K převratným změnám společenských řádů nedochází ze dne na den, dějiny jsou plné důležitých milníků. V japonských dějinách hrají takovou úlohu reformy Meidži, započaté 3. ledna 1868.
Po obsazení císařského paláce v Kjótu vojsky knížectví Sacuma a Čóšú bylo vyhlášeno, že se císař a jeho dvůr znovu – po více než šesti stech letech – ujímají výkonné moci, jejímiž vykonavateli byli po většinu té doby vládci vojenští v čele s šógunem. Rok 1868 se stává prvním rokem letopisné éry Meidži („osvícené vlády“), která skončila úmrtím císaře Meidži (Meidži tennó, 1852–1912). Během vlády reprezentované tímto mužem dosazeným na trůn v jinošském věku 12. října 1868 došlo nejen k radikálním změnám ve státoprávním uspořádání, vzdělávacím systému a mezinárodních vztazích, ale i k rozmachu poznávání a přejímání západní vědy a umění. V tomto období plném nových podnětů, dychtivosti, očekávání a přehodnocování se dramaticky mění náplň lidských životů a s ní i obsah lidského sdělování. Nový obsah si následně vynutí i nové formy. Mění se instituce i zákony, mění se jazyk i umělecké ztvárnění lidského prožitku. Otázku, kterou si japonští intelektuálové kladli v 70. a 80. letech 19. století, si na různých místech světa kladli a kladou lidé dodnes. Jak si uchovat národní svébytnost, aniž se ochudíme o výhody mezinárodního soužití? Fukuzawa Jukiči (1834–1901), pedagog a myslitel, hovoří o křehké rovnováze mezi pokrokem civilizace a osvěty na jedné straně a soběstačností a sebeúctou na straně druhé. Za touhou po vyrovnanosti vnějšího a vnitřního tlaku se skrývá obava, zda šíře pokroku a osvěty přicházející zvenčí neznamená paradoxně zúžení jedinečného duchovního prostoru uvnitř. Fukuzawovo dílo zevrubně analyzoval v 80. letech minulého století filozof Marujama Masao (1914–1996). Ve stati nazvané Intelektuálové v době rozpadu šógunátu a restaurace císařství (Bakumacuišin no čišikidžin) cituje výrok mladistvého císaře: Chopme se všeho, co je dobré, zbavme se všeho, co je špatné, a přejme si dobrou zemi, která ve srovnání s jinými nebude méněcenná. S odstupem více než sta let hodnotí Marujama tento výrok jako „stručný a jasný“ a říká, že se k němu mohou hlásit vůdcové celého dnešního třetího světa. Politici se podle Marujamy spokojí s tím, že chopit se dobrého a zbavit se špatného je základní normou pro určité vůdce a pro určitý národ, aniž by to současně chápali jako univerzální normu „dobrého“ a „špatného“. Intelektuálové však vidí v takovém přístupu rozpor. V jejich pojetí je totiž teze o držení se dobrého a odmítání špatného nedílně spojena s univerzální povahou zápasu o „opravdovost“, kterou hledáme v rozmanité nabídce na volném trhu myšlenek. Je-li něco dobré či špatné pouze pro jedny vůdce a jeden národ, svědčí to o nacionalistickém přístupu, což byl i případ moderního Japonska do konce 2. světové války. Je-li naopak něco obecně, pro všechny, a tedy „vpravdě“ dobré či špatné, může se odhodláním motivovaný, dobře míněný výrok chopme se dobrého a zbavme se špatného prosazovat obecně. Fukuzawa Jukiči jistě patřil k těm, kteří se v přívalu západních technických vynálezů, kulturních novot a civilizačních vymožeností snažili uchopit to dobré. Uvědomoval si však, že je k tomu zapotřebí většinové dobré vůle vně i uvnitř země a že v tomto směru musí dojít především k posunu v myšlení lidí. Marujama ve svých úvahách nad Fukuzawovým spisem Základy teorie civilizace (Bunmeiron no gairjaku) cituje Fukuzawův dopis příteli Umabaovi, pobývajícímu toho času v Anglii. Dopis přibližující nám dobovou atmosféru je datován 12. 10. 