- Sakrilegium? Světovou mediální událostí měsíce května bylo uvedení filmu Šifra mistra Leonarda podle knižního bestselleru Dana Browna Da Vinci Code na filmovém festivalu v Cannes. Podle Browna, jeho zdrojů a fantazie byl Ježíš Kristus ženatý s Maří Magdalenou — da Vinci to zakódoval do svých obrazů — zplodil s ní potomky, kteří se objevili ve středověku v dynastii merovejských králů a genealogicky existují dodnes. Církev to po dva tisíce let zatajovala, ale Brownovi detektivové vše odhalili. Je to velmi obratně sešitý bestseller, jaké se nyní běžně vyrábějí; poutavý galimatyáš pseudodějin, mýtů, povídaček o tajných společnostech, pověr a logických historických nonsensů, zasazený do detektivního příběhu. Doba je citlivá na náboženství, a tak každé provokující náboženské téma slibuje literárním a filmovým podnikatelům tučný zisk.
Historický román je to špatný. Kdysi platilo, že to, co se v tomto druhu románu píše, by mělo být "historicky možné". Dobří autoři byli většinou znamenitými historiky a vlastně popularizovali stav historického vědění. Nebo ovlivňovali samotnou historiografii. I pokud psali satiry, komedie nebo blasfemie, základní historické vědomosti o tématu měli a počítali s tím, že je mají i jejich čtenáři. Soudobé pseudohistorické bestsellery si s historickým vzděláním autorů i konzumentů starosti nedělají, vlastně při úrovni obecné historické vzdělanosti ani dělat nemusí. Zato kasovní úspěch Brownovy nevalné knihy i průměrného filmu překonává všechny sny investorů. Knihy se za tři roky prodalo ve světě přes 60 milionů exemplářů a také globálně zorganizované uvedení filmu do všech kinosálů světa lámalo rekordy návštěvnosti, například v katolickém Polsku.
- Zakázat? Přispěly k tomu nepochybně i cenzurní kritiky a kroky Vatikánu a některých náboženských fundamentalistů středověkého typu, kteří nemoudře a navzdory varování vstoupili do mediální hry kolem knihy, a zejména filmu. V jistém slova smyslu lze jejich obavy chápat; ve Spojených státech prý "uvěřilo" Brownově knize 15 % čtenářů. Nicméně fundamentalisté vstoupili na tenký led a do marného boje proti všemocnosti masmédií a masové kultury. Zákazy, cenzura a symbolické protestní akty nemohou mít za stavu dnešních komunikačních možností jiný účinek než opačný a nemohou prospět nikomu jinému než kritizované věci, médiím a mediokracii. Mediokracie je velké pokušení. Po politicích si uvědomili magickou sílu masmédií také církve a vsadily, zdá se, na mediální cestu návratu Boha do zkažené společnosti; na médiální evangelizaci a pastoraci. A na ovládnutí medií jako univerzální kazatelny. Na paradoxní efekt církevní cenzury v našem případě poukázala A. Stähliová: "(...) Vatikán se v atmosféře vyvolané knihou zachoval paradoxně tak, jak to Brown persifluje: totiž jako represivní moc, která se pokouší kontrolovat tok vědění a informací a chtěla by vynutit právní zákazy" (Neue Züricher Zeitung, 18. 5. 2006). Zmocnit se médií? Náznaky zde jsou. Každá mocná veřejná instituce má "totalitní pokušení".
To, že církve zvolily cestu mediální evangelizace, je již zřejmé. Nikdy neexistovalo tolik televizních kanálů s náboženským programem. Kdykoliv je možno vidět a vyslechnout bavičská představení klaunských kazatelů a někdy i zhlédnout jejich zázraky. Nikdy nebylo tolik náboženských pořadů ve veřejnoprávních médiích, náboženských úvah v rádiu, přenosů mší, poutí a koncertů duchovní hudby a nikdy nebylo tak působivě přenášeno do celého světa vše, co se děje kolem Svatého stolce nebo Kaaby. Kamery sledují každý papežův veřejný krok. V některých zemích se v době jeho návštěvy přerušuje práce, vyučování, a dokonce se nekonají ani fotbalové zápasy. Náboženství se již vrátilo mediální cestou do všech domácností, pokud se otevře příslušný program. Vzniká pouze řada otázek a ve svobodných zemích velká diskuse.
