Literaturu, kterou označujeme za populárně naučnou, si zvykli někteří historici nebrat příliš vážně. Vždy totiž existuje nebezpečí, že ve svém zjednodušení zprostředkuje pokřivený obraz světa. Jenže několik generací dětí již vyrostlo na knížkách Němce, kterému se povedl husarský kousek — psal o zemích, v nichž nikdy nebyl, a o zvycích, které vyčetl jinde. Ba co víc — kavalírský delikt Karla Maye (1842—1912) nikomu vlastně nevadí.
O tom, že zřejmě nejpřekládanější německý autor 20. století, byl nejen obratným spisovatelem, ale i mistrným mystifikátorem a ještě lepším obchodníkem, se mohou návštěvníci Německého historického muzea (DHM) v Berlíně přesvědčit až do 6. ledna 2008. Autor multimediální expozice a novopečený předseda Společnosti Karla Maye Johannes Zeilinger se ve dvou podlažích moderní přístavby historické budovy pustil do pátrání po osudech slavných mayovek, které leckdy nabývá až cimrmanovsky bizarních rozměrů. Díky pečlivě budované sebeprezentaci totiž dodnes není příliš známo, že May začínal jako drobný podvodník a příležitostný zloděj. Za to si odseděl celých osm let, což se ovšem veřejnost nikdy nesměla dozvědět. A pochopitelně ani to, že se do Orientu poprvé dostal teprve na přelomu let 1899 a 1900, tedy dávno poté, co se Vinnetou a Kara Ben Nemsí usídlili v knihovničkách klukovských pokojů. Navíc fotografie a deníky vystavené v DHM odhalují, že i jediná Mayova cesta do Orientu (procestoval Egypt, Palestinu, Libanon a větší část Osmanské říše, nakonec se ale dostal až do Indonésie) měla do dobrodružství daleko. Jako průvodce si totiž tehdy již zámožný vlastník vily na vinicích u Drážďan platil sluhu a bydlel v drahých hotelech. Ani jeho cesta do USA v roce 1908 nevedla po stopách Apačů a omezila se v podstatě jen na východní pobřeží.
Výstava prezentuje Maye nejen jako dobovou celebritu a úspěšného spisovatele, ale také jako umného mystifikátora. „Jsem skutečně Old Shatterhand, respektive Kara Ben Nemsí, a zažil jsem to, o čem vyprávím,“ napsal May v dopise v dubnu 1897. „A kdo tvrdí, že nepíši ze zkušenosti, ale fantazie, pak by si měl — byť by šlo o nejnadanějšího člověka — sednout za stůl a zkusit si napsat jedinou mayovku, dodal sebevědomě.“ A zašel ještě dál — na stěnu obývacího pokoje radebeulské vily Shatterhand, kde se scházela rodící se německá moderna, nechal zavěsit legendární medvědobijku i stříbrnou pušku, které popsal ve svých románech. Teprve po Mayově smrti vyšlo najevo, že je nevyrobil americký puškař Henry ze St. Louis, ale drážďanský zbrojař Oskar Max Fuchs. Zájem o Orient na straně jedné a jeho faktická neznalost nahrazená představivostí evropského vzdělance a pečlivými rešeršemi na straně druhé byly typické nejen pro Karla Maye: jeho příběh lze číst především jako dějiny německého orientalismu, který byl živen výpravami na Blízký východ a do Ameriky. Právě popisy cest a stovky fotografií, kteří cestovatelé a dobrodruzi pořídili, se staly základem Mayova detailního líčení, které zase zpětně utvářelo povědomí o arabských a indiánských kulturách.
Expozice ve své druhé části představuje Maye tak, jak ho čtenáři jeho románů neznají. Do popředí se tak dostává stárnoucí a nerudný muž, který vede spory s několika novináři, uspořádává svou sbírku pseudoorientálních předmětů, ve volných chvílích píše pacifistické pamflety a utápí se v theosofii, které podlehl pod vlivem ilustrátora Saschy Schneidera. Českého návštěvníka nicméně potěší, že mezi tvůrci Mayova "druhého života" dává berlínská výstava velký prostor také Zdeňku Burianovi, který ilustracemi doprovodil většinu mayovek vydávaných ve 30. a 40. letech minulého století nakladatelstvím Toužimský a Moravec. Expozici uzavírá sál, kde se promítají nesmrtelné vinnetouovky režiséra Haralda Reinla s Pierrem Bricem v hlavní roli. Příběh spisovatele, který nesmazatelně zapsal divoký Západ do kolektivního povědomí evropského čtenáře, aniž by tam kdy předtím sám pobýval, se symbolicky a jako by v kruhu uzavírá: území Utahů totiž ve filmu nahradila chorvatská Plitvická jezera.
Karl May — Imaginäre Reisen, Deutsches Historisches Museum, 31. srpna 2007—6. ledna 2008, www.dhm.de