Proč se ve své vědecké práci zajímáte o východní Německo? V mém výzkumu hraje určitě roli rodinná a osobní historie. Ale přestože tento faktor částečně objasňuje, proč jsem nad tímto tématem začala přemýšlet, zdá se mi, že nepostačuje k vysvětlení toho, jakým směrem se ubírá můj výzkum.
Můžete nám povědět víc o této rodinné a osobní historii? Jde o dva momenty. Prvním je skutečnost, že moje rodina má k Německu ambivalentní vztah, ve kterém se mísí obdiv i odpor. Toto napětí, pociťované od mého dětství, bezpochyby ovlivnilo výběr Německa jako terénu pro můj historický výzkum i témata, na kterých jsem začala pracovat. V rámci svého projektu o sociálním státu a jeho liberálních zdrojích (L’Etat social allemand. Représentations et pratiques) jsem se snažila objevit „dobré Německo“, zdůraznit jeho přínos pro evropskou historii, a tak se s ním osobně smířit. Druhý rozměr mého vztahu k Německu úzce souvisí s ideálem NDR. Dlouho jsem žila s představou, že Němci sice umožnili nástup nacismu a že se dopouštěli neuvěřitelných krutostí, ale že to neplatilo pro všechny. Věřila jsem, že na východě vzniklo dobré Německo, vytvořené dobrými Němci, kteří bojovali proti nacismu a často za to zaplatili životem. Poznávala jsem tedy NDR a „zamilovala se“ do něj skrze tento základní mýtus, vytvořený východoněmeckými představiteli za účelem legitimizace existence tohoto státu. Chci zdůraznit, že tento mýtus ve Francii velmi dobře fungoval a vysvětluje přitažlivost NDR pro mnoho Francouzů, komunistů i nekomunistů. Těm, kteří zažili jednu, v některých případech i dvě války proti Německu, se dvě malá Německa líbila více než jedno velké. Nejlépe tento motiv vyjádřil spisovatel François Mauriac: Tolik miluji Německo, že se raduji z toho, že jsou dvě. Nelze také zapomenout na to, jak dlouho hrála ve Francii významnou roli komunistická strana. Přinejmenším na lokální úrovni obsadila důležité politické funkce a ve výkonu moci zaznamenávala často nezanedbatelné úspěchy. Připomeňme alespoň kulturní a sociální rozvoj komunistických předměstí na severu Paříže. Pro velkou část francouzské veřejnosti tedy nebyl komunismus – navzdory tomu, co se dělo na východě Evropy – spojován s diktaturou. A NDR se mohla z tohoto důvodu jevit jako věrohodná alternativa.
Jak se vyvíjel váš výzkum historie NDR? Začnu zeširoka: tím, že NDR přestala existovat, stala se jasně ohraničeným předmětem historického studia a díky úplnému otevření archivních fondů skutečným Eldorádem pro historiky. Pro Němce bylo ovšem odkrývání historie NDR od počátku vyhraněným politickým tématem: mělo uspokojit výraznou společenskou a politickou poptávku. Historici se objevovali v rolích svědků-expertů před dvěma parlamentními vyšetřovacími komisemi pověřenými přispět ke „společné reflexi nad historií a důsledky diktatury SED“ (Sozialistische Einheitspartei Deutschlands). NDR byla analyzována jako „druhá německá diktatura“. Tento model vycházel ze srovnání s nacismem, definovaným jako „první diktatura“. Totalitární přístup, nabízející teoretický rámec pro komparaci komunismu a fašismu a zvlášť dobře přizpůsobený německému případu, zažíval velký návrat. Pro západní Němce plnil takový výzkum dvě role. Šlo především o očistnou funkci spočívající v určité relativizaci zločinů nacismu. Nesmíme ovšem zapomenout na legitimizační rozměr: odsoudit neúspěšný východoněmecký režim umožnilo definitivně upevnit základní hodnoty Německé spolkové republiky, vydávané za jedinou nositelku německé demokratické státní a národní tradice. Politickou a společenskou poptávku tedy zcela přirozeně uspokojoval zmiňovaný totalitární přístup, který zaměřuje svou pozornost zejména na struktury a nástroje politické diktatury. Já jsem se rozhodla jít jinou cestou. Nikdy jsem se nesnažila popírat, že NDR byla diktaturou, totiž formou státu ovládaného jednou stranou nezaručující žádnou ze svobod, na kterých stojí politická demokracie. Ale zdálo se mi nemožné poznávat historii této země pouze skrze analýzu struktur moci. Občané nových spolkových zemí přinášeli po roce 1990 svědectví o životní zkušenosti neredukovatelné na procesy ovládání. Někteří němečtí historici byli takovým perspektivám otevření. V Institutu pro výzkum soudobých dějin, založeném v roce 1992 Jürgenem Kockou (nejdříve pod názvem Forschungsschwerpunkt für zeithistorische Forschung, později Zentrum für zeithistorische Forschung), pracovali společně původem východo- i západoněmečtí historici snažící se o diferencovaný přístup k politické, sociální a ekonomické realitě NDR. Takový typ práce mě okamžitě zaujal. Chtěla jsem – stejně jako v případě svého dřívějšího výzkumu o sociálním státu – pochopit, co se opravdu dělo, jak lidé žili, jaké praktiky a taktiky používali tváří v tvář diktátorskému režimu.
