Anglická krajina je mrtvá! K takovému závěru došli někteří současní historici v Británii. Podle jejich tvrzení se dnes tak populární teorie o paměti krajiny, o stopách, které v ní historie a člověk zanechali, mýlí a pracuje se špatnými koncepty. Krajina původní totiž podle historiků bezezbytku zanikla ve víru industrializace a překryla ji neutuchající lidská aktivita 20. století. Tak radikální změny, jež s sebou nese suburbanizace, odtržení člověka a půdy, tlak na rekreaci, automobilizace i všechny další společenské změny, tolik požadované moderní civilizací, dovedly současnou společnost k přetrhání základní vazby na krajinu. Více na www.britarch.ac.uk/BA/ba91/feat1 .shtml. (lic)
Ve Stádlci na Táborsku byl 28. listopadu 2006 slavnostně otevřen rekonstruovaný řetězový most. V devadesát metrů dlouhé stavbě byly vyměněny smrkové mostovky za dubové, v příštím roce je pak naplánováno vyspárování kamenných prvků a sanace kotevních bloků. Oprava empírové stavby stála 3,5 milionu korun.
Visutý řetězový most, postavený českobudějovickou firmou Vojtěcha Lanny v letech 1847 až 1848, původně spojoval břehy Vltavy v Podolsku na silnici z Tábora do Písku. Na počátku 60. let však musel ustoupit Orlické přehradě a po jeho rozebrání se hledalo nové umístění. Montáž mostu prohlášeného za národní kulturní památku byla na novém místě dokončena v roce 1975. (jde)
Milovníci statistiky, ale jistě i další, kteří se zabývají historickým vývojem obyvatelstva na našem území, potěší, že po dlouhé odmlce vychází Historický lexikon obcí České republiky 1869—2005. Nahrazuje tak dříve vydaný Retrospektivní lexikon obcí ČSSR 1850—1970. Jak známo, rok 1869 je první, kdy na našem území proběhlo řádné (moderní) sčítání lidu a od té doby se tato sčítání konala pravidelně v intervalu deseti let. Tím získáváme souvislou řadu údajů, jež jsou nesmírně cenné pro mnoho vědních oborů, nejen pro historiky. Předpokládá se i pozdější zveřejnění této publikace na webových stránkách Českého statistického úřadu. (rub)
V roce 1926 spatřil na stránkách knížky pro děti světlo světa Medvídek Pú. O osmdesát let později, v roce 2006, vyšla v češtině kniha (Winnie — skutečný Medvídek Pú) kanadské autorky Val Shushkewichové o Púově předobraze. Byl jím medvěd černý — baribal, který se dostal do Evropy, respektive do londýnské ZOO z Kanady velmi nevšední cestou. V době první světové války přišel s příslušníky kanadských sborů. A právě vyprávění o kapitánu Harrym Colebournovi a armádní veterinární službě je pilířem knihy, která sice válečné útrapy líčí možná až příliš polopaticky, ale medvědí hlavní hrdina se tak dostává do netušených souvislostí. A feministky mohou jásat. Medvídek Pú byl vlastně žena. Tedy přesněji Milneův inspirační zdroj, medvědice Winnie, kterou Colebourn zakoupil na nádraží ve White River a pojmenoval podle Winnipegu, kde jako zvěrolékař působil. Tam se také začala cesta k srdci Milneova syna, Kryštůfka Robina, i mnoha generací čtenářů. (ivc)
Ve dnech 20. a 21. října 2006 se na zámku v rakouském Waidhofenu konalo již druhé setkání českých a rakouských historiků pořádané organizací Waldviertel Akademie (hlavním organizátorem byl Niklas Perzi) ve spolupráci s vídeňskou a českobudějovickou univerzitou a Ost- und Südosteuropa Institutem ve Vídni. Cílem setkání bylo představit výsledky a témata nejnovějších českých a rakouských bádání o českých dějinách 16. až 20. století. Tomuto záměru odpovídala i struktura jednání, která vedle hutných a převážně historiograficky koncipovaných přehledů o výsledcích bádání za posledních cca 15 let sestávala především z krátkých představeních konkrétních témat a výstupů, nejčastěji v podobě zpracovávaných či již obhájených disertačních prací. Maratón čtyř desítek příspěvků sice nemohl představit jednotlivé práce tak, jak by si nepochybně zasluhovaly, nicméně umožnil přítomným učinit si určitou představu o "mapě" směrů a výsledků aktuálního výzkumu českých novověkých dějin. Neméně přínosnou se však v řadě případů jevila diskuse, která se v kontextu některých příspěvků rozvinula, a to tím spíše, že české a rakouské pohledy na české i společné (habsburské) dějiny se v řadě aspektů dodnes výrazně rozcházejí a obecně lze říci, že čeští a rakouští historikové spolu v obecné rovině více nemluví než mluví (ostatně teprve druhý sjezd od roku 1990 je výmluvným svědectvím o tomto zvláštním poměru a v podobném duchu by se jistě dalo pokračovat). Nezbývá než doufat, že podobná potřebná setkání si uchovají svoje místo a především pravidelnost svého konání. (luv)