V červenci 1923 se na polské straně rozděleného města Těšína v rodině asimilovaného židovského podnikatele Piepese narodil syn Richard. Otec ho s celou rodinou včas vyvezl z nacionalisticky poblázněné Evropy, plné antisemitismu, a ve Spojených státech mu umožnil dokončit středoškolské a zahájit vysokoškolské vzdělání. Evropský osud ho nasměroval tematicky (ke studiu ruštiny a moderních dějin), válku prožil většinou jako tlumočník jazyka nečekaných spojenců a poválečná Trumanova vzdělávací kampaň mu otevřela nejvyšší možné vzdělání v oboru — vystudoval Harvard a už ho neopustil do konce svého produktivního života. Je to až neskutečný příběh života a Richard Pipes (otec si poameričtil jméno) ho také příkladně využil.
Pipes těžil z evropských zkušeností, i když Evropu opustil ve svých sedmnácti letech. Mnohem snadněji chápal její problémy; měl ostatně osobní negativní zkušenosti s dvojčaty nacismem a stalinským komunismem. Své liberálně demokratické postoje hájil nekompromisně po celý život. Důležité bylo, že netoužil po politické kariéře. Hlavním smyslem života mu byla snaha přispět k pravdivému poznání doby. V historii hledal motivace, účinky i skutečný průběh jako příležitost k pochopení současných problémů i příklad jejich možných řešení.
Je poměrně snadné shrnout jeho názory, zastával je totiž po celý svůj život, a pokud je měnil, pak jenom v tom smyslu, aby je upřesnil a zvýraznil jejich vnitřního ducha. Dospěl např. k názoru, že Rusko není evropskou zemí v pravém smyslu slova. Argumentaci odkazující na velkou ruskou kulturu konce 19. století a začátku 20. století nepovažoval za dostatečně průkaznou, protože neevropskými byly ruské politické i společenské instituce, které určovaly politický vývoj. Překvapilo ho, jak bylo těžké a někdy doslova nemožné studovat současné ruské, sovětské dějiny. Bylo totiž možné pohybovat se pouze po vyznačené trase, která znala jen oficiální, kladné postoje. Kdo nespolupracoval podle politického zadání, byl bez milosti vyhoštěn, a to se všemi důsledky věčného zatracení. Brzy zjistil (a pomohlo mu k tomu studium Leninových oponentů ze začátků jeho politické činnosti, hlavně Struveho), že komunismus je nereformovatelný, protože netoleruje politickou ani ekonomickou svobodu, nepřiznává právo na omyl a že každá jeho reforma musí vést k jeho zhroucení.
Největší nesnáze prožil a největší zásluhy si získal za snahu odhalit nedostatečnost a podstatu tzv. většinové (revizionistické) vlny americké sovětologie. Ta se prosadila jako vládnoucí a určující směr v celé západní vědě v období détente, tj. přibližně od šedesátých let do konce vlády komunismu v Evropě. Její zástupci tvrdili, že probíhá proces "konvergence" demokracie a komunismu, že je proto nevhodné zdůrazňovat rozdíly mezi oběma systémy, že je důležité pracovat k usmíření obou protivníků a nebát se poskytovat celou sérii ústupků, jež údajně zlepší vzájemnou atmosféru styků. Nechápali, že tento postoj Západu sovětští politici "s obdivuhodnou obratností" využívali. Tvrzení těchto "revizionistů" shrnul Pipes do tří základních tezí, o nichž dnes víme, že byly jen souborem nerealistických idejí. Komunistický režim nebyl ani stabilní ani oblíbený a čím bezpečněji se sovětští vůdci cítili, tím agresivněji se chovali.
Pipes se snaží najít polehčující vysvětlení, proč tyto sebevražedné postoje mohly získat tak velký prostor ve vědě celého Západu. Nalézá je v nedostatečnosti americké historiografie, která se s tématem ruských dějin seznamovala až po druhé světové válce, a také v americkém stylu života a hrůze z další možné války. Američané věřili, že trpělivost a pochopení přinutí soupeře k přátelství, a byli přesvědčeni, že lidé jsou si rovni a všichni by se chovali mravně, kdyby mohli. O západní Evropě Pipes většinou mlčí, dodal bych, že rozšíření tzv. revizionismu i v této části světa bylo vyvoláno v prvé řadě tradičním appeasmentem, tj. náchylností k mravní kapitulaci, duchem, jehož se Evropané nemohou zbavit. A přitom se dá říci, že politika appeasementu udělala ve třicátých letech minulého století z Němců národ nacistů a z Francouzů národ nacistických kolaborantů.
Je na pováženou, že řada prvků této neskutečné směsi předsudků žije stále svůj vlastní život. Přívrženci této vládnoucí většinové historiografie byli sice ohromeni pádem komunismu, rychle se ale otřepali a v zásadě pokračují ve svém stylu. Přehlížejí negativa komunistické despocie, postrádají představivost, potlačují emoce, pochopitelné u tak velkých zločinů, a necítí sympatie k obětem režimu. Prohlašují se za vědce, ale neporovnávají své teorie s fakty a nejsou ochotni naslouchat jiným tvrzením. Pipes pokračuje: "Předstírali, že jsou objektivní, ale rozhodně vsadili na obraz Sovětského svazu jako silného, ale rozumného soupeře, aby tak povzbudili tok vědeckých podpor od státu a nadací a zajistili si při svých výzkumech sovětskou spolupráci. Jsem přesvědčen, že se nikdy v dějinách nevynaložily tak obrovské peníze na studium nějaké cizí země — a s tak slabými výsledky. A přesto ti, kteří to prováděli, bez jediného slova na vysvětlenou či omluvy pokračují ve své pseudovědecké práci."
Pipes opět poměry v postkomunistickém světě vědy nechává stranou, ale můžeme v jeho duchu připomenout, že pozitivní postoj k politice détente v komunistické vědě je dnes chápán jako jistý, záslužný protikomunistický akt, který docela postačí k nápravě vědeckého svědomí bývalých komunistických historiků, aniž by se muselo usilovat o jakoukoli změnu.
Pipes musel mnohokrát čelit veřejným i skrytým útokům nenávistných kritiků a málokdy byl zván do většinové společnosti tehdejší historické obce. Naštěstí ho nikdo nemohl vyhnat z Harvardu, jenž mu zajišťoval svobodu pro jeho bádání. I revoltující levicoví studenti konce 60. let oceňovali jeho korektnost a znalosti a kupodivu na něho neútočili. Nálepky, které mu jeho protivníci přidělovali, jsou nejen nekonečné, ale i velmi protichůdné. Silně proti němu vystupoval např. i Solženicyn, který nezvládl Pipesovu tezi, že komunismus je dědicem carismu, jíž Pipes prokazoval kontinuitu ruských dějin (a netajil se tím, že navazoval na celý proud evropské historiografie, např. i Masaryka). Z jeho početné tvorby tak máme přeloženy jen tři práce (Dějiny ruské revoluce, Argo 1998, Rusko za starého režimu, Argo 2004 a předkládané paměti). Snad se dočkáme i dalších prací, např. dvě knihy o Struvem by si to jistě zasloužily, právě tak jako Pipes sám. Už předem vím, že se mi nepodařilo referovat o všech přednostech této mimořádné knihy, především o přiblížení základních zkušeností a pravd, které tento mimořádný americký historik polského původu předkládá čtenářům. Kdo vezme do rukou jeho čtivou, příkladně věcně a s oprávněným sebevědomím napsanou knihu pamětí, jistě nepochybí.
Přeložil Luděk Bednář, Mladá fronta, Praha 2005, 376 s., 329 Kč