(...) Narodila se 26. února 1869 v Petrohradě ve zchudlé šlechtické rodině. Její otec, Konstantin Ignatěvič Krupskij, byl důstojníkem. Naděžda Konstantinovna ho ve svém životopise líčí jako člověka vzdělaného s pokrokovými názory, který mnoho četl a nevěřil v boha, byl obeznámen se socialistickým hnutím v západní Evropě a v posledních letech života se stýkal s revolucionáři. Matka Naděždy, Jelizaveta Vasiljevna Krupská, byla jako oboustranný sirotek vychována v pensionátě na státní útraty.(...)
Je však třeba zmínit se aspoň krátce o jejích lidských vlastnostech, kterých si velmi cenil Lenin a které jí získaly lásku a autoritu v jejím okolí i mezi milióny sovětských občanů. Při veškeré rozsáhlé činnosti byla i milující ženou, v níž měl Lenin po celý život nejbližšího a nejvěrnějšího přítele. Vyznačovaly ji nesmírná píle a pracovitost, obětavost a houževnatost, pozornost a vřelý vztah k lidem, umění mluvit s prostými lidmi i mládeží a získat si jejich důvěru. Ač byla ženou nejvýznamnějšího muže ve státě a sama vynikající a známá veřejná i vědecká pracovnice, žila a vystupovala vždy velmi skromně. Úkol, který si vytkla jako mladá dívka — být prospěšná dělnické třídě a pracujícím — plnila do posledního dechu.
Jako každá žena toužila po dětech, jak sama přiznávala. Avšak špatný zdravotní stav — už v emigraci onemocněla těžkou Basedowovou chorobou, která se jí vrátila na podzim 1918 po atentátu na Lenina — jí nedovoloval mít děti. Často pobývala mezi pionýry, od nichž stále dostávala mnoho dopisů. Velmi blízké se jí staly dcery její přítelkyně Inessy Armandové i synovec Víťa, který býval u ní častým hostem, zvláště v Gorkách.
Krupská byla činná do svých posledních dnů, přestože na sklonku života špatně viděla; také se nezbavila staré choroby. Jejích 70. narozenin, které oslavila v kruhu blízkých přátel, vzpomněla celá země.
(Dějiny a současnost č. 1/1967, s. 4—7)