Jako stát je Československo v současné době společně se SSSR nejdynamičtějším a nejobratnějším činitelem hospodářského pronikání sovětského bloku do zóny neangažovaných zemí. Československé exportní úsilí na těchto trzích představuje téměř polovinu sovětského. Jeho specialitou se staly zejména dodávky zbraní, píše se v analytickém materiálu francouzského ministerstva zahraničních věcí z roku 1959. Přestože francouzští diplomaté občas zveličovali československou angažovanost na africkém kontinentě, je nesporné, že na přelomu 50. a 60. let se Praha stala pro mnohé nově vznikající státy důležitým obchodním i politickým partnerem zprostředkovávajícím sovětský vliv (ještě v roce 1961 měla ČSSR v Africe více ambasád než Sovětský svaz).
Autor předkládá čtenáři čtivý výsledek svého dlouholetého vědeckého zájmu. Rozšířená knižní podoba autorovy disertační práce je uceleným pohledem bohatě využívajícím českou i francouzskou pramennou základnu, stejně jako cenná svědectví přímých účastníků.
Vyjma sledování bilaterálních vztahů Prahy s jednotlivými zeměmi Maghrebu a černé Afriky věnoval autor pozornost analýze mechanismů a institucí, které se podílely na vytváření a provádění "africké" politiky. Aniž by zpochybňoval rozhodující postavení Moskvy, provádí Zídek čtenáře stranickým aparátem, jednotlivými ministerstvy, vědeckými institucemi či kryptokomunistickými organizacemi sídlícími v Praze. Ve výkladu jsou z "africké" perspektivy zdařile doplňovány Kaplanovy a Bartoškovy poznatky o fungování jednotlivých součástí komunistického systému.
Výsadní roli v zahraniční politice hrála rozvědka, jejíž pracovníci tvořili více než 80 % personálu československých ambasád a která si mohla dovolit obcházet jinak všemocného prvního tajemníka ÚV KSČ a komunikovat přímo s Moskvou. Spolu s Univerzitou 17. listopadu byly kurzy pořádané rozvědkou hlavním nástrojem ideologické indoktrinace příslušníků nových států. Zatímco zejména školení pracovníků bezpečnostních složek probíhalo uspokojivě, univerzitní projekt tolik úspěchu nezaznamenal. Studenti ze zemí třetího světa čelili projevům rasismu ze strany československé majoritní společnosti a socialistická zkušenost sňala mnohým idealistickou roušku z očí do té míry, že např. kambodžský prezident Sihanuk poslal svého čtvrtého syna na studia raději do Paříže, neboť si údajně přál, aby se alespoň z něj stal socialista. Nově vznikající africké státy měly přednostní zájem na československých zbraních. Autor na konkrétních případech dokazuje, jak pragmatických podob obchod s tímto artiklem nabýval. "Pokrokovost" jednotlivých režimů podléhala aktuálnímu velmocenskému rozložení sil (a přání SSSR), stejně jako kormidlování samotných afrických představitelů, kteří se nechtěli nechat uvázat do nového nerovnoprávného svazku. Rostoucí význam v posuzování vzájemných vztahů měla i solventnost afrických ekonomik.
Československo se v roli prodloužené sovětské ruky na africké půdě uchytilo nejdříve v Egyptě smlouvou o dodávkách zbraní z roku 1955 a v severoafrickém prostoru byly solidní vztahy navázány i s Marokem a Tuniskem. Marockých služeb Praha zprvu využívala i pro pomoc alžírským povstalcům, i když ne vždy nejlépe (zbrojní náklad lodí Slovenija a Lidice neunikl pro různá pochybení pozornosti francouzských úřadů).
Úspěšné bylo pronikání do Guiney v letech 1959—1961, kde se československé diplomacii dařilo vyplňovat vakuum po francouzském odchodu. Přibližně ve stejném období se slibně rozvíjely kontakty i s Mali.
Po uplynutí tohoto euforického období, které autor charakterizuje "poskytováním velkorysých úvěrů a všestrannou vstřícností", se Československo více zaměřilo na efektivní rozvíjení vzájemných vztahů (z hospodářského ohledu se jednalo zejména o Maroko a Tunisko). V mnoha případech se ovšem nepodařilo navázat na počáteční dynamiku v důsledku změny režimu (prozápadní obrat Guiney), finanční neschopnosti afrických vlád, ale i nespokojenosti s kvalitou dodávaného zboží (např. Mali).
Kniha je doplněna o životopisné údaje hlavních protagonistů, které pomáhají nejen orientaci při četbě, ale budou užitečným pomocníkem i pro další badatele. Škoda jen, že text nedoprovázejí i odkazy rejstříkového formátu. Výrazně kladným počinem je obsažné francouzské resumé, které neseznamuje pouze se zevrubným obsahem, ale cizojazyčnému čtenáři nabízí plnohodnotný zdroj informací.
Vzhledem ke kvalitě práce nelze než litovat jejího striktně regionálního vymezení. Autor ve snaze pokrýt všechny státy spadající do "francouzské" Afriky věnuje kapitoly i kontaktům s méně významnými zeměmi, jejichž popis trpí přílišnou faktografičností, zatímco portugalská či exbritská území zmiňuje logicky jen letmo. Pokud Zídkův zájem o československo-africké vztahy neochabne, můžeme se jen těšit na komplexní zpracování problematiky, jež zahrne i státy s jinou koloniální minulostí, ve kterých byla důležitá československá "přítomnost".
Libri, Praha 2006, 248 s., 290 Kč