V Divadelních novinách z 13. 6. 2006 uveřejňuje Milan Uhde již sedmou část svých vzpomínek. Je věnována jeho působení v legendárním literárním měsíčníku šedesátých let Host do domu za šéfování Jana Skácela. Dosud publikované pasáže naznačují, že jde o text, který přesáhne svým významem běžnou memoárovou literaturu. Milan Uhde byl svědkem i aktérem událostí, kterými vytvářela starší a jeho generace dějiny a kulturu druhé poloviny minulého století. A píše perem spisovatele a dramatika prvního řádu, což je ideální předpoklad pro přitažlivý obraz lidí a doby. Každá kapitolka jeho vzpomínek se mění v dokonale pointovanou a bravurně napsanou dramatickou scénu, ve které vystupují reálné osoby v neskutečně skutečných situacích, jak mohou jeho spolupamětníci a spoluviníci potvrdit.
Sedmé pokračování tohoto seriálu je převážně věnováno portrétu Olega Suse, erudovaného estetika, teoretika a historika myšlení a kultury, kritického publicisty a docenta filosofické fakulty brněnské univerzity. Jednoho z tvůrců Skácelovy éry Hosta do domu, kdy se stal tento časopis vlajkovou lodí české politicky reformní svobodomyslné kultury. Nikdy jsem nečetl podobný, tak lidsky i odborně pojatý portrét učitele od oddaného žáka. Portrét geniálního vědce a publicisty, jenž si nasadil masku a oblékl kostým excentrického klauna, aby přežil tíhu dějin. Klauna s pronikavým a kritickým postřehem, ale také s citlivou a zranitelnou duší. Jeho velikou, ba smrtonosnou vášní byl lov blba vědeckého, tj. lov na nezničitelný lidský druh zaplevelující akademickou vědu, jemuž normalizace dodala děsivou energii a moc predátora. Tato vášeň se stala Olegu Susovi osudnou.
To, co bylo zatím publikováno, naznačuje, že tento text zasahuje i do našich diskusí o paměti, o vztazích historiografie a literatury, skutečnosti a literární fi kce i do politické a vědecké morálky. Zdá se mi, že tento text také pomáhá vymezit vztah akademické historie k memoárové literatuře. Možná, že literární nebo kulturní historik by některé Uhdeovy údaje poněkud poopravil a doplnil. Ale jeho souputník ví, že jsou všechny pravdivé, autentické, i když na sobě nesou pečeť autorovy osobnosti. Teorie nás nyní učí, že zaujatost pro pravdu, za kterou autor ručí svým osudem, činí jak vědecký, tak literární text pravdivějším než pozice "nezaujatého" pozorovatele nebo badatele. Z autorovy chorobně přesné paměti se vybavují nejen situace a portréty bez obvyklé ideologické "opony", ale ožívají ve své pravdivé podstatě a kulturně-politickém významu. Susův portrét je vytesán z mramoru přesných vět, jež mají povahu definicí. Také se oživuje ovzduší doby a města Brna, které se — jak říkal Skácel — "muselo žít". A to bez sentimentálních frází literárních rodáků.