Britský historik Norman Davies se díky překladům z nakladatelství Prostor a BB/art ve třetím tisíciletí etabloval i na českém knižním trhu. V další práci, která v originále vyšla v roce 2003, se snaží podat svůj pohled na jednu z tragických epizod druhé světové války, Varšavské povstání. Literatury k tomuto tématu je v češtině nedostatek a velká monografie dosud vůbec chyběla. Zájem čtenářů i badatelů je převážně soustředěn buď na "velké" dějiny tohoto konfliktu, nebo naopak na úzce "českou" problematiku. V Evropě ostatně nejsme až takovou výjimkou. A tak je více než charakteristické, že první "tlustospis" o snad největším národním traumatu našich bezprostředních sousedů nám po více než šedesáti letech přináší Angličan.
V první části autor popisuje události, které povstání předcházely; věnuje se postojům Britů, Američanů a Sovětů i problémům polské exilové reprezentace a domácího odboje. Druhá část líčí samotný průběh bojů ve Varšavě, od vypuknutí povstání až do jeho hořkého konce. Zde autor nepřináší žádná neznámá fakta. Snad nejpřínosnější je ovšem část třetí, nazvaná "Po povstání", v níž Davies seznamuje čtenáře s likvidací polského prolondýnského odboje Sověty a s dalšími životními osudy povstalců. Příslušníci Armii Krajowej se stali cílem represí sovětských i polských komunistických orgánů již v době před povstáním, prakticky okamžitě poté, co Rudá armáda vstoupila na území předválečného Polska. Pronásledování ovšem pokračovalo nejen až do konce války, ale ještě mnoho let po ní. Bývalí povstalci byli v masovém měřítku zatýkáni a vězněni či deportováni do sovětských gulagů. Mnozí z těch, kteří unikli peklu dvouměsíčních bojů ve městě nad Vislou, stejně nakonec zaplatili svůj sen o svobodě životem, ovšem z rukou sovětských "spojenců", či dokonce Poláků.
Co se týče vyznění práce, jsou autorovy názory více než zřejmé a někdy jeho sympatie nad přísnou objektivitou převáží. Součástí textu je celá řada osobních výpovědí jednotlivých aktérů, které výtečně zachycují pohled "zdola". Důraz na osobní příběh ostatně potvrzuje i velmi hustě "zalidněná" fotografi cká příloha. Mezi přílohy ale autor velmi případně zařadil i Hymnu první brigády a báseň Čekáme na tebe, které samy o sobě umožňují pochopit mnohé z Polska první poloviny dvacátého století.
Předchozí Daviesově práci o Polsku se dostalo kritiky za nevalnou úroveň překladu. Bohužel, Boj o Varšavu nedopadl lépe. Originál je sice napsán anglicky, ale kniha je plná především polských reálií a militární problematiky. Pro překladatele jsou obě oblasti viditelně neznámé, navíc se chyby objevují i v překladu z angličtiny, polštiny či u německých výrazů. Kapitulační dohodu tak podepisovali "ověřený" plukovník (absolvent válečné školy), operace Seelöwe je operací "Mořský lev", peruť je "eskadra" (squadron), polští skauti (szare szeregi) jsou "šedí vojáci", southafrican pilot je "severoafrický pilot", z atentátu na Heydricha i u nás známý stengun je "puška Sten". Povstalecký kříž je "medaile", jsme svědky "zatčení 5. divize". Řada chyb pokračuje v popiskách fotografií, z nichž je špatně více než desetina. Někde se evidentně spletl autor. Že se nejedná o údajné polské parašutisty, ale o tankisty, je samozřejmě pouze detail, lektorem neopravena však zůstala i popiska v Čechách notoricky známé fotografie stotníka Nálepky u běloruských partyzánů, která má ovšem znázorňovat Slovenské národní povstání. Vše překonává popiska "Zajaté obrněné civilní vozidlo", v Daviesově originálu nepochybně správně uvedené jako "ukořistěný obrněný transportér" (APV neboli Armoured Personal Vehicle, termín obsažený i v běžných slovnících). Celou řadu chyb ovšem překladatelé "vypustili" i v oblasti polských reálií. Úporně opakované Krakovské předměstí je ve skutečnosti název ulice v samém centru Varšavy, Ulica Szustra je podle překladatelů "Šustivá ulice", ulice Kanonia zase "Dělová" apod. Norman Davies překládá pro anglického čtenáře význam pseudonymů jednotlivých povstalců, čeští překladatelé a redaktor však zvolené řešení zbytečně dodržují. Tam, kde by si pseudonym skutečně vysvětlení zasluhoval, však překlad zcela chybí (Antek Rozpylacz).
Smutně dopadla i zmíněná hymna polských legií: My, Pierwsza Brygada/ Strzelecka gromada/ na stos rzuciliśmy/ swój życia los/ na stos, NA STOS!
Hymna První brigády, jakoby přicházející ze starých časů pana Wołodyjowského, je mohutnou válečnou písní, která slouží současně i coby zbraň. Po vzoru starých válečných písní začíná sebeidentifikací a končí vyjádřením odhodlání k životní oběti, které je vlastně přímou výhrůžkou nepříteli. Svoji roli, ne nepodobnou husitským chorálům, ostatně hymna na bojištích Velké i rusko-polské války sehrála. Verše obsahují jasná sdělení. Slavná První brigáda Piłsudského legií se stala v meziválečném Polsku symbolem novodobého boje za svobodu a samostatnost. Další verš odkazuje na tradice legií z dob před Velkou válkou, neboť většina prvních příslušníků pocházela z řad haličských paramilitárních organizací Strzelec a Związek Strzelecki. V nepovedeném překladu však slova působí více než podivně.
A je to vlastně dobře. Překlad totiž ilustruje rozdíly mezi oběma národy lépe než co jiného. My Češi se s víceméně špatně skrývanou ironií díváme na polské fanfaronství, na odiv stavěnou individuální i kolektivní statečnost a na hrdost, přerůstající leckdy až v pýchu. A Poláci nás zase mají za nehrdinský národ, který se nevzchopí k velkým činům, z každé vážné věci udělá švejkovinu a vojenský pochod po pár taktech promění v polku.
Legionářská hymna mohutní ve výhružném staccatu, český překlad však zní: My jsme první brigáda/ oddíl rychlé palby. (Tralala — doplnil Z. M.)
Přeložili Miroslava Valentová a Aleš Valenta, Prostor, Praha 2005, 688 s., 699 Kč