S jakými teoretickými nástroji jste se do tohoto projektu pustila? Inspiruji se dvojí francouzskou tradicí: historizující sociologií politiky (neboli „sociohistorií“) a historickou antropologií. V duchu sociologického uvažování jsem přesvědčena o tom, že se v analýze politické diktatury, i té nejbrutálnější, nemůžeme omezit na popis jednosměrného násilí vykonávaného všemocnou mocí. Sdílím názor Maxe Webera, že ve vztahu ovládání není ovládaný subjekt nikdy beze zbytku zbaven svých vlastních prostředků jednání. Chtěla jsem se tedy zaměřit na studium podstaty těchto nástrojů, způsobů a důsledků jejich použití. Věrna antropologické tradici jsem se zároveň pokoušela porozumět „sociálním světům“ socialistického Německa v jejich vlastní logice, přiblížit se realitě této země skrze její vlastní představy.
Jak to provést? První fáze rekonstrukce „logického systému“, který uspořádával sociální, politickou a kulturní realitu onoho „jiného Německa“, spočívala v seriózním studiu hodnot a představ produkovaných samotnou NDR. Tato historie diskurzu však mohla být pouze prvním krokem. Šlo mi především o to, ukázat, jak tyto představy zakládaly a produkovaly politická opatření, která se explicitně snažila ovlivnit a přeměnit svět. Dávaly smysl politickým, sociálním a kulturním praktikám. A právě tyto praktiky jsou v centru mého zájmu.
Mohla byste blíže vysvětlit, jak chápete pojem „praktika“? Odkazuji na definici Rogera Chartiera, který praktiku definuje jako prostředek k uznání sociální identity, k vyjevení specifického způsobu existence, což se projevuje v jednání a strategiích jednotlivců i skupin. Z metodologického hlediska jsem se rozhodla zaměřit svou pozornost na dění na lokální úrovni, na zvyky, na interakce mezi lidmi na nejrůznějších společenských pozicích. Chtěla jsem zachytit a analyzovat banální dění, málo spektakulární „obyčejné věci“, prozrazující díky své bezprostřednosti mnohé o sociálních a politických mechanismech. Takový typ výzkumu vyžaduje především identifikaci vhodných „žitých světů“ (Lebenswelt).
Jaký „lebenswelt“ jste si vybrala vy? Zvolila jsem archivy průmyslových podniků. O výsledcích svého výzkumu jsem napsala několik článků a jednu knihu Le communisme au quotidien (Komunistická každodennost). Nechtěla jsem zpracovávat jednotlivé podniky monograficky; pozorovala jsem je – v mikrohistorické perspektivě – jako smysluplné sociální mikrokosmy. Tento přístup se ukázal jako výhodný jednak díky bohatosti a rozmanitosti dochovaných archivních materiálů, jednak také v souvislosti s ústřední rolí, kterou podniky hrály v sociálním, ekonomickém a politickém životě NDR. Ta je často označována za betriebszentrierte Gesellschaft, tedy za společnost soustředěnou kolem podniku – to je koneckonců rys společně sdílený s komunistickým Československem.
Jak se vám pracovalo s podnikovými archivy? Setkání s tímto typem archivů mi umožnilo pochopit několik zásadních věcí. Dokumenty vyprodukované různými organizacemi (stranou, odbory a jinými masovými organizacemi) mají totiž dvě základní a na první pohled protikladné charakteristiky. Všechny jsou napsány homogenním a strnulým jazykem. To svědčí o důsledné kontrole strany SED nad celou společností, stejně jako o účinnosti naučení, nebo dokonce interiorizace norem definovaných „nahoře“ a předávaných níže v hierarchicky uspořádaném politickém aparátu i ve společnosti. Zároveň jsem se ale setkala s velkým zmatkem v materiálech, které se přímo netýkaly vládnoucí strany. Tento nesoulad mezi uniformitou stylu dokládajícího dokonalost kontroly a nepořádkem vládnoucím ve sběru a organizaci dat mě povzbudil k tomu, abych se zajímala o přesný průběh výkonu politického ovládání. Zformulovala jsem hypotézu o východoněmecké společnosti, která byla kontrolovaná, ale nikoli dokonale „ovládnutá“ nebo „řízená“. Z této sociohistorické perspektivy, zaměřené na vztahový a procesuální charakter politického ovládání, jsem se snažila popsat, jak moc prostupuje společnost, skupiny i jednotlivce a zároveň se o ně opírá, aby byla účinná.
