- rokoko
Vhodně zvolená tortura vymáčkne ze zástupu vyvolených slov, přes jejich hláskoslovné vykrucování a všelikeré bohemizační maskování, jejich pravý původ, stáří a ideologické podhoubí, bylo-li vůbec nějaké.
Francouzské slovo rococo je poprvé písemně doloženo ve Stendhalových Římských procházkách (1829), kde si autor k 25. březnu roku 1828 zaznamenává: „Dovolíte mi říci něco zlomyslného? Bernini byl otcem onoho nevkusu, který se v ateliérech označuje poněkud vulgárním jménem rokoko“ (přel. Eva Outratová). V žargonu pařížských výtvarníků se tak zpočátku zřejmě posměšně označoval na baroko navazující styl, vzkvétající v období vlád francouzských králů Ludvíka XIV. (1643—1715) a Ludvíka XV. (1715—1774). Termín sám byl vytvořen ze slova rocaille „oblázky, štěrk; mušle, mušlový ornament“ (také je možné mluvit o rokajovém stylu) patrně žertovným spojením s koncovkou z termínu baroko. Rokokový sloh se projevoval okázalostí, zálibou v dekorativnosti a ornamentice, přemírou příkras, někdy se pokládá jen za přebujelé baroko a je proto označován za jeho pozdní fázi. Ostatně Stendhalem nelichotivě zmiňovaný italský architekt a sochař Gian Lorenzo Bernini (1598—1680), přezdívaný „druhý Michelangelo“, patřil právě k vrcholným mistrům baroka. Záhy je rokokový synonymem pro „staromódní, obstarožný, zastaralý, směšný“, skoro bychom řekli „přehnaně napudrovaný“. — V Jungmannově Slovníku česko-německém (1834—1839) se samostatné heslo rokoko ještě neobjevuje, ale již v německo-českém slovníku Josefa Franty Šumavského se německé Rokoko překládá jako „starodávnina“, a Rokoko als Tracht jako „starodávní kroj“ (Deutsch-böhmisches Wörterbuch, 1846).
dasik@nln.cz