Japonci pro nás stále bývají spojováni s představou, že jsou agresivní národ, kde jedinec je podřízen komunitě a ženy jsou utlačovány. Kde jsou kořeny těchto názorů?
Právě o tématu japonské agresivity jsem si četl nedávno v Britských listech, a protože jsem v Japonsku léta žil, studoval a učil a mám přátele mezi starší i mladší generací, rád bych k tomu dodal svůj názor. Na autorových jednotlivých závěrech je hodně pravdy, ale postrádám jejich zasazení do historického kontextu. Ano, Japonci jsou v určitých situacích agresivní, ale který živý tvor není? Jednou jsme o tomto problému diskutovali s autorem Písečné ženy, Abe Kóbóem, on se usmál a řekl: Přečtěte si knihu Konrada Lorenze On Agression, v té se dozvíte, že agrese je jednou z přirozených podmínek života. V tokugawském období (zhruba mezi lety 1620–1868) prožilo Japonsko jedno z nejdelších mírových období nejen ve své historii, ale i v historii světa. Velcí šógunové z rodu Tokugawů nastolili dvě stě padesát let trvalého pořádku, kdy se žádná agresivita netolerovala a kdy nesmírně rozkvetla jedinečná japonská kultura. Japonci nepozvali západní velmoci v čele s Amerikou, aby tuto dlouhou mírovou epochu kolem roku 1854 přerušili pod hrozbou dlouhých dělových lafet svých válečných lodí. Tento násilný pokus o „otevření Japonska“ nebyl první, už v 15. a 16. století přijížděli evropští misionáři, aby tuto svůdnou zemi obrátili na křesťanskou víru. Kdyby jim Japonci nebyli agresivně vzdorovali, byla by jejich země skončila jako indiánské říše v Jižní Americe nebo jako Filipíny. Nebýt ostrého samurajského meče, nezůstalo by dnes po výrazné a jedinečné japonské kultuře ani stopy, zato by do Čech přijížděli japonští turisté, aby se klaněli Pražskému Jezulátku. Velký šógun Tokugawa Iejasu měl své špehy v okolních zemích a správně rozpoznal, že v patách mužů v černých sutanách kráčí španělské vojsko a že všechny země, kam vkročili, dříve či později ztratily svou nezávislost. V románu Mlčení japonského katolíka Endó Šúsakua se popisuje kruté mučení evropských misionářů, kteří se nechtěli vzdát své víry. Historická skutečnost je ovšem taková, že šógunové vydávali jeden edikt za druhým a vyzývali v nich cizí kněze, aby ze země odjeli a nechali ji na pokoji a teprve, když misionáři tyto výzvy ignorovali, byli podrobeni mučení, které nebylo o nic krutější než útrpné právo inkvizice a bylo praktikováno v mnohem menším měřítku. JEDINEC A KOMUNITA Povrchní pozorovatel může po kratším pobytu v Japonsku usoudit, že západní člověk by s Japoncem neměnil, ale neuvědomuje si, že Japonec s námi také ne. Tato malá ostrovní země často připadá západnímu návštěvníkovi jako mraveniště poslušných robotů, kteří nemají žádnou individualitu a jsou jen kolečkem v obrovském, nelidském mechanismu. To, že Japonci mají největší procento domácího turismu na světě, že v malých horských hostincích najdete skalní jeskyňky s vřelou léčivou vodou a po dlouhé lázni, když jste si oblékli voňavou júkatu, vám paní domu na drobných porcelánových talířcích a mističkách předloží nejméně deset dobrot od divokého kance až po krevety, už ví málokdo. Pobyt v japonském rjokanu s dvěma vydatnými jídly denně stojí 70–80 dolarů, méně než dobrý motel v Evropě. Strávil jsem s těmi na smrt přepracovanými Japonci stovky hodin v jejich lázních, v jejich miniaturních barech v Tokiu, Ósace i Kjótu a ujišťuji vás, že málokde na světě se člověk cítí tak volně a dobře. Nikdy nezapomenu na první rok v Tokiu, kam jsem přijel přímo z reálného socialismu a kdy jsem měl neustále pocit jako Alenka v říši divů, protože ten kontrast mezi hulvátskou každodenností komunistického režimu a spořádaným, klidným a zdvořilým životem v Japonsku byl prostě neuvěřitelný. Že cizinec má v Japonsku výsadní postavení, to je pravda jen částečná, protože Japonci se k nám zpočátku