1874 a začíná postesknutím: Příteli, ač různé vojenské potyčky už ustaly, dochází v dnešním Japonsku k tomu, co jsme společně předvídali. Jsou to sílící, stále urputnější boje v lidských myslích. Lidé se drží „starého dobrého“ a nikdo dnes nedokáže říci, jestli se to změní, jestli lidé dokážou vymýtit pošetilé dávné návyky a přijmou něco nového. Jsme nabádáni ke kontaktům s cizinci, ti ale, bohužel, denně porušují právní řád i obchodní zákoník naší země. Jak má v takové situaci dojít k obratu v lidském myšlení? Řeknu Vám, příteli, život učence není víc než jedno velké strádání. Kladu si otázku, kam až tato neudržitelná situace může nakonec dospět… Shodou okolností ve stejném roce, kdy opustil Japonsko Fukuzawův dopis, jen asi o dva měsíce později, opouštěl tuto zemi rakousko-uherský námořní důstojník hrabě Erwin Dubský (1836–1909), majitel panství v moravských Lysicích, který ve svém deníku takto popsal audienci u císaře Meidži: Audienční sál, který se dá sotva takto pojmenovat, poněvadž nemá velikost ani obyčejného většího pokoje, je bez sebemenší výzdoby a z obou stran je ohraničen dvojitými skleněnými stěnami. Zde stál na mírně vyvýšeném místě mikado v husarské uniformě, která byla vyrobena podle francouzského vzoru s bílými kalhotami a ve francouzském maršálském klobouku. Z mikadova postavení bylo vidět, že jeho pozice mu byla určena a nebylo mu dovoleno se z ní ani v nejmenším odchýlit. (...) Mírným pohybem hlavy opětoval mikado úklonu vstupujících; ministři se postavili po levici císaře; naproti císaři stál ministerský rezident, jemu po levici vrchní hofmistr a za ním velitel a my dva důstojníci. Ministerský rezident měl pak krátký německý proslov (...). Vrchní hofmistr pak přeložil proslov do japonštiny, načež mikado z jednoho svitku papíru přečetl odpověď, pak mu byli představeni zbývající přítomní a audience byla u konce. Hrabě Dubský sice opouštěl Japonsko s nadějí, že už se do této země více nevrátím, avšak Evropa byla plná snílků hýčkajících naděje, že bájnou zemi překrásných zahrad někdy uvidí. V té zemi se zatím staré návyky a stará přesvědčení svářely s novými nápady a s jejich prosazováním i zavrhováním všemi možnými prostředky včetně literatury. Tak se stalo, že se například i západní stravovací návyky dočkaly v letech následujících po převratu Meidži literárního ztvárnění, jež bylo odměněno zájmem čtenářů vděčných za poskytnutí možnosti udělat si o západním člověku zase o něco přesnější představu. Hovězí steak (sutéki) se stal symbolem nové zdravé výživy i realitou pozvolna rozšiřovaného jídelníčku, ve kterém do té doby chybělo díky buddhistickému tabu maso čtyřnohých zvířat. Byl to opět Fukuzawa Jukiči, kdo vehementně doporučoval hovězí maso jako zdravou stravu zaručující zlepšení fyzické zdatnosti obyvatelstva. Mnoho Japonců si sutéki oblíbilo a nezabránila tomu ani satirická novela, již v roce 1872 vydal hojně čtený humorista Kanagaki Robun (1829–1894) pod názvem Aguranabe (Posezení u kotlíku). Robun hned v první větě paroduje antropocentrismus, který je v přímém rozporu s buddhistickou vírou v provázanost lidského osudu s osudem veškerenstva, a nadneseně deklaruje, že vše poživatelné je potravou pro Člověka, a proto je pro Něj přirozené, aby vše, co se nabízí, pozřel. Autor poté dává slovo několika jedlíkům hovězího sedícím se zkříženýma nohama (agura) kolem plného „kotlíku“ (hrnce, pánve – nabe), aby zapěli svou chválu na hovězí maso. Forma monologu však dovolila Robunovi posunout literární jazyk blíž hovorové tokijštině, jež poznenáhlu získávala půdu pro to, aby se po čase mohla stát jazykovou normou. Zatímco v Evropě s každou další bednou dovezeného porcelánu, s každým dalším tušovým obrazem nebo barevným dřevořezem, mečem, lakovou kazetou, exotickým cestopisem či překladem starých veršů pomalu stoupala „japonská horečka“, v Japonsku se poznenáhlu začaly rozeznívat tóny houslí a klavírních skladeb evropských géniů. Rychle rostl počet překladatelů, kteří se snažili vybrat z pokladnice evropské a americké literatury pro své čtenáře, co považovali za dobré a v dané chvíli poučné. Spisovatelé se přitom měli pro jistotu řídit výnosem ministerstva pro vzdělávání o užitečnosti literatury. Bylo jim důrazně doporučeno neopomíjet důležitá témata: lásku k vlasti, úctu k božstvům a poslušnost vůči císaři. O jejich fejetony, povídky, humoristické a satirické črty i romány na pokračování jevilo zájem stále více novin a časopisů. Jen v roce 1868 jich vzniklo jedenadvacet.
