Celé generace vojenských praktiků i teoretiků si marně lámaly hlavy, jak uvést do života univerzální prostředek, který by motivoval vojáky k nezdolné vůli po vítězství.
V dějinách se vystřídalo množství „zaručených“ metod k povznesení bojového ducha, od důsledné vojenské výchovy (starověká Sparta, Prusko) přes vlastenectví (Athény, Řím, revoluční Francie) až po náboženskou motivaci. Její extrémní dimenzi představují současní muslimští fanatici. Jednou z forem „nenáboženské“ motivace bojovníků se stalo marxisticko-leninské učení, praktikované v armádě „nejnovějšího typu“ prostřednictvím škály politruků, agitátorů, polních nástěnek, členských legitimací a dalších prostředků. Jedním z nejvyšších vyznamenání pro vojáka socialistické armády mělo být vyfotografování před bojovou zástavou. Některým politikům a vojevůdcům se zdálo, že univerzální vojákovou motivací pro boj mohou být peníze. Velmi brzy se ale ukázala nedostatečnost takového řešení. Nepřítel mohl občas dát financí víc a těch se naopak nemuselo dostávat vlastní válečné kase. Nakonec se většinou osvědčil starý levný a hlavně univerzální motivační prostředek – totiž alkohol. Sílu démona samohonky (nět ruma, nět šturma) při obraně ideálů socialismu si jasně a rychle osvojili i politruci bolševické armády. Jeden z nenápadných a dlouho uplatňovaných prostředků válečníkovy motivace zůstával dlouho v pozadí. Snad i proto, že nakonec, stejně jako řada jiných, zašel na úbytě. Byla jím bojová píseň a později i tzv. bitevní hudba. České děti se na prvním stupni základních škol učí o slavném vítězství husitů u Domažlic, o „vynalézavém“ způsobu umoření nepřítele zpěvem. Řada z nás rovněž uchovává v povědomí trvalý obraz vojenské hudby, která vyhrává do kroku rozjásaného mužstva 28. pěšího pluku při jeho „slavnostním“ přechodu za ruské linie na Bílou sobotu 1915. Nad hlavami jim přitom údajně vlály prapory. Je ovšem nesporné, že v rakousko-uherských relacích a ani v oficiálním rozkazu týkajícím se rozpuštění 28. pěšího pluku není o takovém „plesání pražských dětí při zajetí“ zmínky. Tento obraz vytvořila legionářská historiografie, která usilovala o prokázání uvědomělosti českého vojáka v protirakouském odboji, nehledě na fakt, že kapela „Pražských dětí“ vyvíjela činnost, jaké nebyla schopna. Přesto má obrázek hrající hudby v bitevní vřavě a s vojáky kráčejícími s vlajícími prapory reálný podklad. Už od počátků stálé armády po třicetileté válce provázela hudba vojáky do boje. Ve třicetileté válce se jednalo o pištce a bubeníky, přičemž tamboři udávali tempo pochodu. V této době nebyly ještě konstituovány plukovní kapely. Ty vznikaly až v protifrancouzských válkách a zprávy o tom, že kapely zaduly pochod v průběhu boje, pocházejí právě z tohoto období. Rovněž při líčení střetů v Itálii v letech 1848–1849 i války v roce 1866 se setkáváme s propagačními a psychiku vojáků podporujícími hudebními produkcemi. Ve vojenských análech c. k. armády se z bitvy u Novary dne 23. března 1849 můžeme například dozvědět, že: Takovým způsobem podněcován, držel se a bojoval II. sbor, až konečně III. sbor s hudbou a vlajícími praporci se přiblížil. Jako elektrická rána trhlo to řadami hrdinského II. sboru, neboť nyní bylo vítězství zajištěno. Rokem 1866 produkce bitevních hudeb skončila a důvod, proč ji později v bitvě nenalezneme, je velmi prostý. Nemohla se uplatnit v konfrontaci s vývojem taktiky boje v poslední třetině 19. století, konkrétně po prusko-rakouské válce. Mužstvo se totiž rozřadilo do rojnice a příslušníci kapely, kteří se rekrutovali z pluku, byli tudíž rozptýleni v široké linii. Rovněž zesílil palebný potenciál armád schopný hudbu přehlušit. Nástroje, které vojáci–hudebníci ukládali u trénu, by jim v boji značně překážely. V bojových předpisech se k tomu ocitlo ustanovení, že jakmile je vydán povel k boji, hudba a veškeré jiné hlasité projevy musí být ukončeny. Na prvním místě musel voják slyšet signály a povely vydávané ústně, polnicí či vybubnováním, případně píšťalkou.
