Poslední kniha nedávno zesnulého a světově proslulého ruského medievisty překračuje v mnoha směrech klasické vymezení memoárů. Osobní svědectví o smutných časech totality se v ní prolíná s badatelským vyznáním, břitkou analýzou dějepisectví sovětské éry i s téměř proseminárními výklady adresovanými především nastupující vědecké generaci. Četba je to bez nadsázky strhující, zvláště pro lidi, kteří prodělali obdobnou osobní zkušenost, zajisté však osloví všechny, pro něž se poznání minulosti stalo alfou i omegou jejich profese. Gurevič prostě rozdával inspiraci, provokoval, kritizoval, hýřil sarkasmy a sršel ironií i v poměrně vysokém věku, kdy jej oční choroba donutila namlouvat vzpomínky na magnetofonový pásek.
Není posláním recenzenta převyprávět obsah pamětí a sledovat curriculum vitae jejich autora, předznamenaného židovským původem a obdařeného mimořádným historickým talentem i fenomenálním jazykovým nadáním. Obojí mu v podmínkách sovětské reality nutně komplikovalo život, ať již studoval na moskevské univerzitě, působil "ve vyhnanství" na druhořadém pedagogickém institutu v Kalininu (dříve i nyní Tver) nebo pracoval v centrálních akademických ústavech. Na limitovaném prostoru mohu předestřít pouze několik svých nutně subjektivních postřehů. Předně budiž řečeno, že vydání Gurevičových memoárů považuji za nakladatelský počin roku. Pokud se nepletu, je to teprve třetí historikova kniha, která u nás vyšla, což samo o sobě vypovídá o předpojatosti, s níž česká nakladatelství i česká společnost vnímají ruskou vědu a kulturu. Při současném, převážně jednostranném pohledu na Rusko, proto možná bude pro leckterého čtenáře překvapením, jak relativně vysoká odborná úroveň části tamních historiků v dobách stalinismu, tak otevřenost, s níž autor kritizuje sovětský systém (Stalin je pro něho tyran a "byzantinsky" strnulý Sovětský svaz největší koncentrační tábor na světě). Gurevičův programově nemarxistický a protitotalitní postoj nemohl ovšem uniknout nikomu, kdo se v časech tzv. normalizace ponořil do textu jeho nejznámějšího díla Kategorie středověké kultury, publikovaného u nás roku 1978 v překladu Jaroslava Kolára. Paměti jen potvrzují, jak hluboce si autor uvědomoval historické kořeny vlastní současnosti (např. osudovost moskevských procesů let 1937—1938) a jak soudobé události nahlížel v širších mezinárodních souvislostech. Českou veřejnost nepochybně zaujmou autorovy sympatie věnované tzv. Pražskému jaru a Alexandru Dubčekovi, měla by si ale zároveň s ním připomenout katastrofální následky, jež rozdrcení československého obrodného procesu znamenalo pro celý tzv. východní blok a situaci v Sovětském svazu. Živou vodou pokropení stalinisté okamžitě začali utahovat uvolněné otěže. Tzv. normalizace není ostatně jediným důkazem, jak těsně spolu dění v Sovětském svazu a Československu souviselo. Stačí odkázat na sovětské antisemitské a antimodernistické kampaně z let 1946—1947, které záhy po únoru 1948 ovlivnily život československých obyvatel pod Gottwaldovou knutou, a pochopitelně též na Gorbačovovu "perestrojku", bez níž by sovětský moloch se svými satelity nepochybně ještě nějaký rok vydržel.
Politika tvoří organickou součást Gurevičova vzpomínání i proto, že politický dohled a politické aktivity přímo ovlivňovaly tvářnost sovětské historické obce i její rozporuplné vědecké výsledky. K atmosféře, jaká panovala na jednotlivých pracovištích, v redakcích odborných časopisů i v nakladatelstvích netřeba nic dodávat, mnoho z nás ji má stále pod kůží z padesátých let a z normalizačních časů, i když sovětské poměry byly ještě vyhrocenější. Příběhů lidské malosti, zbabělosti, patolízalství, kariérismu, službičkování a nadvlády neschopných, leč vždy loajálních jedinců, žárlivě i závistivě sledujících kroky vědecky zdatnějších kolegů, defilují v Gurevičově podání desítky. Snad jen malou útěchu poskytuje autorův postřeh, že obdobné, ač ne tak politicky vyostřené mikroklima je vlastní všem akademickým institucím bez ohledu na prostor a čas. Nikoliv náhodou se autor dovolává bonmotu, jímž Pierre Bourdieu komentoval život ve vědeckém prostředí jako "vnitrodruhový" boj o existenci. Z pozice pamětníka si dovoluji potvrdit Gurevičův pozorovací talent. Když v prosinci 1971 zavítali do Prahy na konferenci dva tehdy přední sovětští historikové, vědělo se i v Československu, že impulzivní B. F. Poršněv překypuje často diletantskými nápady, zatímco A. N. Čistozvonov je kožený ideolog napojený na tajné služby.
Aron Gurevič býval běžně považován za obdobu či "výhonek" školy Annales na evropském Východě. Platí to, zúžíme-li školu Annales na její třetí generaci, se kterou ho pojí základní metoda (důraz na interdisciplinaritu, kladení nových otázek pramenům a užití sémiotických postupů, navazujících ovšem spíše na tradici ruské literární vědy) i přesvědčení, že prvořadým úkolem historika je zkoumat člověka a lidskou kulturu v širokém slova smyslu. To však neznamená, že francouzské vyznavače tzv. historické antropologie přijímá se vším všudy. Povšimněme si jen polemik, které na stránkách rozměrné knihy Problemy srednevekovoj narodnoj kultury (1981; česky pod názvem Nebe, peklo, svět roku 1996) vedl s Le Goffem, Arièsem (ale i s Bachtinem), i výtek, jež adresoval francouzskému dějepisectví, namnoze pohrouženému do studia románských zemí a poněkud přehlížejícímu "zbytek" Evropy. I proto učinil, inspirován mimo jiné hudbou Richarda Wagnera, předmětem svého nejvlastnějšího zájmu skandinávské a německé oblasti. Od svých generačních souputníků na Západě se Gurevič liší ještě v jednom ohledu — marxismus (natož jeho leninsko-stalinská varianta), jednostranně akcentující ekonomický rozměr lidské existence, pro něj byl vždy nepřijatelný. Kráčel vlastní cestou, rozhodnut „nepoddat se panující mentalitě“ a nebát se „jednat navzdory obecně přijatému zaměření ve vědě i ideologii“.
Tento v zásadě sympatický autoportrét ruší dva skryté detaily. Gurevič byl vyhraněný misogyn. V jeho očích obstála jediná žena, manželka Esfir, která svůj nesporný vědecký talent obětovala ve prospěch milovaného muže. Autor kupodivu rezignoval též na otázku, proč mohl i v krajně nepříznivých podmínkách psát knihy a publikovat na Západě, kam poprvé vycestoval až na sklonku roku 1987. Vysvětlení je zřejmě prosté. Sovětský režim ho instaloval do výkladní skříně určené cizině. Ani otevřený a patřičně sebestředný Gurevič tedy ve svých pozoruhodných memoárech neřekl vše naplno.
Přeložila Jitka Komendová, Argo, Praha 2007, 304 s., 398 Kč