Útlý sborník svým ambiciózním titulem lehce mystifikuje čtenáře. Problematika baroka v českém, respektive česko-uherském prostoru se zde omezuje na literární složku, a to ještě jen na její jazykově český segment. Pokud už se v jednotlivých příspěvcích objevují nějaké interpretace, pak rozhodně nejsou nové. Pokus o pohled na barokní fenomén v české kultuře (= literatuře) z maďarské perspektivy je ovšem sympatický a zasluhuje si, aby se k němu přistupovalo s vážností. Obsah sborníku lze rozdělit do dvou skupin. V prvé, žel početnější, se pod hávem módní frazeologie předkládají informace dávno známé. Druhá skupina naopak obsahuje některé cenné příspěvky materiálové povahy či souhrny problematiky.
Laskavý čtenář se při četbě vzdělá způsobem nebývalým. Dočte se kupříkladu, že barokní čeština nebyla nutně jevem úpadkovým (M. Janosik-Bielski), že v Durychových historických prózách lze najít barokní reminiscence (L. B. Hanko), že v české moderní kultuře spolupůsobila tradice barokního historismu (T. Berkes) a jiná moudra. Veronika Hée analyzuje bridelovskou linii v poezii Máchově a Březinově, aniž by brala v potaz, že tito básníci Bridela nemohli znát (s. 71—75). Ke svým závěrům dospívají mnozí autoři na základě věru aktuální literatury, mezi níž ční žhavé novinky z pera F. X. Šaldy, Zdeňka Kalisty, Václava Černého či Jana Patočky. Novější bádání o českém baroku a o jeho druhém životě jako by snad ani neexistovalo. Pak ovšem lze činit i další zajímavé objevy, například že Patočka a Černý se v názorech na historické dědictví baroka v českém prostředí lišili (vážně!). Slovenský badatel Anton Lauček dospěl po důkladné analýze k poznání, že hrabákovské Dějiny české literatury (1959) jsou ve výkladu o baroku ideologicky zatížené, nevyvážené a že ignorují autory typu Bitnara, Vašici a Kalisty. Těchto hříchů se naopak nedopouštějí Přehledné dějiny literatury české od Jana a Arna Novákových, o nichž se ovšem autor domnívá, že vyšly ponejprv roku 1995 (cituje totiž podle reprintu). Ivo Pospíšil pro změnu sesypal do jednoho pytle barokový slavismus Milana Kopeckého a časovou publicistiku Jaroslava Durycha: věřícího marxistu a bojovného katolíka prý totiž navzájem spojuje barokový element (s. 23). Nechybí ani dadaistický pokus o postmoderně barokní esej (R. Kiss Szemán) nebo vzrušující hledání (neexistujících) barokních obrazů v poezii Viléma Závady (I. Málková). Posledně jmenovaná studie alespoň připomene, že autor veršů typu "Kdesi mezi obláčky / hřmí proudové stíhačky" nebyl kdysi zcela bez talentu.
Kvalitnější z příspěvků v recenzovaném sborníku se zabývají především exulantskou literaturou. V této souvislosti lze zmínit vyčerpávající strukturní analýzu grafické stránky exulantských tisků (P. Kosek), kritický pohled na dosavadní interpretace evangelické hymnografie (J. Malura) či jistou rukou načrtnutý profil humanisty Vavřince Benedikta Nudožerského (F. Outrata). Z maďarské strany přispěla do tohoto tematického okruhu např. M. Veres studií o vztahu Komenského k prorockým vizím Christopha Kottera. Pozornost si zasluhuje rovněž text A. Fidlerové, shrnující hlavní poznatky z kolektivní práce žáků Alexandra Sticha na repertoriu literárních rukopisů 17. a 18. století v českých sbírkách.
Z pohledu historikova nedosahují mnohé ze statí v tomto sborníku ani úrovně průměrných seminárních prací. Bylo by ale možná spravedlivější posuzovat tyto texty měřítkem nikoliv české barokistiky, nýbrž soudobé maďarské bohemistiky — a možná také vice versa prizmatem české hungaristiky. Pak by třeba ona technicky špatná, rozostřená fotografie sochy sv. Jana Nepomuckého na mostě v Romhány, která zdobí obálku publikace, nepůsobila jako nezamýšlená metafora obsahu.
Nové interpretace českého baroka, sborník z mezinárodní konference, Pilicsaba, 12.—13. května 2003, Pázmány Péter Katolikus Egyetem, Bölcsészettudományi Kar, Nyugati Szláv Kulturális Kutatócsoport, Esztergom — Pilicsaba 2004, 150 s.