HUDBY U HRADCE KRÁLOVÉ Plukovní kapely se konstituovaly do své moderní podoby na počátku druhé poloviny 19. století. Za změnami napodobovanými i v Evropě stál jediný armádní kapelník v dějinách rakouské vojenské hudby (jednalo se o oficiální titul) a rodák z Aše Andreas Leonhardt. Velké publicitě se těšily jeho monstrózní produkce spojených vojenských kapel (například 20. září 1853 v Olomouci před korunovanými hlavami), do kterých se zapojilo i přes 1000 hudebníků. Vojenské kapely jako nositelky vojenské kultury předznamenávaly prioritní koncertantní éru své existence. Leonhardtem sestavené vojenské hudby se stihly právě zapojit do tažení prusko-rakouské války. ...Prusové ze Svíbu byli vytlačeni, bylo to hned po poledni, počalo vojsko rakouské po naší vsi Máslojedech jásat, že vítězství je jejich. Za stodolou naší usedlosti počaly hráti dvě rakouské kapely střídavě veselé pochody..., napsal ve Vzpomínkách na válku 1866 Josef Volf. Hudby pluků angažovaných v boji o Svíbský les si nad raněnými a padlými zaduly mimo jiné Radeckého pochod a císařskou hymnu Zachovej nám Hospodine. I přes jepičí život bitevních hudeb, které se z krvavých plání přesunuly na pole přehlídek a koncertních vystoupení, zůstala řada památek, které tvoří součást hudebního dědictví civilizace. Na prvním místě musíme zmínit Beethovenovu Bitvu u Vittorie. Tato zvukomalba zkomponovaná pro koncertní síně, nad jejímž odkazem se přou celé generace hudebních kritiků, obsahuje nesporné prvky Beethovenovy geniality a ve své době byla přijata s nadšením. Měnil se však vkus kritiků i nároky „moderních“ posluchačů. Koneckonců s bitevními kompozicemi si pohrávali i Franz Liszt, Nikolaj Rimskij-Korsakov, Petr Iljič Čajkovskij a mnozí další. Válka z roku 1866 se i přes fatální porážku stala inspirací řady vojenských kapelníků rakouské armády při komponování nových pochodů. Tak pluk č. 1 měl pak jako plukovní Trautenauer-Marsch, pluk č. 5 Monte Croce-Marsch, pluk č. 7 Custoza-Marsch, č. 50 Oliosi Sturm-Marsch, č. 77 Skalitz-Marsch apod. Jak lze vidět, více se autoři nechali motivovat událostmi na jižním bojišti, kde se pro Rakousko odvíjela přece jen vítězná část akcí války. Svoje pochody mělo i námořnictvo, na prvním místě Tegetthof Marsch, připomínající námořní vítězství u ostrova Visu (Lissy).
Z GLORIOLY VÍTĚZSTVÍ V NOSTALGII Kdyby se válka měla odehrát na pódiu, jako střetnutí vojenských kapel, pak měli Prusové jen pranepatrné vyhlídky, napsal historik Otto Urban ve Vzpomínce na Hradec Králové. Jenomže pódium válek je jiného, krvavého charakteru. Po bojích došlo k bezprostřední a radikální proměně, kdy se ústup slávy kdysi vítězných zbraní promítl do „nového“ myšlení lidí monarchie. „Radeckého duch“ a proslulý Radeckého pochod přestal být skutečnou bojovou písní a stával se přehlídkovou vzpomínkou na „staré“ časy, konstatoval dále Urban. Proč ale právě Radeckého pochod? Ten se od jeho první produkce v září 1848 ve Vídni stal melodií hluboce uloženou do povědomí vojáků i civilistů v Rakousku. Právě vystoupení Radeckého italské armády proti sardinskému králi a italské revoluci vytvořilo gloriolu vítězných, či dokonce neporazitelných rakouských zbraní. Ve chvílích vítězných chvilek v bojích, od roku 1849 pro rakouskou armádu tak zřídkavých, se Radeckého pochod dostal do úlohy jakési psychologické vzpruhy. Radecký zakletý do malebných tónů dokonce v Rakousku vytlačil tradiční světoznámý Pochod prince Evžena. Stačí si připomenout slova kapelníka Selnického z Bassova Cirkusu Humberto: A Radecký-marš, to je válka vedená primabalerínou. Všechna sláva, monarchie na špičkách. Jedinečná muzika... pánové... šampaňské překomponované pro plukovní bandu. Ve válce roku 1866 definitivně končí éra tzv. bitevní hudby jako stimulu morálky vítězících c. k. armád. Ukázala se nepraktičnost a zranitelnost hudebního tělesa uprostřed boje a jeho malá účinnost v bitevní vřavě. Ve vrcholící fázi královéhradecké bitvy byl jednotlivým plukům vydán rozkaz ke stažení bitevních hudeb do týlu, rakouskému velení bylo totiž jasné, že bitva nedospěje do stadia, kdy by hudby završily vítězný postup přes zhroucené pruské pozice. Bitva u Hradce Králové se stala labutí písní pro bitevní hudby. Trend snad dokázal nakrátko porušit už jen proslulý skotský dudák William Millin v Normandii, furiantsky stojící na úsvitu 6. června 1944 uprostřed německé palby po pás ve vodě a usilovně nafukující měchy svých dud. Ale i přes nadlidskou snahu osamělého dudáka Millina a jemu podobných platí: Inter arma silent musae.