PROMĚNY JAPONSKÉHO JAZYKA Japonské písemnictví v nejširším slova smyslu procházelo v převratné době Meidži proměnami spjatými s proměnou japonského jazyka. Kromě mohutného Hnutí za sjednocení mluveného a psaného jazyka (Genbun ičči undó) se opakovaně objevovaly i snahy o reformu písma. V roce 1883 vznikly dvě učené společnosti, jejichž členové se zasazovali o fonetický zápis japonštiny. Společnost pro kanu – japonskou slabičnou abecedu – hájila zápis jazyka jednoduchými grafémy reprezentujícími otevřené a lomené slabiky japonštiny, Společnost pro latinku navrhovala přechod k zápisu japonštiny hláskovým písmem, které již mnoho Japonců znalo z evropských jazyků. Ani přes velké úsilí, jaké členové obou společností při hledání pádných argumentů vyvinuli ve snaze přesvědčit odbornou i laickou veřejnost, k zásadní změně v zápisu japonského jazyka nedošlo. Kombinovaný zápis pomocí čínských znaků kandži, dvou japonských slabičných abeced hiragany a katakany s občasnou příměsí arabských číslic a cizích slov napsaných latinkou zůstal zachován a dnes je považován za vůbec nejobtížnější zápis konkrétního živého jazyka. Vzdor tomu odstartovala zmíněná reformní hnutí dlouhodobé modernizační procesy v japonském jazyce a literatuře, pokračující až téměř do poloviny 20. století, kdy se jazyk a s ním celé písemnictví začínají proměňovat nejprve pod novým, poválečným vlivem severoamerickým a západoevropským, posléze pod sílícími vlivy globalizačními. V době Meidži se však debata o jazyce nesla v duchu hrdého nacionalismu a národní jazyk byl chápán v prvé řadě jako identifikační znak nově uspořádaného státu. Když byla v roce 1872 zavedena v celé zemi povinná školní docházka , stal se problém neexistující jazykové normy (kodifikovaného, pro všechny občany přijatelného, srozumitelného jazyka) ještě naléhavějším. Tím víc, že se současně zavádělo i celostátní telegrafní spojení, rostl počet celostátních periodik, zdokonalovalo se poštovní spojení atd. Průkopník v oblasti pošt a spojů Maedžima Hisoka (1835–1919) předvídal svízelnou jazykovou situaci již v polovině 60. let a jako jeden z prvních přišel s požadavkem, aby se Japonci zřekli čínských znaků. Byl to sice návrh pragmatický, ale obtížně realizovatelný, protože jak čínské znaky, tak především objemná sinojaponská slovní zásoba byly po čtrnácti stoletích přizpůsobování a užívání již japonštině 19. století vlastní. Být vlastní jazyku přitom znamená být vlastní celé kultuře, v japonském prostředí pak kultuře, v níž se stal původně čínský ideograf součástí jak osobité obrazotvornosti, představivosti a vizí, tak i tvořivého rozšiřování slovní zásoby v oblasti pojmosloví, názvosloví a odborné terminologie. S přílivem zahraničních technologií, rozmanitých myšlenkových proudů, vědeckých publikací atd. se využití čínských znaků pro překlad slov označujících vše dosud neznámé přímo nabízelo. Například pro označení naší „lásky k moudrosti“ – philosophia – vytvořil Niši Amane (1829–1897), jeden z nejvýznamnějších myslitelů doby Meidži, termín tecugaku, složený z určujícího prvku tecu („zřetelný“, „jasný“) a konceptualizačního prvku gaku („učení se“, „nabývání vědomostí“). Nicméně i Niši patřil, přinejmenším po určitou dobu, k těm, kdo se přikláněli k přechodu k latince. Vlastní proměna japonského jazyka probíhala v době Meidži v těsné souvislosti s horečnou překladatelskou činností. V Poznámkách k dějinám japonského jazyka (Nihongoši jósecu) rozlišuje Watanabe Minoru čtyři fáze, jimiž překládání z evropských jazyků postupně prošlo. V