V druhé polovině května letošního roku proběhlo v Černé Hoře referendum, ve kterém se více než 55 % obyvatelstva vyslovilo pro samostatný černohorský stát.
Na počátku 16. století vznikl v prostoru nynější Černé Hory samostatný sandžak (kraj v osmanské říši). V 17. století vydal osmanský sultán listinu, v níž potvrdil samosprávné postavení Černé Hory a následně celočernohorský sněm zvolil vladykou Danila Ščepčeviče z rodu Petrovičů. Tato dynastie pak vládla v Černé Hoře až do roku 1918. Postavení vladyky v Černé Hoře se však upevnilo teprve s Petrem I. Petrovičem, který zastával tento úřad na přelomu 18. a 19. století. Tehdy vzrostlo postavení Černé Hory i na mezinárodním poli a byly položeny základy státní organizace. Po smrti Petra I. (1830) nastoupil na trůn Petr II. Petrovič Njegoš, muž širokého kulturního a politického rozhledu. Aby nebyl závislý pouze na ruské podpoře, zavedl pravidelné vybírání daní a za jeho vlády byla v Černé Hoře otevřena první státní základní škola. Do té doby bylo možné získat vzdělání pouze v pravoslavných klášterech. Území Černé Hory bylo nevelké, ale strategicky položené. Balkán byl místem, kde se střetávaly diplomatické zájmy Ruska se zájmy osmanské říše a Rakouska. Islám se zde setkával s pravoslavím, které po staletí odolávalo tureckému tlaku. Nejen náboženský, ale i politický a hospodářský útlak v sousední Hercegovině byl příčinou povstání, které nabíralo masový charakter. Pomoc Černohorců povstalcům byla častá a stala se záminkou k vypovězení války ze strany osmanské říše černohorskému knížectví. Po krymské válce (1853–1856) došlo k oslabení pozice Ruska, a tím poklesl i jeho vliv na Balkáně. Kníže Danilo byl nucen přiznat suverenitu osmanské říši. Danilo ovšem podmiňoval přiznání nereálnými požadavky. Mezi jeho nároky patřilo například připojení Hercegoviny, pohraničních oblastí Albánie a přístavu Bar k Černé Hoře. Požadoval rovněž přiznání královského titulu či jmenování diplomatického představitele v Cařihradě. V té době vyvíjela větší aktivitu v Černé Hoře francouzská diplomacie, což vyvolávalo nevoli v Rusku. Rusko poté přislíbilo Francii neutralitu výměnou za přenechání dominantního vlivu v Černé Hoře a potažmo na Balkáně. V letech 1857–1858 vypuklo v Hercegovině další povstání a Černá Hora poskytla povstalcům ozbrojenou pomoc. V prvním období se revolty zúčastnili jenom uskoci, kteří tajně přešli hranice. Současně Černá Hora zvýšila svou aktivitu ve Škodrinském sandžaku v touze zapojit pohraniční obyvatelstvo do protitureckého povstání. Černohorská výzva k boji našla odezvu i v Albánii. Zásluhou Černé Hory začalo povstání v Hercegovině nabývat větších rozměrů. Velká Británie podporovala akce Turků, protože si přála zachovat celistvost osmanského impéria, které by tak mohlo čelit aktivitám Ruska. Rakousko naproti tomu provádělo dvojí politiku – podporovalo Hercegovince k protitureckému vystoupení, ale zvyšovalo i tlak na Černou Horu, ve které vidělo soupeře na cestě při pronikání do Hercegoviny. Mezitím se obnovily vztahy Ruska a Černé Hory. Na jaře 1858 započala osmanská říše vojenskou expedici proti Černé Hoře, aby potlačila povstání v Hercegovině. Rusko společně s Francií přijalo opatření, aby nedošlo k rakousko-turecké okupaci Černé Hory. Koncem dubna 1858 turecká vojska pod velením paši Gussejna vstoupila do oblasti Grachova, ale byla Černohorci poražena. Krátce nato podepsali v Cařihradě představitelé evropských zemí smlouvu o hranicích Černé Hory a osmanské říše. Po smrti knížete Danily nastoupil na trůn jeho příbuzný Nikola Petrovič (1860–1918), který se pokusil domluvit se srbským knížetem Michalem na společném ozbrojeném postupu proti osmanskému impériu. Na jaře 1860 pak vypuklo nové povstání v Hercegovině, na jehož potlačení musel kníže Nikola vynaložit veškeré síly. V dubnu 1862 otiskly turecké noviny článek, ve kterém se poukazovalo na nutnost úderů osmanských sil proti černohorské hranici. Osmané se rozhodli udeřit současně na třech místech. Turecká přesila pronikla až do blízkosti Cetinje a kníže Nikola se obrátil k ruské vládě s prosbou o diplomatické prostřednictví. K vystoupení Ruska se přidala i Francie, což vneslo do mezinárodní diplomacie jiný úhel pohledu na otázku Černé Hory. Obyvatelé zpustošené země byli nuceni bojovat najednou proti Turkům, kteří vyslali svá řádná vojska, a