Třinácté století se od doby Františka Palackého přes odmítavé reakce a četné polemiky nakonec prosadilo v české historiografii jako jeden z rozhodujících mezníků "národních" dějin. Nepřeberné množství knih a studií věnovaných tomuto tématu by mohlo na první pohled nasvědčovat, že tak otřelý předmět bádání už nelze naplnit ničím novým. Přesvědčit čtenáře o opaku se ve své poslední knize snaží historik a archeolog Jan Klápště.
V publikaci jsou velmi zdařile a hlavně i pro nearcheology srozumitelně prezentovány výsledky archeologických výzkumů, které jsou dále kombinovány s výpovědí písemných a ikonografických pramenů. Tento nelehký úkol si zasluhuje o to větší uznání, že se obsah knihy soustřeďuje na historické fenomény, které dominují současné české medievistice. Čtenář tak spolu s autorem postupně poodhaluje počátky a proměny středověké šlechty, proměny středověké vesnice a vznik městských sídlišť. Každé téma je nahlíženo v dlouhé časové perspektivě od raného po vrcholný středověk, byť s pochopitelným důrazem na věk třináctý.
Výklad o proměně moci urozených ve středověku začíná interpretací nálezů z velkomoravských pohřebišť. Na základě inventáře dětských hrobů dochází autor k přesvědčivému názoru, že příslušnost těchto jedinců k vrstvě "bojovníků" byla předem dána jejich původem. Hmotné ani písemné prameny však neumožňují blíže určit, na jakém materiálním nebo mocenském základě byl tento sociální status založen. Ještě nesnadnější se zdá nalezení kontinuity mezi touto raně středověkou "elitou", skupinou velmožů 11. a 12. století, a pozemkovou šlechtou 13. století. Osudy Lva z Klobouk, Hroznaty Tepelského, Vítkovců a dalších ukazují strategie, které mohly vést k posílení šlechtické moci: působení ve službách knížete, kolonizace neosídlených oblastí, budování domény na periferii nebo scelování rozptýleného majetku.
V části o transformaci středověké vesnice se nejvíce projevily jednak netušené možnosti, jednak i značná omezení archeologického výzkumu. Dokladem je vývoj vesnického domu, který je překvapivě povrchovým výzkumem lépe uchopitelný v nejranější fázi. Důvodem je prostá změna technologie stavby — od zahloubených příbytků, jež zanechaly v zemi svá "svědectví", k nadzemním obydlím mladšího středověku, která zmizela téměř beze stopy. Autor tak obrací svou pozornost k jiným v krajině zachytitelným archeologickým stopám. Umístění vesnických pohřebišť a farních kostelů, reliéf krajiny a její zemědělský potenciál, relikty zaniklých vesnic a hospodářských stavení — to vše svědčí o strukturální změně vesnického života. Dosavadní zažité představy o příčinách těchto změn dostávají v autorově výkladu vážné trhliny. Především se autor nadobro rozloučil s tezí, dle níž historikové hledali za strukturálními změnami vždy jednu rozhodující příčinu. Ať už to bylo zavedení pluhu nebo trojpolí do zemědělství, prosazení emfyteuze nebo českých "lhot," vždy to byla dle autora souhra několika inovací, která určovala hodnotu, a hlavně trvalost probíhajících změn.
Výše napsané se vlastně týká i posledního oddílu, pojednávajícího o počátcích měst. Rovněž zde se autor zamýšlí nad několika důvody, které vedly vrchnost a lokátory k zakládání městských aglomerací. Nejdůležitějším faktorem pro uchycení nově založených sídlišť měla být otázka centrality, tedy funkční napojení na dosavadní sídelní síť — ať už v rámci regionu nebo celé země. Ne každé založení města či městečka bylo úspěšné, jak ukazuje příklad zaniklé řemeslnické osady na ostrohu při soutoku Vltavy a Sázavy zvané Sekanka náležející k majetku ostrovského kláštera. Litoměřice sice nepotkal podobný nemilosrdný osud, protože rodící se město navázalo na dlouhou tradici fungujícího staršího přemyslovského hradiště, ale i ony musely být založeny "nadvakrát". Větší pozornost je věnována osídlení na Mostecku, kterému autor obětoval několik let své badatelské činnosti.
Kniha Jana Klápštěho je výjimečná a představuje pro historiky i archeology velkou výzvu. Nejen v tom, že zpochybňuje v historiografii dosud bezvýhradně přijímané teze, ale že nezamlžuje omezenost a nedokonalost poznávacích metod používaných vědci při práci. Přes všestrannou analýzu historických a archeologických pramenů, přes srovnávací postupy a evropskou orientaci ve zkoumaných fenoménech sám autor přiznává, že nepíšeme historii ani tak proto, abychom pochopili minulost, ale abychom především porozuměli sami sobě.
NLN, Praha 2005, 624 s., 385 Kč