Mediální barnumský poprask kolem náboženských témat prokazuje jednu základní historickou pravdu, že náboženství je spojeno s dějinami od jejich samotných počátků a že nikomu se nepodařilo Boha vypudit ani z duše člověka, ani ze společnosti. Současně na sobě náboženství nese břemeno historicity, tj. nutnosti vyrovnávat se s měnícím se světem, s povahou a nástroji moci, s mentalitou, vzdělaností a kulturou lidu, včetně křesťanského. Situace náboženství a církví v dnešním světě je otevřená a diskuse o ní probíhá především v církvích samotných. Cesta zákazů, cenzury, monopolu, ovládnutí médií nebo školství nikam nevede a je kontraproduktivní zamýšleným bohulibým záměrům.
- Analyzovat. Zájem masových médií a zábavního průmyslu o náboženskou tematiku je nevyzpytatelný a někteří moudří představitelé církví dobře vědí, že masová kultura má vlastního boha — a tím je Trh. A podle šancí na trhu také kulturní průmysl a média náboženská témata pojednávají. Lapidárně to vyjádřil otec Montesalco, tiskový mluvčí americké konference katolických biskupů: současné antikatolické zaměření Hollywoodu "je dáno tím, že nejvážnější kritérium je zisk. Když ve čtyřicátých letech bylo veřejné mínění nakloněno katolické církvi, natáčely se takové filmy jako Jít mou cestou nebo Píseň o Bernadettě. Když je možné naplnit kasu očerňováním církve, vydají 125 milionů dolarů na produkci Da Vinciho kódu". (Gazeta Wyborcza, 16. 5. 2006) Ale proč táhnou témata a praktiky, na kterých je založen epochální úspěch filmu a knihy Dana Browna? Podle historiků a sociologů je to výsledek změny kulturního ovzduší a kolektivní mentality a senzibility, jejíž počátek se klade do přelomových sedmdesátých let minulého století. Součástí této změny (k postmoderně) je zpochybňování racionality a pravdivosti poznání a stírání rozdílů mezi skutečností a fikcí. V této atmosféře se zvýšil zájem o kdejakou okultní nauku, o magii, alchymii, kabalu, tajné společnosti, templáře, ilumináty a svatý grál. Popsal to jedinečně Umberto Eco v románu Foucaultovo kyvadlo. A pokusil se zachránit historický román hodný toho jména. Jeho románovou vizi středověku, Jméno růže, založenou na skvělé učenosti, nakladatelé dlouho odmítali vydat, protože se jim román zdál příliš moderní. Eco dokázal, že místa, která považovali za nejvíce ahistorická, jsou doslovnou citací středověkých rukopisů. Stírání rozdílu mezi zjištěnými skutečnostmi a konjunkturálními fikcemi je koncem dějepisu a historie. Můžeme si kdykoliv jakoukoliv historii vymyslet podle zájmu moci, publika a módy.
Za všechny vtipné analýzy bych si dovolil uvést překlad odpovědi francouzského sociologa náboženství a publicisty F. Lenoira na otázku, kterou mu položil týdeník L´Express (20. 5. 2006). Jak vysvětlit ten planetární úspěch "Da Vinciho kódu"? Odpověď: Dan Brown a jeho žena měli výborný obchodní nápad: spojit téma tajemství s tezí o komplotu — o lži církve — a to všechno zkřížit s posvátným ženstvím. S Leonardem da Vinci jako prémií. Podle mého názoru je však "Da Vinciho kód" také skutečným společenským jevem. Odhaluje určité významné tendence naší doby: vášnivý zájem veřejnosti o Ježíše, krizi institucí — včetně institucí univerzitních, protože pro fanoušky Dana Browna je oficiální historie také podezřelá — a čím dál tím zjevnější potřebu zapojit ženský prvek. Úspěch knihy ostatně začal v amerických feministických kruzích. "Da Vinciho kód" vzbudil takovou odezvu, a to hlavně u odkřesťanštěných křesťanů, z toho důvodu, že se pokouší o rehabilitaci ženy a sexu v křesťanství. Proč církev do té míry odvrhla ženský prvek? Proč její vztah k sexualitě byl tak křečovitý? Dan Brown samozřejmě užívá mylných důkazů, ale klade správné otázky.