Počátkem června 2006 byla v Německém historickém muzeu v Berlíně za účasti kancléřky Angely Merkelové slavnostně otevřena dlouho očekávaná stálá expozice Německé dějiny v obrazech a svědectvích. Zájem tisku a veřejnosti byl značný a očekávaný. V prvních dvou dnech zhlédlo výstavu přes 23 000 návštěvníků.
Dějiny Německého historického muzea a především jeho stálé expozice k německým dějinám jsou složité a mnohdy i hořké. Formálně muzeum založil v roce 1987 tehdejší západoněmecký kancléř Helmut Kohl, a odstartoval tak několik let trvající Historikerstreit, do češtiny snad nejlépe přeložitelný jako spor o smysl německých dějin. Takto pojmenovaná, často velmi osobní diskuse německé historiografie svým způsobem účtovala s podílem historiků na rasové politice třetí říše, a co bylo velmi bolestivé — také s dědictvím, které po svých nacionálně socialistických učitelích převzaly generace jejich poválečných žáků. Z muzea se tak stalo emocemi nabité politikum ještě dříve, než vůbec došlo k položení základního kamene.
V roce 1990 muzeum získalo budovu a obrovské sbírky východoněmeckého Muzea německých dějin. Po důkladné rekonstrukci barokního paláce zbrojnice v těsném sousedství Humboldtovy univerzity přistoupilo vedení muzea k práci na moderní expozici, která byla dokončena a zpřístupněna veřejnosti po dlouhých šestnácti letech.
Jaký je tedy oficiální výklad německé historie, zaštítěný státní mocí, zpochybněný sebekritickou diskusí a čelící výzvě sjednotit dvě donedávna odlišné státnosti a dvě donedávna protikladná pojetí historie? Fejetonista deníku Berliner Zeitung lapidárně konstatoval ve značně kritické reflexi, "radujme se, že je tu k vidění alespoň něco, již jsme skoro nedoufali". A k vidění je toho opravdu mnoho. Přes 8000 exponátů na 8000 čterečních metrech potěší i zděsí zároveň. Z reakcí německého tisku na otevření muzea je zřejmé, že každý člověk má šanci nalézt v labyrintu tematických sálů, sálků, ochozů a chodeb svůj oblíbený kousek. Nejčastěji je zmiňován Dürerův fantaskní portrét Karla Velikého, úplná turnajová zbroj pro koně a jezdce z 15. století, Napoleonův klobouk, sádrový model Speerova návrhu haly Germánie, Hitlerův psací stůl a aktovka Helmuta Kohla, v níž nesl v roce 1990 na jednání s bývalými spojenci koncept německého sjednocení. Přidejme originál Zlaté buly císaře Karla IV., reformované spodní prádlo německých sufražetek z roku 1900 a velký globus z Hitlerovy pracovny v budově Říšského kancléřství, v němž dosud vězí náboj z pistole neznámého Rudoarmějce.
Jeden z posledních výstřelů druhé světové války tak tvoří symbolickou tečku za epochou německých dějin, která jako by vrhala svůj stín na celou expozici. Ta začíná v prvém patře paláce vítězstvím Arminia nad Varovými legiemi v roce devět po Kristu a končí v přízemí německým sjednocením v roce 1990. Dějiny 20. století pak zaujímají celou polovinu výstavního prostoru a do roku 1945 jsou v podstatě dějinami nepřetržité války. Mírové kulturní vzepětí meziválečného Německa reprezentuje pouze osamocený plakát k filmu Metropolis od Fritze Langa. Druhá polovina 20. století je pojata mnohem smířlivěji než temná doba hitlerismu. Této vévodí tísnivý model osvětimského krematoria, oné volkswagen brouk a trabant jako symboly rozděleného Německa. Dějiny do konce 19. století pak odhalují sílu i slabiny současné německé historiografie: dokonale koncepčně a multimediálně znázorněný vývoj středověkých městských společností, podrobně zdokumentované propagandistické boje německé reformace, generálové, bitvy a panovníci třicetileté války v obrazech a předmětech a průmyslová revoluce se všemi příjemnostmi stoupající životní úrovně bohatého měšťanstva.
Návštěvník opouští muzeum s pocitem nasyceného voyeura. Dozví se však o německých dějinách něco, co nevěděl, nebo co snad vědět chtěl, ale bál se na to zeptat? Naplňuje výstava přání kurátora muzea Hanse Ottomayera, aby byla odpovědí na otázku, kdo jsme (my Němci dneška)? Je na každém návštěvníkovi, jaké vzájemné souvislosti nalezne mezi jednotlivými tu závažnými, tu kuriózními exponáty. O tom, zda občan současné SRN zařadí mezi své předky Cheruska Arminia, Salcburčana Wolfganga Amadea Mozarta a jičínského vévodu Albrechta z Valdštejna, musí rozhodnout sám (Rakušan Hitler mezi ně v každém případě patří). Tuto důvěru v úsudek myslícího individua můžeme posuzovat různě. Buď jako výraz nemohoucnosti tvůrců výstavy vyslovit se k německým dějinám jasně, nebo naopak jako velkorysou nabídku, jakou si může dovolit sebevědomý národ, který se upřímně vyrovnává se svou minulostí. V každém případě se vyplatí muzeum navštívit: dějiny Německa jsou i našimi dějinami.