Může se to zdát překvapivé, ale z historického hlediska nejzpracovanější sférou stalinského období komunistického režimu v českých zemích je dnes zřejmě — vedle systému politických represí — kulturní politika. Podstatnou zásluhu na tom má opavský historik Jiří Knapík, který své "tažení" na tomto poli započal před osmi lety studií o ideologické kampani proti Seifertově Písni o Viktorce. Nyní, po řadě přípravných prací, je završil rozsáhlým syntetickým pojednáním o době vymezené únorovým převratem a XX. sjezdem KSSS. Poslední Knapíkovo dílo je v zásadě pokračováním jeho předešlé knihy Únor a kultura. Vzhledem ke koncepční jednotě obou prací je nicméně namístě poukázat na některé jejich společné charakteristické rysy.
Autor přistupuje k látce zcela záměrně jako čistokrevný historik, nacházející zázemí v badatelsky nejsilnějším proudu politických dějin nedávné minulosti (a zároveň důsledně dbající na dodržení vědecké akribie). V souladu s tím je kultura v jeho knize přítomná pouze zprostředkovaně, jako objekt vnějšího, politickomocenského zasahování, ovlivňování a manipulování. Jak byl její organismus těmito tlaky tvarován, jak je vstřebával či jaké si naopak vytvářel obranné mechanismy, ponechává Knapík zájmu literárních a jiných specializovaných historiků. V protikladu třeba k disciplinárně "rozevláté" monografii Alexeje Kusáka (Kultura a politika v Československu 1945—1956) se Knapík "drží svého kopyta". V reakcích na metodologické připomínky k první z obou svých knih uznal oprávněnost a dalekosáhlejší interpretační potenciál kulturněhistorických přístupů, operujících s širšími koncepty kultury, zároveň však explicitněji formuloval své pojetí a hájil jeho nosnost. Jak je v našich soudobých politických dějinách obvyklé, nemá potřebu vztahovat svůj výklad k teoretickým koncepcím politického režimu, o němž píše, ani ho nezatěžuje nějakými diskurzivními analýzami. Pojmy používá víceméně v jejich intuitivním, obecně sdělném významu a vzhledem ke svým badatelským cílům účelně. Usiluje o "pozitivní" rekonstrukci událostí a jejich souvislostí, v závěrech se vyhýbá spekulacím. Svůj výklad kulturní politiky neproblematizuje otázkami, které by překračovaly jeho horizont, a ani v jeho rámci neponechává prostor pro nesoulad, rozpor či provokující víceznačnost, jež by vzbuzovaly pochybnosti o tom, že by věci mohly být jinak, než jak jsou popsány. (Jediná významná otázka, kterou nechává otevřenou, se týká údajného záměru inscenovat politický proces s "druhým centrem" v kultuře kolem Gustava Bareše po pádu Rudolfa Slánského.) Pro Knapíkovo podání je příznačné, že všechno je náležitě a dopodrobna předestřeno, systematicky vysvětleno a konzistentně do sebe zapadá, až se čtenář neubrání dojmu, že terra incognita stalinské kulturní politiky mu rázem vydala všechna důležitá tajemství.
V centru Knapíkovy pozornosti je systém ovládání kultury, spočívající na třech pilířích: státních orgánech, stranickém aparátu a uměleckých svazech. Zatímco v první knize sleduje jeho zrod, ve druhé pečlivě zaznamenává jeho další proměny a personální rošády v jeho obsazení. Přesvědčivě přitom dokazuje, že se všechny důležité pohyby v oficiální kultuře tehdy odvíjely od politickomocenských událostí a konstelací (výjimkou byl proslulý Štollův referát namířený proti Halasovi, ten však spadal ještě do fáze utváření systému), a s tímto ohledem pak celé období diferencovaně periodizuje. Schopnost vnímavé analýzy ideologických klišé osvědčuje zvláště tehdy, když předvádí, jak se obecné formulace nejvyšších politických autorit transformovaly do kulturněpolitických direktiv na různých stupních hierarchie. Na základě rozsáhlého průzkumu archivních fondů přitom odkrývá spletité zákulisí tehdejšího dění, odkud na veřejnost prosvítal jeho pokřivený a často nesrozumitelný obraz.
První část knihy V zajetí moci se chronologicky kryje s Únorem a politikou a z koncepčního hlediska je poněkud heterogenní — syntetizuje totiž ve svém jádru poznatky z předešlé publikace, na něž napojuje polemické pasáže a kapitoly traktující dílčí, dříve nerozebíraná témata: poúnorové přiškrcování kulturních styků se Západem, minuciózně rekonstruovanou genezi zmíněného Štollova projevu a hromadící se příznaky nazrávající krize v kulturní politice. Prostřední část s názvem "Podivné 'tání' ve stínu šibenic" je cele naplněna střízlivým, přesto však strhujícím líčením boje o moc v kulturní politice mezi Kopeckého ministerstvem informací a Barešovým kulturně-propagačním oddělením ÚV KSČ, propuknuvším po odstavení Slánského a vrcholícím dočasnou porážkou stranických struktur. Knapík je značně rezervovaný, pokud jde o přiznání zásluh vítězů na nesmělém kulturním uvolnění "ve stínu šibenic", a poukazuje na nevybíravost jejich metod, jež ilustruje na účelovém využití tragické smrti Konstantina Biebla k očernění protivníků. Ústřední teze posledního oddílu, zachycujícího období od Gottwaldova úmrtí do druhého sjezdu spisovatelů, pak říká, že přes patrné oživení kultury nemohl být východiskem k její skutečné liberalizaci tehdejší "nový kurz", založený na "překonávání slánštiny".
Libri, Praha 2006, 400 s., 390 Kč