Těsně po říjnovém převratu v roce 1918 vydal jistý Antonín Kotík brožuru s názvem Pláč Koruny české. Upřímná slova Staro-Čecha propověděná milým krajanům léta bídy 1866.
Autor k brožuře připojil pamětní spis o událostech roku 1866, v němž poutavě a zajímavě líčí tehdejší osobnosti veřejného života i pohnutky, které vedly před více než půlstoletím k napsání onoho „velezrádného spisku“. Jenže v roce 1918, kdy samostatná republika byla čerstvou skutečností, dvaapadesát let stará historie málokoho zajímala. A to i přesto, že autor v tomto druhém vydání prozradil jedno velké tajemství, které se rakouské policii nikdy nepodařilo odhalit. Pisatelem „vlastizrádné brožury“ požadující už v roce 1866 samostatnost zemí Koruny české, která se stala senzací konce krvavého léta 1866, byl on sám, Antonín Kotík. Na prusko-rakouskou válku roku 1866 se mnohdy neprávem pohlíží jako na válečný konflikt, jenž byl střetnutím „Němců s Němci“ a který sice zpustošil české země, ale ve své podstatě se jich netýkal. Pravý opak byl pravdou a tehdejší zástupci české společnosti si významu situace byli dobře vědomi. Z hlediska mezinárodněpolitického totiž porážka Rakouska znamenala zásadní přelom pro české země, které se tak po staletích ocitly mimo rámec německé střední Evropy, ať už to byla Svatá říše římská národa německého nebo po roce 1815 Německý spolek. Čeští politici tento očekávaný fakt vítali, uvědomovali si, že otevírá šanci pro důstojnější postavení českých zemí v monarchii, ovšem reagovali na něj různě. V zásadě tu byly tři typy reakcí: staročeská, mladočeská a reakce skupiny Josefa Václava Friče a knížete Rudolfa Thurn-Taxise, jež odvážně požadovala státní samostatnost bez ohledu na Rakousko. Žádná z těchto koncepcí se ne- uskutečnila, bezprostředním plodem prohrané války byl, jak známo, dualismus. Pokus o českou samostatnost už v roce 1866 nejméně ze všech koncepcí stál nohama na zemi, přes- to však vzbudil mezi lidmi senzaci a v řadách policie a úřadů zděšení i horečnou aktivitu.
NA ČÍ STRANU SE POSTAVITI? Tajemnou brožuru v roce 1866 chtěl číst jistě každý, obsahovala totiž výčet mnohých křivd, které Češi museli od Rakouska vytrpět. Podepsal by je kdekdo, ale odtržení od Rakouska, a ještě navíc pod patronací nepřítele? To byla už moc silná káva pro většinu Čechů, kteří Prusko považovali za odvěkého protivníka ohrožujícího jejich vlast. Už 11. února 1866 Národní listy napsaly: Nemůžeť pochyby býti o tom, že zejména my Čechové čítáme Prusko mezi nejnebezpečnější nepřátele a že bychom se v případě války nerozmýšleli, na čí stranu se postaviti... V jarních měsících se u nás probouzelo silné protiprusky motivované česko-rakouské vlastenectví. V 18. století pruská vojska několikrát vpadla do Čech a nechovala se zde zrovna jako pozvaní hosté. Pamětníci sice již nežili, tradovaly se však hrůzostrašné historky o vandalském počínání „Prajzů“. Průběh války byl pro Rakousko nepříznivý a už 26. července 1866 bylo uzavřeno příměří v Mikulově. Česká politická reprezentace v čele s Františkem Palackým a F. L. Riegrem usilovala o využití loajálního postoje Čechů za války k prosazení českých státoprávních požadavků ve Vídni. Skupina kolem J. V. Friče a Thurn-Taxise se naopak snažila zúročit pruské vítězství. Frič dokonce usiloval o vytvoření české jednotky na italské půdě, která by podobně jako uherská Klapkova legie bojovala proti Rakousku. Není divu, že neuspěl. Později získal spojení na pruského kancléře Otto von Bismarcka a s jeho svolením připravil text, který Prusové po obsazení Prahy adresovali „staroslavnému Království českému“. Slibovalo se v něm, že i Čechům a Moravanům uhodí chvíle, kdy tužby své národní rovně s Uhry budou moci uskutečniti. Frič tvrdil, že Prusové jsou ochotni podpořit ideu samostatného českomoravského státu, jenž by byl monarchií. Na český trůn by usedl příslušník savojské dynastie. Byly to reálné úvahy, nebo jen naivní blouznění „osmačtyřicátníka“, který už od roku 1859 žil v emigraci a domácí poměry dobře neznal? Nechme tuto otázku prozatím nezodpovězenou a věnujme se líčení oné skoro detektivní historie. Dne 24. července se v Nemyslovicích sešli stoupenci Fričova směru a dohodli se, že zorganizují široké protestní hnutí. Jejich program však bylo třeba lidem vyložit a k tomuto účelu v oné době nejlépe mohla posloužit tištěná brožura. Schůzky se účastnil i bývalý redaktor Národních listů Antonín Kotík, a tak volba padla na něj, neboť on už v té době sám z vlastní iniciativy něco podobného sepisoval. Kdo byl onen záhadný muž, jehož se rakouské policii nikdy nepodařilo vypátrat? Byl to spolužák Antala Staška z krakovského gymnázia, který se o něm často zmiňuje ve svých