chovají jako k malým dětem, to znamená, že nám všechny poklesky odpouštějí, ale s přibývající znalostí jejich jazyka a kultury na nás nakonec kladou stejné požadavky jako na své krajany. Japonci jsou především situační lidé, a když je poznáte jenom v jejich puritánském pracovním prostředí, zůstane vám zcela skryta jejich druhá tvář, která se dovede radovat ze života a může být až hedonistická. Kritizovat nesmírnou japonskou pracovitost zrovna z české pozice je dost riskantní, protože Japonec by nám opět mohl vyčíst lajdáctví, nezodpovědnost a chronické svádění problémů, které jsme si zavinili jen a jen sami, na někoho jiného. My máme v krvi úctu k jedinečné lidské individualitě, zatímco v orientálních kulturách se jedinec musí podřídit kolektivu, skutečnost však není takto přehledná a jednoduchá. Vždyť ty nejhroznější kolektivistické noční můry dvacátého století nevymysleli a neaplikovali Japonci, ale Evropané. Zbožštění jedince, s tím mají Japonci dlouhou zkušenost v podobě císařského kultu, ale byla to vždy přísně rituální záležitost s přesnými pravidly, která neměla tak zhoubný politický dopad jako kult osobnosti Stalina či Hitlera. Na druhé straně, nejsme v současné době svědky zoufalé fragmentace, odcizení a ztráty tradičních společenských hodnot právě proto, že náš individualismus zašel do přílišných extrémů? Vždyť každému musí být jasné, že řád české patriarchální vesnice, který donedávna tvořil základnu české mravnosti a společenského soužití, také přísně trval na kompromisu mezi právy jednotlivce a požadavky obce. V Japonsku se prostě tato schopnost kompromisu mezi jedincem a komunitou udržela o něco déle než u nás. Právě proto dosud mají fungující společnost, která je schopna nesmírně efektivní spolupráce a komunikace. Má to co dělat s dokonalou etnickou homogenitou obyvatelstva, bleskovou intuitivní mimojazykovou komunikací, prostě se vším, co popírá dnešní trendy „globalizace“, „kulturní mozaiky“ atd. Japonsko bývá charakterizováno jako země, která se vyvíjela izolovaně od ostatního světa – tato izolace však může mít charakter kulturně sebezáchovný. V téměř třistaletém období hermetického uzavření (sakoku džidai) se v Japonsku vyvinuly jedinečné kulturní hodnoty – divadlo kabuki, básnictví haiku, svérázné malířství, bojová umění, nenapodobitelné zahrady atd. To bychom si ke své výhodě měli uvědomit i my, i když na křižovatce se to prosazuje hůř než na ostrově. Dalším negativní rysem Japonska, který se často uvádí, jsou absurdity ve vztazích mezi pohlavími. Americká feministka Kate Millet kdysi napsala článek Japan, a Place Not to Be a Woman (Japonsko, země, kde by člověk neměl být ženou), v němž vidí Japonsko jako ráj mužů a klade důraz na privilegia, jichž se mužům na úkor žen dostává. Feministické hnutí, jež nabylo v Americe bezmála absurdních rozměrů, v Japonsku dodnes prakticky neexistuje a samy Japonky nepovažují svůj úděl za horší než ženy západní. Tradiční manželské soužití bylo v Japonsku založeno na rozumném poznání, že se jedná o funkční kompromis mezi dvěma zásadně rozlišnými bytostmi, každá by si měla přirozeně žít po svém (feministky samozřejmě namítnou, že všechny modely soužití jsou mužským sociálním výtvorem). Muž se vyžíval na pracovišti, v barech a na golfovém hřišti, žena v domácnosti s dětmi, v parku, v kavárně a na výletech s přítelkyněmi. Dokonalá dělba práce, kde jeden partner nezasahoval do domény druhého. Manžel měl absolutní zodpovědnost za své pracoviště, žena za domácnost. I tohle se ale mění a mladé manželské páry už mají mnohem blíž k současné Evropě než ke světu svých dědečků a babiček. Jedním z důvodů současné duchovní krize je právě fakt, že těžce pracující muži už nemohou spoléhat na bezvýhradnou podporu svých manželek. I když po prohrané válce Japonsko prošlo obdobím strašného zubožení, kdy