LITERATURA M. Hodík, „Castaldo. Hudba u c. a k. pěšího pluku č. 28“, in: Sborník Pražské děti. 300 let od založení 28. pěšího pluku, Praha 1998; J. Ch. Allmayer-Beck/ Lessing, Die K. u. K. Armee 1848–1918, Wien 1990; S. Vajda, Mir san vom k. u. k... Die kuriose Geschichte der österreichischen Militärmusik, Wien – Heidelberg 1977; J. Volf, Vzpomínky na válku 1866, Hradec Králové 1934.
Petr HAVEL (nar. 1951) je historik vojenství. S Andrejem Romaňákem vydal knihu Maršál Radecký: vojevůdce pěti císařů (Praha 2000).
Výročí prusko-rakouské války 1866
Třetí červenec roku 1866 – den rozhodující bitvy mezi rakousko-saským a pruským vojskem u Hradce Králové – nejspíše nebude zařazen mezi památné dny České republiky. Pamětníci horších časů se při letošní připomínce 140. výročí války roku 1866 jistě spokojí se záštitou prezidenta republiky Václava Klause a budou napjatě čekat, co se vyvine z volebních výsledků a koaličních jednání, protože snahy o vymazání podstatných událostí (ba i celých kapitol) z historie českých zemí zde již byly. Je zajímavé, že jisté povědomí o dění onoho osudového roku, jakož i empatie k památce padlých přežívaly mnohem více u obyvatel válkou kdysi postižených krajů – bez ohledu na dosažený stupeň vzdělání – než v obci profesionálních historiků, kterým ještě dnes nezřídka činí potíže se nad významem roku 1866 v dějinách českých zemí i Evropy zamyslet. Jak výrazná je například spojitost mezi poměrně nečekaným pruským úspěchem a prvním sjednocením Německa roku 1871? Dosáhli by Maďaři rakousko-uherského vyrovnání bez rozhodné porážky Benedekových vojsk a podepsala se na tom neuvěřitelná časová omezenost polního tažení? Stalo se dualistické uspořádání habsburské monarchie a z toho plynoucí rozladění Čechů, že podobného vyrovnání ve svůj prospěch nedosáhli, jednou z hlavních příčin pozdějšího rozbití monarchie? Byla okolnost, že se z traumatu prohrané války mnohem rychleji a v mnohem větší míře vzpamatovali čeští, moravští a slezští Němci, tím zásadním důvodem, proč se cesty dvou nejpočetnějších etnik obývajících české země zcela a osudově rozešly? A to nemluvím o řadě obecněji formulovaných otázek mravních, sociálně-psychologických, vojensko-politických a ekonomických. Netuším, jak budou na dnešního čtenáře působit slova již zesnulého sběratele historických zbraní, štábního kapitána Bohumíra Tuhého, který byl v padesátých letech 20. století odsouzen v politicky zmanipulovaném procesu a strávil řadu let ve věznici na Mírově: Zbraně stojí ztichlé, jako by svědectví strašného krveprolití před více než sto lety ztratilo svoji naléhavost, protože tehdejší oběti už dávno nikdo neoplakává. Čas sice bývá milosrdným lékem na lidská trápení, ale dříve či později s sebou odnáší i atmosféru doby, která si vždy nezaslouží, aby mu beze zbytku podlehla, aniž se z ní příští generace jakýmkoliv způsobem poučí. Skutečně nevím, zda před výše uvedenými profesními důvody soustavné a hluboké studium událostí roku 1866 nemá přednost prosté zjištění, že z možnosti svobodné volby a nepředpojatého přístupu se těšíme pouhých sedmnáct let. Do roku 1948 se totiž zkoumaná problematika namnoze politizovala a v období let 1948–1989 byla málem z dějin a dějepisectví „vylikvidována“. Pavel BĚLINA