Co to konkrétně znamená ve vaší studii komunistické každodennosti v NDR? Pokusila jsem se nejprve dát do souvislosti specifické podoby sociálních vazeb a způsoby ovládání v NDR. Sledovala jsem dva hlavní principy fungování těchto vazeb. Výrobní družstva, různé kroužky, komise na řešení konfliktů fungovaly na komunitárním základě. Všimla jsem si ale také, nakolik byly ve východoněmecké společnosti viditelné sociální rozdíly či přímo konflikty jiného původu. Zřetelné hranice oddělovaly dělníky a úředníky, mladé a staré, muže a ženy. Ukázala jsem, jak od šedesátých let každému typu sociální konfigurace odpovídala zvláštní forma politické dominance. Ani malá společenství, jako byla výrobní družstva či kulturní spolky nebyly izolované ostrůvky „autentické“ východoněmecké společnosti. Tato společenství plnila funkci sociální kontroly, a tak se vlastně chtě nechtě účastnila výkonu politické moci. O sociální a kulturní rozdíly se tímto způsobem od druhé poloviny šedesátých let opírala „výchovná“ diktatura. Z tohoto úhlu pohledu můžeme též lépe porozumět konfliktům mezi pohlavími a generacemi, které se od šedesátých let stávaly v podnicích stále viditelnějšími a ostřejšími. Například učni a mladí dělníci, označovaní oficiální rétorikou za skupinu budující a ztělesňující socialismus, se nemohli osvobodit z této role věčných učňů– budovatelů. Postupem času byli stále více marginalizováni v sociálních praktikách, ba dokonce kriminalizováni v oficiálním diskurzu.
Vraťme se ještě k vašemu motivu politického ovládání prostupujícího každého jednotlivce žijícího v diktatuře. Zdá se mi, že navzdory svému rychlému zhroucení se východoněmeckému režimu podařilo „vytvořit“ lidi jedinečné určitým typem chování a akceptací zvláštního systému hodnot. Abych porozuměla tomuto fenoménu výchovy, zaměřila jsem se na pozorování některých každodenních rituálů. Nešlo mi ani tolik o analýzu úmyslů těch, kteří je organizovali, ale hlavně o jejich dopad na ty, kteří se jich účastnili. Na základě studia různých forem obdarování organizovaných režimem v podnicích (materiální, peněžité dary, dobrovolná práce) jsem v duchu Marcela Mausse sledovala, jak „fungoval“ tento typ rituálu, jaká byla „účinnost“ rituálních gest, tedy do jaké míry mohl rituál přispět k interiorizaci hodnot, na kterých se zakládal. Právě tento proces interiorizace hodnot spíše než donucovací prostředky diktatury podle mě stojí na počátku zrození nového „socialistického subjektu“.
V čem si myslíte, že spočívá hlavní přínos vaší práce o NDR? V průběhu mého výzkumu se mi podařilo získat zřetelný odstup od předmětu mého studia, v čemž mi pomohla důsledná aplikace antropologických a sociohistorických postupů. Bezpochyby i díky tomu, že jsem Francouzka, pro mě přestala NDR představovat identitární problém. Neanalyzovala jsem ji tedy v teleologické perspektivě Německa znovusjednoceného kolem západních hodnot, ale jako samostatnou historickou realitu. Z tohoto pohledu se mi dnes NDR jeví jako heuristicky mimořádně zajímavý předmět, umožňující zamýšlet se nad různými formami a společnými rysy evropské modernity.
Sandrine KOTTOVÁ (nar. 1960) je jednou z nejvýznamnějších frankofonních historiček zaměřujících se na dějiny střední Evropy, od roku 2004 je profesorkou soudobých dějin na ženevské univerzitě. Mezi její hlavní publikace patří L’ État social allemand. Représentations et pratiques (Německý sociální stát. Představy a praxe, 1995), Le communisme au quotidien. Les entreprises d’ État dans la société est-allemande (Komunistická každodennost. Státní podniky ve východoněmecké společnosti, 2001) a Bismarck (2003). Je členkou redakčních rad časopisů Genses, sciences sociales et histoire; Histoire et société. Revue européenne d’histoire sociale a Zeithistorische Forschungen.