Kniha je českou verzí sborníku z varšavské konference z roku 2003 o vztazích mezi Československem a Polskem v roce 1968. Téma mapuje po konferenčním způsobu dílčími příspěvky, takže nedává žádný celkový obraz tématu, ovšem ukazuje, kam se upírá zájem badatelů.
Program konference směřoval k hledání vzájemných vlivů, a tak je autoři příspěvků také nacházejí. Dokumentují příklady zájmu o dění u sousedů a gesta vzájemné solidarity. Poněkud se v tom ztrácí fakt, že snesené příklady představují výjimky z normy, což je častý problém výzkumu zaměřeného na projevy odporu, činnost opozice a represivního aparátu.
Dva příspěvky mají v názvu slovo "vliv", hledají vztahy mezi politickými změnami v Československu a studentskými nepokoji v Polsku. To je téma obtížně uchopitelné, poněvadž pro přesné vymezení míry a podob "vlivu" mezi protestními náladami v sousedních zemích chybějí prameny. Při vší sebestřednosti české i polské společnosti není sporu o tom, že informace o dění u sousedů na situaci působily, přinejmenším ve studentských a uměleckých kruzích. Autoři vztahových studií jaksi samozřejmě omezují svá líčení na zkoumání "vlivu pozitivního". Zcela stranou zůstala otázka působení negativního, založeného na široce rozšířené vzájemné nedůvěře a předsudcích na obou stranách hranic. Nepočítal však Gomułka s tím, že většina Poláků bude mít pro trestnou výpravu do ambiciózního a neoblíbeného Československa pochopení? Nebyl český mesianismus provázející Pražské jaro pro mnoho Poláků odpudivý? Neobávali se, že ve svých důsledcích může Pražské jaro poměry v Polsku jen zhoršit?
Takové hypotézy jsou dosti vzdálené uvažování většiny autorů sborníku. Grzegorz Majchrzak, který zkoumá reakce polské veřejnosti na intervenci, svou studii končí následovně: Na základě materiálů ministerstva vnitra je nyní možné tvrdit, že polská společnost, a zvláště obyčejní Poláci ze "šedé zóny", nemají na rozdíl od vedení důvod, aby se za svoje postoje v srpnu 1968 styděli. Tím spíše, že více než sto osob bylo z tohoto důvodu zadrženo, dalších několik set bylo pozváno na "profylakticko- výstražné rozhovory", několik desítek stanulo před trestními a administrativními komisemi a několik jich bylo odsouzeno k trestům do tří let vězení. Majchrzakovo tvrzení vychází víc z pocitů autora než z výpovědní hodnoty sneseného materiálu. Jak se vůbec v historiografii počítá veličina "dostatečného odporu"? Polská lidová republika měla v roce 1968 asi 32,5 milionu obyvatel, na konci léta 1968 působilo v rámci intervenčních vojsk na území Československa na třicet tisíc polských vojáků. Stačí poměr 60:1 mezi polskými vojáky v Československu a vyšetřovanými odpůrci intervence doma v Polsku, abychom mohli říci, že se řadový Polák "nemusí stydět za své postoje v srpnu 1968"? Nechci ironizovat a už vůbec nechci tvrdit opak, že se snad Polák stydět má. Pro historiografi i přece nestojí otázka, zda se má někdo stydět, ale co, jak a proč se stalo, což má dějepisec vyložit v dobovém kontextu a přiměřených proporcích. Grzegorz Majchrzak ostatně neudělal žádnou výjimečnou chybu — jen použil nejobvyklejší výkladové schéma polského dějepisectví (jakákoli událost národních dějin je chápána jako heroická) na materiálu, který se mu vzpírá.
Analytické výšiny konferenčního sborníku představuje studie "Katolická církev v Polsku a Pražské jaro" Rudolfa Vévody. Málo známé téma, mířící k jádru problematiky, totiž k otázce, proč proběhla polská účast na intervenci v podstatě hladce. Vévoda prozkoumal reakce polské katolické církve bez apriorního očekávání, že ať nalezne co nalezne, budou svědectvím moudrosti a odvahy. Představuje situaci polského primase Wyszyńského na konci 60. let i další významné politické aktéry v polské katolické církvi. Ukazuje, jak Gomułka v posledních letech své vlády účinně zmenšil prostor pro jakékoli projevy nesouhlasu vyostřováním konfliktů, kterým nutil společnost k disciplinaci. Drama polské církve v srpnu 1968, jak ho Vévoda představuje, spočívalo v tom, že církev nedokázala na vyslání polských vojáků do Československa reagovat způsobem, který by sama pokládala za přiměřený a důstojný. Primas oprávněně soudil, že Gomułkova vláda jen čeká na každý opoziční projev a je připravena ho využít k citelným postihům. Vévoda své líčení označuje jako příběh pochmurně tragický, což je charakteristika, která se k polskému roku 1968 nepochybně hodí.
Ústav pro soudobé dějiny AV ČR — Dokořán, Praha 2006, 364 s., 350 Kč