japonská komunistická strana měla určité šance, většina národa jí nikdy nedala svou důvěru, a tak se k vládě ani nepřiblížila. Málokterý národ na světě má tak hlubokou úctu k soukromému majetku jako Japonci. Souvisí to samozřejmě s jejich příslovečnou pracovitostí: nikdo nezávidí panu Hondovi nebo panu Macušitovi jejich obrovský majetek, protože si ho vydobyli tvrdou a obětavou prací. Patřit k Hondovu týmu se považuje za čest a pro zaměstnance je továrna zástupnou rodinou; závidět majetek rodině a chtít jí ho znárodnit by byl nesmysl. Japonsko má ovšem značně vysokou dědickou daň a nepřeje zakládání rockefellerovských či rotschildovských dynastií; důraz je především na smyslu celoživotní práce jednotlivce. Glajchšaltující neúcta komunismu k práci vynikajících jedinců je pro Japonce zcela nepřijatelná. Právě v tomto úspěšném kompromisu mezi snažením jednotlivce a zájmem obce je jejich síla; u nás západních lidí je to spíš neustále se prohlubující slabost. Vím také z přímé zkušenosti, že Japonci se bojí smrti mnohem méně než my – má to co dělat s jejich dávnou animistickou vírou, ale také s touto skálopevnou jistotou, že jedinec je jen vlnou v moři obecného úsilí, které trvá téměř věčně. A konečně problém nejbolestivější – zvěrstva druhé světové války, japonský sadismus a rasismus vůči asijským zemím. Bez znalosti historických souvislostí nemáme vůbec naději těmhle složitým věcem porozumět. Především si musíme uvědomit, že s restaurací císařství po násilném otevření země Japonci definovali své postavení v moderním světě striktně podle západních modelů. Přiřadili se automaticky k vládnoucí rase a doufali, že budou-li dost snaživí, přijmou je západní země do koloniálního klubu. V tom se ovšem zmýlili, podobně jako Němci, a po počátečním zklamání, k němuž se přidružil silný komplex méněcennosti vůči Západu, se pokusili vynutit si partnerství násilím. Neuvědomili si dost jasně, že vlastně odhazují logiku svých vlastních dějin na smetiště: místo násilného pronikání do světa položila vláda tokugawských šógunů maximální důraz na soběstačnost, uzavření se do sebe a rozvíjení vnitřních zdrojů, hmotných i duchovních. Chudé Japonsko si za staletí vypracovalo estetickou filozofii skromnosti a jednoduchosti, která je v nesmiřitelném rozporu s principem „neustálého růstu“ konzumní společnosti. Dodnes nevyřešeným problémem je poměrná neschopnost ostrovní mentality komunikovat s okolním světem. Řekl jsem, že Japonci jsou situační lidé, a situační je i jejich tradiční morálka. Místo vertikálních vazeb (uznání, ať už vědomé či podvědomé, božské autority) mají Japonci morálku striktně horizontální, tj. normy chování určuje a prosazuje komunita. Ve své vesnici či městské čtvrti je Japonec „uvnitř škatulky“ a musí se chovat vzorně, aby neztratil tvář, mimo škatulku, kdy je takříkajíc puštěn ze řetězu, se občas může chovat tak, jako se japonská armáda chovala v Číně a jinde. Japonci byli tvrdí koloniální páni, mnohem nešikovnější a těžkopádnější než Britové a Francouzi, a když něco nešlo po jejich, znali jedinou odpověď: brutální represi. Číňané mají pravdu, když mluví o vyhýbavosti a nedostatečnosti japonských omluv za nankinský masakr, ale mýlí se, když vyčítají premiérovi Koizumimu, že se chodí pomodlit do svatyně Jasukuni, kde přebývají duše mrtvých z války. Jsou mezi nimi i váleční zločinci, to je pravda, ale z japonského hlediska jsou to jejich mrtví, lidé, kteří věřili, že bojují za svou zemi. Nástupu vojenské kliky v Japonsku předcházela léta pokořování ze strany západních velmocí, různé administrativní zákazy a předpisy; nic z toho Japonce neomlouvá, ale vysvětluje to jejich chování. A abychom byli docela spravedliví, musíme si položit otázku: Jak se chovali němečtí vojáci v uniformách SS na Ukrajině nebo ruské zvláštní jednotky v Katyni a jinde?