Bašibozukům, získaným ze všech zemí evropských částí osmanské říše. Třetím protivníkem se stala pragmatická politika zemí západní Evropy. Velká Británie poskytla Osmanům finanční prostředky a posílala z ostrova Korfu zbraně a střelivo. Rakousko jim navíc umožnilo využít své přístavy a uskutečnit transport vojenských nákladů a potravin přes své území a současně znemožnilo podobné operace Černohorcům. S probouzejícím se národnostním bojem na Balkáně se zdvihla vlna sympatií i u obyvatel českých zemí, jejichž solidaritu probouzely vlastní zkušenosti ze vztahu k rakouské monarchii. V Praze vznikaly spolky, které kromě peněz sbíraly léky, hrubé plátno a obvazy pro raněné Černohorce. V červenci 1862 byly na ulicích v Praze vylepeny plakáty s výzvou Pomozte podle svých možností. Připravován byl rovněž slavnostní večer ve prospěch Černohorců, který však na poslední chvíli rakouská policie zakázala. Čeští novináři odjížděli jako zpravodajové do Cetinje a Národní listy uskutečnily finanční sbírku na pomoc Černé Hoře. Na Balkán se vypravil také malíř Jaroslav Čermák, který na svých obrazech zachycoval výjevy ze života Černohorců. Jako diplomat ve vzniklém černohorském knížectví pracoval Čech Jan Vaclík, jenž byl i účastníkem obtížných jednání ve Vídni i v Istanbulu. V letech 1890–1891 pobýval v Černé Hoře malíř a spisovatel Ludvík Kuba, který posléze vydal cestopisnou knihu Na Černé Hoře – cesty podniknuté za účelem sbírání národních písní r. 1890–1891. Černá Hora rovněž zaujala také spisovatele Josefa Holečka, který v roce 1876 vydal knihu Černá Hora, v níž přibližuje historii, geografii, jazyk a náboženství černohorské společnosti. V roce 1863 byla v Černé Hoře otevřena první střední škola. Většina Černohorců odcházela studovat do Ruska především teologii a vojenství. Svou nezávislost se Černohorci snažili demonstrovat i tím, že v roce 1872 odmítl kníže Nikola společnou účast s osmanskou říší na světové výstavě v Paříži. V lednu 1875 se ve východohercegovinském kraji Nevesinja vzedmuly nepokoje mezi zemědělským obyvatelstvem, které odmítalo platit daň. Povstání brzy zachvátilo Stolac, Bileč a Trebinje. Kníže Nikola neriskoval zahájení boje s osmanskou říší proti vůli velkých mocností. Povstání v Hercegovině se stalo počátkem tzv. východní krize. V srpnu 1875 zachvátily nepokoje značnou část Hercegoviny a přelily se do Bosny. Povstání začalo nabírat masový charakter a překvapilo Srbsko i Černou Horu. Kníže Nikola chtěl povstání využít ve vlastní prospěch, a proto zaslal osmanské říši požadavky na uznání nezávisloti Černé Hory, získání pobřeží Jaderského moře, svobodnou plavbu na řece Bojaně, připojení pravého břehu řeky Morači a amnestii černohorských povstalců. Rozhovory s Černou Horou zahájilo i Rakousko-Uhersko, ale jednání byla neúspěšná. Na počátku dubna 1876 přistoupila osmanská říše ke kárné výpravě proti Černé Hoře. V červnu 1876 Černá Hora současně se Srbskem vstoupila do války s Turky. Tato událost zmobilizovala ruské vládní představitele, kteří se v dubnu 1877 postavili na stranu Srbska a Černé Hory. Po těžkých bojích o průsmyk Šipka a o pevnost Plevno dorazila ruská armáda až do sanstefanský, vzdáleného jen několik kilometrů od Cařihradu. Byl uzavřen San Stefanský mír, jehož revizi provedl až Berlínský kongres v roce 1878. Ten definitivně uznal nezávislost Černé Hory a přidělil jí nová, dosti rozsáhlá území. V roce 1910 se Černá Hora stala královstvím. Během balkánských válek získala nová území a v říjnu 1918 schválili představitelé černohorského lidu připojení k Srbsku a krátce nato vznik nového státu – Království Srbů, Chorvatů a Slovinců. Po druhé světové válce vznikla na Balkáně Federativní lidová republika Jugoslávie, od roku 1963 Socialistická federativní republika Jugoslávie, v jejímž čele stál maršál Josip Broz Tito. Po jeho smrti v roce 1980 nebyla Jugoslávie dlouho schopna čelit problémům jako celek a na počátku devadesátých let zde vzniká samostatné Chorvatsko, Slovinsko a Makedonie. Z původní Jugoslávie zůstalo jen soustátí Srbsko a Černá Hora.
LITERATURA M. Šesták a kol., Dějiny jihoslovanských zemí, Praha 1998; M. Weithmann, Balkán – 2000 let mezi východem a západem, Praha 1996; M. Glenny, Balkán 1804–1999, Praha 2003
Josip MANDALINIČ (nar. 1973), píše rigorózní práci na téma Černá Hora 1852–1878 v Ústavu světových dějin FF UK.