Vzpomínkách. Kotíka se Staškem spojovaly protirakouské postoje i sympatie k polskému povstání roku 1863. Po ukončení filozofických studií se Kotík stal členem redakce Národních listů, ale v když v roce 1866 začaly psát v duchu českorakouského patriotismu, z redakce raději odešel. Na sklonku roku 1866 získal místo okresního tajemníka ve svém rodišti Nové Pace a tato skromná, nevzrušivá kariéra mu vydržela na celý život. Jen několik nejbližších přátel vědělo, že tento svědomitý, vzdělaný a kulturně činný úředník v mládí napsal velezrádnou brožuru, která by mu v případě dopadení nejspíše vynesla několik let vězení. Nepředbíhejme však událostem. Mikulovské příměří změnilo podmínky pro předpokládanou akci, a proto se Kotík snažil text brožury dokončit co nejdříve. Příměří však ještě není mír, a tak nebylo vše ztraceno. Kotík odjel za knížetem Thurn-Taxisem do Niměřic vyžádat si souhlas s hotovým textem, ale především vyinkasovat peníze na vytištění. Získal obojí, peníze složil mladoboleslavský purkmistr Antonín Vodka. Poté se autor vydal do Daliměřic u Turnova ke svému příteli Janu Matouši Černému, jenž slíbil, že přijme zásilku brožur z tiskárny a postará se o jejich rozšíření. V Praze se brožura tisknout nedala, úřady věděly, že se něco podobného připravuje, proto se Frič s Kotíkem vydali do Berlína, kde kontaktovali tiskárnu Trowitsch & Sohn, jež měla k dispozici švabach s českými diakritickými znaménky, známou „berlínku“, kterou se zde dříve tiskly české nekatolické modlitební knihy. Žádná tiskárna v Čechách nedisponovala takovým archaickým písmem, proto měla policie později při pátrání ušetřenou práci – publikace musela být nutně vytištěna v zahraničí. Kdy se brožura dostala do Čech? Přesně to nevíme, ale podle svědectví Fričova deníku to mohlo být 22. až 24. srpna. Zásilku 7000 výtisků Černý přijal, jak bylo smluveno, a začal ji šířit mezi čtenáři. Dne 23. srpna však v Praze v hotelu Modrá hvězda podepsali zástupci Rakouska a Pruska mír. Pláč Koruny české tedy přišel pozdě, po tomto datu se již nemohl stát základem nějaké širší politické akce. Přesto vzbudil ohromný zájem, nebo přinejmenším zvědavost, znát obsah tehdy patřilo k bontonu.
ČERNÝ NIC NEPROZRADIL Frič, jehož policie považovala za autora a hlavního pachatele, zmizel z Čech s pruskými vojsky. Kotíkovo autorství zůstalo neodhaleno jen díky osobní statečnosti distributora Černého (pozdějšího tajemníka Muzea Království českého). Policie jej odvezla do vyšetřovací vazby v Praze, přestože u něj při domovní prohlídce nic nenašla. Jako by tušila, že má v rukou klíčovou osobu, která je zasvěcena prakticky do všeho. Černý si pobyl ve vazbě až do 11. září 1867, ale za celý ten rok se od něj policie nic podstatného nedozvěděla. Případ byl nakonec uzavřen a postupně se na něj zapomnělo. Přitom Kotík sám jazyk za zuby nedržel, což dokládá i Antal Stašek ve svých Vzpomínkách: Když jsem se s ním při své první návštěvě na konci r. 1866 v soukromí shledal, ukázal jsem mu velezrádný spisek a ptal jsem se, ví-li, kdo je jeho původcem. Usmál se a řekl: ‚Já!‘ Mé tušení mne nemýlilo. Kotík zřejmě dobře věděl, před kým si může upřímnost dovolit. Byl Pláč Koruny české v roce 1866 reálnou možností, nebo jen politickou utopií? Už většině současníků bylo zřejmé, že pravděpodobnější je ta druhá možnost. Pragmatickému Bismarckovi šlo jednoznačně o vymanévrování Rakouska z Německého spolku, vítězný pochod pruských vojsk vídeňskými ulicemi si s lehkým srdcem dokázal odpustit, stejně jako územní zisky. Během jednání o příměří a o mírových podmínkách se česká karta hodila jako nátlak na Rakousko, podobně jako maďarská. Tři pruské armády však v červnu 1866 do českých zemí rozhodně nevstoupily proto, aby jim vybojovaly svobodu a samostatnost. Antonín Kotík, okresní tajemník v Nové Pace, se však nakonec svého mladického snu na stará kolena dočkal. Byla však už jiná doba a jeho dobrovolné odhalení dvaapadesát let starého „velezrádného“ skutku v popřevratových dnech už žádnou senzaci nevzbudilo. Když Antonín Kotík 6. února 1919 umíral, jistě se mu hlavou mihla vzpomínka, že to všechno tenkrát v šestašedesátém třeba nebylo nadarmo.
LITERATURA P. Bělina – J. Fučík, Válka 1866, Praha 2005; O. Urban, Vzpomínka na Hradec Králové, Praha 1986; A. Stašek, Vzpomínky, Brno 1925; A. Kotík, „Pamětní spis o dějích roku 1866 (Vzpomínky a úvahy)“, in: Příběhy o vojně 1866 (eds. K. Michl – J. Šůlová), Hradec Králové 1976.
Michael BOROVIČKA (nar. 1951), publicista a překladatel, specializuje se na české dějiny 19. století. Autor knih Kauza Karel Havlíček Borovský (1998), Pearl Harbor 1941. Ze zákulisí jednoho zákeřného přepadu (2001) a Tajné dějiny zednářských lóží (2002).