ČELEM K ZÁPADU Tím, že přijali za svou logiku vývoje moderní západní společnosti se všemi skrytými rozpory, upletli si na sebe Japonci bič, jehož šlehy jsou svým způsobem neustále krutější: vítězná Amerika se k nim přestává chovat jako laskavý rodič, ale počíná si spíš jako soutěživý starší bratr, mnohé z ekonomických výhod, kterých po válce požívali, se vytrácejí, a aby udrželi životní standard blahobytného státu, musí zrychlovat vražedné tempo v podnicích i ve školách. Ano, v Japonsku je příliš mnoho sebevražd, jak mezi mladými lidmi, kteří nebyli přijati na prestižní školu, tak mezi padesátníky, kteří v brutální soutěži na trhu práce přišli o místo. Podle staršího systému hodnot se na témže místě měli dočkat penze, a ne být na dlažbě. To je děsivá ztráta tváře, na kterou je v japonské společnosti jen jediná odpověď: seppuku. Mnozí z těch, kteří nemají odvahu spáchat seppuku, fingují ranní odchod do práce a pak bloumají celý den po ulicích, protože se bojí říct rodině o své prohře. V poslední době páchají někteří staří pánové drobné krádeže v obchodech a podobně, aby byli zavřeni do vězení, kde se o ně někdo postará. Japonské věznice jsou bezpečné a čisté a starým lidem se tam dostane jakési náhradní péče, kterou už jim společnost a rodina nedokážou dát. Japonské komiksy jsou plné sadomasochistických námětů, ženy jsou znásilňovány, sekány na kousíčky, ponižovány atd. Sociologové tvrdí, že to má co dělat s rolí japonské matky, jež prosazuje společenské normy. Říká se jí mamagon neboli mama dragon, matka dračice. Kdo určuje dítěti přísný režim, kdo mu zakazuje jít si ven hrát, kdo ho posílá od útlého věku k těžkým zkouškám na prestižní školy? Matka dračice, a za to se jí dítě ve svých fantazijních úletech mstí. Grafická tradice groteskních erotických témat je ale v Japonsku stará nejméně tři sta let a býval to v této konformní společnosti vždycky jakýsi pojistný ventil. Člověk, který čte komiksy buď z lenosti (protože po dvanáctihodinové šichtě na nic jiného nemá energii), anebo jako únikovou četbu, se většinou nevrací domů, aby svou matku nebo manželku skutečně rozsekal. Těchto odporných sexuálních zločinů je mnohem více v anglosaských zemích s puritánskou tradicí, kde erotika byla zakazována, než v Japonsku, kde se brala většinou s velkou tolerancí. Může ještě Japonsko zabrzdit a vrátit se ke svému tradičnímu pojetí lidského života a historie? Bylo by ještě možné oživit vizi starých šógunů o Japonsku jako o soběstačné kosmické lodi, která si zcela po svém brázdí cestu vesmírem, nerušena cizími barbary a jejich zhoubným náboženstvím? V dnešní globální vesnici už asi těžko.
Antonín LÍMAN (nar. 1932), japanolog a překladatel, čestný profesor japonské literatury na Torontské univerzitě. Mimo jiné autor knihy Paměť století (2004) o nejslavnějším japonském spisovateli 20. století Ibuse Masudžim.