prvním období před a po roce 1868 užívali japonští překladatelé jednu z běžných forem literárního jazyka – zdomácnělou literární čínštinu opatřenou značkami pro japonské čtení (kanbun kundoku). Čtenář byl zvyklý si takto zapsaný text v duchu rovnou překládat do japonštiny. Stejným způsobem byli ostatně gramotní Japonci, a nebylo jich málo, zvyklí číst populární čínské romány, o jaké nebyla na tehdejším knižním trhu nouze. Pro první meidžiské překladatele bylo proto přirozené nabídnout čtenářům díla evropských i amerických autorů v této běžné literární formě. V té se k nim dostal například také první japonský překlad Robinsona Crusoea. Údajně byl „trosečnický“ román Daniela Defoea z roku 1719 přeložen do japonštiny (psané literární čínštinou) již v roce 1850 z holandštiny, čtenářům však byl zpřístupněn až téměř po dvaceti letech. Japonci sbližující se kvapně se světem chtěli co nejrychleji onen „cizí“, „jiný“ svět poznat. Cestovat mohli zatím jen vyvolení, a tak si získalo oblibu poznávání skrze osobnost a příběh „cizího“, „jiného“ literárního hrdiny, vzbuzujícího zvědavost a zájem a částečně uspokojujícího i potřebu nalezení vzoru či antivzoru, jakkoli měl takový hrdina v povědomí čtenářů ještě dlouho punc „západního barbara“. Svůj západní protějšek chtěl v literární fikci překládaných děl objevit japonský politik i student, podnikatel i umělec. Pravděpodobně i překladatel Nakamura Keiu (1832–1891), který si podle Donalda Keena během svého pobytu v zámoří uvědomil, že Západ má možná něco víc do sebe než jenom technické vymoženosti. V době, kdy se netušené možnosti nabízely především mladým mužům, byly i v literatuře oblíbené příběhy chudých chlapců, kteří se díky píli a odhodlání posouvali stále výš na společenském žebříčku. Proto měl i Nakamura v roce 1870 nečekaně velký úspěch s překladem, nebo spíše adaptací knihy Samuela Smilese z roku 1859 Self-Help (Svépomoc), třebaže šlo o pouhou viktoriánskou moralitu. Nakamura změnil název Smilesova díla v duchu přetrvávající tradice „krásného“ (zdobného) literárního jazyka. V japonštině je nazval Saikoku rišši hen (Cesta vzhůru v západních zemích). Tato tradiční forma literárního jazyka posloužila ve své době i k překladu Nového zákona v roce 1873. Ani v dalším období, začínajícím podle Watanabeho rokem 1878, ještě nedochází k průlomu staré formy literárního jazyka, i když pod jejím povrchem se už začíná nový obsah bouřit. Překladatelskou událostí roku 1879 se stalo vydání románu Ernest Maltravers z roku 1837, jehož autorem byl Angličan Edward George Bulwer Lytton (1803–1873). Román Ernest Maltravers, nesoucí v titulu jméno hlavního hrdiny, dostal v japonském překladu nový název. Překladatel Oda Džuničiró (1851–1919) lákal čtenáře na Jarní příběh vrb a rozkvetlých stromů (Karjú šunwa). Dnes zapomenutý román přinášel v době Meidži Japoncům zvěst, že „západní barbar“ není jen zištný a ziskuchtivý vyvrhel, že je to také cituplný romantik a snílek, schopný prožít lásku a vůbec schopný všech lidských emocí stejně jako Japonci, byť se projevy těchto emocí mohly v mnohém od japonských projevů lišit. Oblíbené japonské příběhy lásky se v „zamilovaných knížkách“ nindžóbon předchozího období odehrávaly většinou ve čtvrtích lásky prodejné. V životě i v literatuře se prostor pro „dobrou“ („opravdovou“) lásku začal rozšiřovat až pod vlivem západního romantismu. Podle Donalda Keena k tomu přispěl i obnovený zájem o křesťanskou věrouku poté, co byl v roce 1873 po dvou stech třiceti letech zrušen striktní zákaz šíření křesťanství.
