Takzvaná autenticitní literatura představuje v kontextu naší polistopadové knižní produkce nepřehlédnutelný fenomén. Ze záplavy nejrůznějších memoárů, edic korespondence a deníkových záznamů proměnlivé kvality vzešlo několik knih, jež provázel čtenářský úspěch i nadšená kritická odezva. Obliba prostého dokumentárního textu oproti fiktivnímu vyprávění do jisté míry přetrvává i dnes a umožňuje nakladatelům vydávat další pozoruhodná autentická svědectví českých i zahraničních autorů.
V literárním subžánru deníkových záznamů lze najít díla spřízněná tématem a dobou. Holokaust a okupace evropských zemí Němci za druhé světové války jsou bezesporu tématy, v nichž se autenticita osobní výpovědi stává strhující možností k evokování oněch nepochopitelných událostí, aniž by autor musel být nutně zběhlým literátem. Připomeňme třeba Deník mého bratra (česky 2005) se záznamy židovského chlapce Petra Ginze před deportací do Terezína, slavný Deník Anne Frankové (česky 1956, kritické vydání 2006) nebo dvousvazkové vydání deníků německého filologa Victora Klemperera Chci vydat svědectví (česky 2002 a 2004), jež se vymykají předchozím titulům odbornou erudicí autora.
Zmíněné knihy přinášejí svědectví pronásledovaných. Pozoruhodný pohled "z druhé strany" nabízí kniha deníkových záznamů starosty v malém městečku na území okupovaného Polska. Autor vystupující pod pseudonymem Alexander Hohenstein v nich zaznamenává nedlouhé, zhruba půldruhého roku trvající období, během něhož spravoval městský a venkovský obvod o šedesáti tisících obyvatel v župě Warthegau (Povartí). Hohenstein rozhodně nebyl fanatický nacista ani bezvýhradně poslušný vykonavatel zrůdných rozkazů. Do úřadu nastupuje s upřímným odhodláním a elánem. Střet s realitou chudého kraje v něm sice vzbuzuje částečný odpor k jeho obyvatelům a utvrzuje jej v přesvědčení o německé kulturní nadřazenosti, ale nepotlačuje v něm jeho elementární lidskost. Záhy tak svými "výstřelky", mezi něž patří např. zdvořilé zdravení polských žen, odpovídání na pozdrav Židům či styk s místní židovskou intelektuální elitou, vzbudí sympatie domorodců a pohoršení nadřízených.
Povartí bylo oblastí, které se slovy tamějšího gauleitera Greisera mělo stát „cvičným kolbištěm nacionálněsocialistického světonázoru“. V praxi to znamenalo, že se obyvatelstvo dělilo na „poněmčení schopné“ a „rasově méněcenné“, s nimiž bylo ze strany okupantů zacházeno zřejmým způsobem. I Alexander Hohenstein se na vykonávání německé správy podílí, vždy se ale snaží mírnit utrpení "svých" občanů. I přes přesvědčení o německé nadřazenosti nechápe plošné uplatňování protižidovských nařízení a v dílčích případech se příkazům shora protiví. Na základě vlastní zkušenosti tak souhlasí s názorem německého lékaře, který říká o svém židovském kolegovi: „Tenhle muž patří úplně jinam. My Němci jsme přece hlupáci, když umění a vědu difamujeme rasou.“
Hohensteinovy záznamy nejsou zápisky intelektuála, nýbrž svědomitého úředníka, který si je vědom nejen své odpovědnosti vůči nadřízeným, ale i vůči obyvatelstvu, svým potomkům a přesahující autoritě — tedy Bohu. Zřejmá neslučitelnost těchto zájmů se promítá do pocitů marnosti a snah vyhovět nelidským nařízením za cenu akceptovatelnou svědomím, do neustálého kličkování a lavírování. Před osudové dilema je autor postaven ve chvíli, kdy je mu nařízeno vybrat jednoho židovského muže k exemplární popravě, pro niž už příslušníci SS určili pětici odsouzených. „Mohlo by něco takového člověka vůbec napadnout?“ zapisuje si 14. března 1942. „S plným vědomím mám odsoudit k smrti nevinného člověka! Mám přihlížet, jak veřejně oběsí šest lidí, z nichž si žádný pravděpodobně smrt nezaslouží. Popraveni bez řádného trestního řízení a rozsudku! V mém městě!“ Po krátkém váhání se rozhodne podle svého svědomí a šestá oprátka zůstává prázdná. Tím pochopitelně rezignuje na svou kariéru, na existenční vyhlídky rodiny i své vlastní.
Zápisky přepsal autor po válce, již shodou okolností přežil, a stenografické podklady zničil. Pramennou spolehlivost ale potvrzuje v předmluvě Sonja Nollerová z německého Ústavu pro moderní dějiny, který německé vydání připravil. Hohensteinův deník osvětluje problematiku německé viny za holokaust a teror na okupovaných územích z nového úhlu. Hohenstein je nepochybně vinen ve všech čtyřech možnostech, do nichž filosof Karl Jaspers ve svém traktátu Otázka viny provinění rozčlenil — je viníkem kriminálním, politickým, morálním i metafyzickým. Jeho postava přesto není černobílá, jeho postoje jsou lidsky pochopitelné, jeho situace řešitelná posléze pouze úplným přitakáním zlu, nebo sebezničením. K tomuto fatálnímu rozhodování zaujímá jednoznačný postoj. Kniha je strhujícím příběhem člověka, který si zadal s mocí, jejíž obludnost si odmítal připustit a do jejíž skutečné tváře pohlédl příliš pozdě.
Přeložila Veronika Dudková, Revolver Revue, Praha 2007, 408 s., 290 Kč