel stejnojmenný sborník statí studentů a pedagogů oboru Dějiny a teorie designu a nových médií, věnovaný typickému panelovému bytu 70. let 20. století (Lada Hubatová-Vacková - Cyril Říha (edd.), Husákovo 3+1, VŠUP, Praha 2007). Úvodní příspěvek Cyrila Říhy dokládá na kvantitativních faktech, že masová výstavba panelových domů s typizovanou dispozicí byla přijatelnou odpovědí tehdejšího režimu na sociální problémy, které přinesla populační exploze 70. a 80. let. Další příspěvky zkoumají téma z různých stran: např. územní plánování, úlohu architektů a projektantů sídlišť, technickou stránku projektů, interiéry panelových domů a jejich specifika, nábytek, design předmětů denní potřeby atd. Co však mnohé překvapí, je skutečnost, že většina autorů dochází k nečekanému závěru: panelová výstavba 70. let, ač se potýkala s mnoha potížemi, zvýšila komfort bydlení oproti staré zástavbě. Nová sídliště se mohla pochlubit dostatečným množstvím zeleně, namáhavou chůzi do schodů nahradil výtah, starou karmu či kamna na uhlí ústřední topení, valchu pračka atp. Větší prostor k bydlení dal vzniknout zcela nové místnosti - "televiznímu" obývacímu pokoji. Zajímavé téma objevil dobře vypointovaný příspěvek L. Hubatové-Vackové "Interiér panelového bytu: lidový sloh 70. let, jeho zrna i plevy", ve kterém autorka ukázala, jak typizovaný byt a normalizovaná nabídka nábytku sváděla obyvatele panelových domů k soutěži ve zdobení interiéru "nedostatkovým" zbožím: výstavní sklo sestávající z použitých sklenic od hořčice, mušle od Černého moře, ručně vyráběný ubrus z Bulharska, stažená ovčí kůže pod konferenčním stolkem od strýčka z Valašska, nebo alespoň její umělá napodobenina - to vše představuje novodobý folklor, který by si zasloužil další zkoumání. Druhou polovinu knihy pak tvoří rozhovory s architekty sídlišť a velká obrazová příloha. (eb)
Edice Teoretická knihovna brněnského nakladatelství Host přinášela doposud práce spíše ryze odborného a specializovaného charakteru. Osmnáctý svazek, vyhrazený knize argentinského autora Alberta Manguela a nazvaný prostě Dějiny čtení (Brno 2007), přináší text, jenž kromě odborné erudice nepostrádá i fanouškovské zaujetí a entuziasmus. Autor se coby zaměstnanec knihkupectví v Buenos Aires seznámil náhodou s J. L. Borgesem a na jeho žádost chodil slepému literátovi předčítat. Tato čtenářská sezení, jejichž scénář určoval Borges, se stala Manguelovi svérázným zasvěcením do četby, literatury a jejích příběhů. Autorovo pojetí dějin čtení je poskládáno z osobních zážitků, tematického třídění a historie čtení samé. Jak poznamenává v doslovu Jiří Trávníček, v tomto posledním přístupu se Manguel odvolává na proslulé pravidlo převzaté z přírodních věd, podle něhož se ve vývoji jedince opakuje ve zkrácené podobě vývoj celého druhu - tedy, že i sám autor prožil vlastní zkrácenou verzi dějin čtení. (jde)
Téměř by se zdálo, že jedinou dějovou útěchou literární prvotiny Markéty Pilátové, hispanistky a redaktorky Respektu, je, že Žluté oči vedou domů (Torst, Praha 2007). Propletence životů čtyř žen a jednoho muže, dějinných "schválností" 20. století i osobních překážek, které se krčí v každém z nás, tvoří sevřený, nepředvídatelný a pozoruhodný příběh, který stojí za přečtení, obzvláště jste-li "stoupenci" životní školy Richarda Brautigana: na tak málo lidí existuje až příliš mnoho možností. Naděje však vždycky začne bujet dokošata. (ivc)