NOVÝ POHLED NA LITERATURU Ať už to byl Robinson Crusoe nebo Ernest Maltravers, stále se ještě jednalo o adaptace originálů, jinými slovy o překladovou literaturu japanizovanou. Překladatelé jako by se báli nebo nevěděli, jak svému čtenáři bez „japonského“ obalu přiblížit cizí prostředí a odlišné chování Evropanů a Američanů. Ke zlomu došlo v polovině 80. let 19. století. Pod názvem Keiši dan (Historky o panu K. C.) vydal Asahina Čisen (1862–1939) překlad dalšího románu Bulwera Lyttona, v originále nazvaného opět podle hlavního hrdiny Kenelm Chillingly (1873). Asahinovým překladem z roku 1885 vstupuje japonská překladová literatura do třetí a následně čtvrté kvalitativní fáze. Keiši dan je považován za první pokus o zachování optimální věrnosti originálu, což se při značné rozdílnosti angličtiny a japonštiny neobešlo bez jazykových „vynálezů“ a pro čtenáře překvapivých, doslovně přeložených anglických obratů. Důležitým vynálezem byla osobní zájmena kare („on“) a kanodžo („ona“), která poté velmi rychle v dynamicky se měnící japonštině zdomácněla. Asahinův překlad byl a je pozitivně hodnocen především jazykovědci, protože překladatel – tehdy ještě mladý student – významnou měrou přispěl k uskutečnění cílů Hnutí za sjednocení psaného a mluveného jazyka. Nicméně za mistrovský překlad a současně ukázku plynulé, přirozeně znějící moderní japonštiny je považován překlad Lovcových zápisků Ivana Sergejeviče Turgeněva, který se objevil v roce 1888. Překladatelem byl spisovatel a novinář, rusista Futabatei Šimei (1864–1909). Futabatei Šimei a jeho přítel Ozaki Kójó (1867–1903) byli literáty, v jejichž dílech se rodila nejen moderní japonština. Oba také stáli u kolébky nového pohledu na literaturu. Teoretické stati Šósecu šinzui (Podstata románu, 1885) z pera Cuboučiho i Šósecu sóron (Obecné poznámky k románu, 1886) z pera Futabateie patří k základům moderní japonské literární vědy, a to i přesto, že jejich autoři řešili akutní problémy literární situace své doby a jejich teorie jsou dnes již překonané. Cubouči šel ve své stati hlavou proti zdi, když současníkům vštěpoval, že na Západě čtou romány i učenci a nacházejí v nich zalíbení i poučení. Narážel tak na hluboce zakořeněné vnímání smyšlených příběhů jako kratochvílí pro ženské, floutky a budižkničemy, zatímco opravdovou vážnost si odpradávna zasluhovala z literárních žánrů především poezie. Čtenáři báchorek o strašidlech a přízracích si měli teprve zvyknout na Cuboučim chválený literární realismus. V tomto směru však mnohé přesvědčil v roce 1889 román Futabateie Šimeie Ukigumo (Plující mrak), ve kterém autor nabídl čtenářům věrohodný příběh ze současnosti o mladých mužích toužících po úspěchu v zaměstnání i v lásce. Dva „hrdinové“ se ucházejí o dívku Osei („Silná“), aby ji nakonec získal kariérista na úkor poctivce. Jednoduché, vděčné i „věčné“ trojúhelníkové schéma zde žije tepem tokijských ulic i příbytků osmdesátých let, atmosférou mládí, které dostalo možnost dávat si ambiciózní cíle. Žije i váhavou zdrženlivostí žen – matky a dcery –, v jejichž chování je cítit usměrňující působení tradice. Autor, který se stal spisovatelem proti své vůli poté, co nebyl přijat na vojenskou akademii, vložil románem Plující mrak první důležitý kámen do základů moderní japonské literatury.
LITERATURA D. Keen, Dawn to the West, Japanese Literature in the Modern Era, New York 1984; M. Marujama, Bunmeiron no gairjaku wo jomu, sv. 1, Tokio, 1986; M. Novák – V. Winkelhőferová, Japonská literatura, sv. II, Praha, 1977; F. Suchomel – M. Suchomelová, Námořní deník Erwina Dubského (Sbírka albuminových fotografií ze 70. let 19. století z Japonska), Brno 2006; M. Watanabe, Nihongoši jósecu (Výklad k dějinám japonského jazyka), Tokio, 1997.
Zdenka ŠVARCOVÁ je ředitelkou Ústavu Dálného východu FF UK. Překládá z japonštiny a přednáší teorii japonského jazyka a dějiny japonské literatury. V loňskem roce vydalo nakladatelství Karolinum její knihu Japonská literatura 712–1868.