Vydaných cestovních deníků nebo dopisů z cest 19. století rozhodně není mnoho a ještě méně víme o ženském cestování v té době. Pravda, máme výbornu Šámalovu edici italského cestovního deníku Zdenky Braunerové (2003), leccos o cestách rodiny Palackých se dozvíme třeba z Kořalkovy edice dopisů Františka Palackého choti Tereze (2003). Zejména šlechtické archivy však skrývají řadu dalších pokladů a jeden z nich vytáhla na světlo Milena Lenderová, která se tématu dlouhodobě věnuje.
Písemná pozůstalost mladičké Gabriely ze Schwarzenbergu (1825—1843), jež předčasně zemřela ve věku necelých 18 let, obsahuje soubor dopisů, rukopis "historického románu" Mizaël a Alice a především deník z cesty do Nizozemí a Francie, kterou Gabriela podnikla se svou matkou Josefínou a se starším bratrem Karlem od srpna 1840 do ledna 1841.
Může být deník čtrnáctileté dívky zajímavý? Gabrieliny zápisky ukazují, že ano. A nejen, ba ani ne především jako svědectví o programu cesty a o cestovatelské zkušenosti. V tomto ohledu zůstává deník pochopitelně ovlivněn věkem a tedy i rozhledem a dosaženým vzděláním své pisatelky: trpí nevyrovnaností, jistou lehkověrností ke sdělovaným "pravdám" a občasnými nepřesnostmi. Je však současně unikátním obrazem duchovního světa a vůbec kulturní úrovně dívky na hranici dospělosti, ovšem dívky pocházející z jedné z nejpřednějších aristokratických rodin monarchie. V tomto smyslu jsou mimořádně cenným pramenem i oba dodatky k deníku, vydaná korespondence stejně jako nezralý literární pokus.
Povinnost vést si deník — a to nejen na cestách — patřila k běžným výchovným metodám a Gabrieliny zápisy tento poznatek potvrzují. Další zjištění se týká jazyka. Všechny zde vydané prameny jsou — až na několik německých pasáží v dopisech — psány francouzsky. V tomto případě nejen z "cvičných" důvodů. Ve šlechtické rodině bylo ještě v Gabrielině generaci věcí volby, kterým jazykem bude dítě mluvit jako prvním; běžná byla diglosie a s ní spojené "přepínání z jazyka do jazyka". Francouzština ještě stále měla distinktivní sociální roli.
Další postřehy už se týkají cesty samotné. Cestování bylo i v roce 1840 ještě dost tvrdé a rozhodně nemělo moc společného s pohodlím. Z Prahy do Haagu cestovala rodina vozem, malou část železnicí a pak parníkem po Rýně. Celkem potřebovali na přesun do Haagu šest dnů, během kterých se jen dvakrát pořádně vyspali v posteli. Běžné bylo ranní vstávání třeba ve tři hodiny.
Prohlídka navštívených zemí byla jen jedním z důvodů podniknuté cesty. Zejména její první část, totiž čtyřicetidenní pobyt v holandském Haagu s každodenními návštěvami blízkých mořských lázní v Scheveningen, byl pro Gabrielinu matku dlouho plánovaným ozdravným pobytem, jenž navázal na dřívější kúry podstoupené opakovaně zejména v Priessnitzově Gräfenbergu. Ani Schwarzenbergovi si nemohli dovolit vše, proto se rodina ubytovala v Haagu, nikoli přímo v lázeňských, prý strašlivě drahých domech u moře. Vedle pravidelného koupání v moři a bohatých společenských styků (např. se členy místního diplomatického sboru) Haag ovšem příliš rozptýlení neskýtal a Gabriela se někdy trochu nudila. V úterý 18. srpna si například zapsala: "Dnešního dne se nestalo nic zajímavého. Ráno v Scheveningenu, po obědě v Scheveningenu, taková byla dnešní zábava." Program zpestřovaly občasné výlety, spojené i s návštěvou uměleckých sbírek. Například v Leidenu stihli za tři hodiny krom prohlídky města dokonce dvě muzea, takže všechny dojmy zůstávaly nutně trochu povrchní. K programu patřily i zážitky vpravdě barokní. Tak v jedné vesnici poblíž Delftu se jeli podívat na ženu, která prý už 22 let nic nejedla a 18 let nepila. Také návštěva zvěřince a hned poté "útulku pro starce" v Amsterdamu zůstávají v deníku na stejné rovině vnímání.
Hlavním cílem cesty byla Paříž, které naše cestovatelky (Karel se oddělil v Bruselu a vrátil domů) věnovaly plné tři měsíce. Tady teprve nabyly společenské styky — hojně například s rodinami z Uher (Apponyi, Károly) nebo s ruskou šlechtou usazenou v Paříži (nejvíce kněžna Rasumovská) té pravé intenzity. K programu dále patřilo nakupování, téměř každodenní návštěvy divadla či opery, výuka tance. Svůj ironický podtext nepostrádá nefalšované nadšení vnučky Karla I. ze Schwarzenbergu pro Napoleona, jehož ostatky byly právě za pobytu Schwarzenbergových v Paříži převezeny ze Svaté Heleny do Francie a uloženy v Invalidovně. Gabriela si rozhodně nenechala ujít vítání lodí Belle Poulle v Saint-Ouenu, průvod pařížskými ulicemi ani shlédnutí katafalku v Invalidovně. Ke svým prosincovým narozeninám dostala od matky dokonce malou bustu císaře v bronzu!
Celá edice je nadprůměrně kvalitně zpracována jak po stránce editorské (pečlivé vysvětlivky reálií, zaváhání v identifikaci rodiny Grassalkovichů na s. 133 a 277 je opravdu výjimkou), tak i po stránce redakční — jak je ostatně v edici Manu propria zvykem. Také překlad je kvalitní, až snad na drobná pochybení v "námořních" reáliích (bateaux de mer, s. 83, nejsou "lodi na vodě", ale "námořní lodi", Linien Schiffe na s. 283 rozhodně nelze překládat jako "řadové lodi"). Doufejme, že podobně kvalitního zpracování se časem dočkají i další objevy ze šlechtických archivů.
K vydání připravily Milena Lenderová a Jarmila Plšková, Scriptorium, Praha 2006, 464 s., 336 Kč