V lednu 1906 se pětadvacetiletý úředník Josef (Joe) Hloucha vydal lodí z Brém na svou první cestu do Japonska. Mladému japanofilovi, který se na setkání s japonskou kulturou již dlouho a intenzivně připravoval, umožnilo cestu vyplacení otcovského podílu. Mladý muž měl nejen velkou zálibu v cestování, ale také literární ambice; není divu, vždyť jeho prastrýc byl populární spisovatel cestopisných a dobrodružných knih Josef Kořenský. A Hloucha chtěl kráčet v jeho stopách — aniž by dosud spatřil Japonsko na vlastní oči, vydal v roce 1905 (tedy rok před svou první cestou) román Sakura ve vichřici, sentimentální příběh lásky mladého Evropana a Japonky.
Hloucha v Japonsku pobýval do srpna 1906 a jeho nadšení pro vše japonské se u něj ještě více prohloubilo. Po návratu bylo jasné, že se do úřadu, kde před odjezdem pracoval, již nevrátí. Systematicky si začal budovat japanologickou uměleckou sbírku a se svým o rok starším bratrem Karlem (rovněž literárně činným autorem, pro změnu vědecko-fantastických románů) otevřel na Jubilejní výstavě obchodní a živnostenské komory, konané v roce 1908 na pražském Výstavišti, "pravou" japonskou čajovnu. Budova čajovny možná vzbuzovala u mnohých úsměv, například architektu Janu Letzelovi, mimochodem velkému znalci japonské kultury, byla trnem v oku mohutná brána postavená před vstupem. Na druhé straně bratři Hlouchové vzbudili svou čajovnou nebývalý zájem veřejnosti. Oficiální průvodce po výstavě o čajovně bratří Hlouchů uváděl, že se nachází ...poblíž koncertní síně a hostí i několik pravých žaponských gejš. Čajovna se těšila takové popularitě, že se ji po skončení výstavy její provozovatelé rozhodli přemístit do právě dokončeného paláce Lucerna ve Vodičkově ulici. Tak vznikla v místech dnešní restaurace Černý kůň populární čajovna Jokohama. Interiér čajovny Hloucha vyzdobil uměleckými předměty z cest, navíc obsluhu zajišťovaly "japonské" dámy, oblečené v pravých kimonech. "V Jokohamě je večer, zvláště ale v noci život", psal Český svět v roce 1909, "...jak pestrý lampion svítí tu barvy Orientu, míhají se dívky v ohnivých rouchách. Chceš srkati večer pravý čaj? Uniknouti na chvilku klidnému toku českého života? Sestup do podzemí Lucerny!" Tento podnik pak bratři Hlouchové úspěšně provozovali až do začátku první světové války.
Mezi roky 1906 a 1926 Joe Hloucha navštívil Japonsko na delší dobu celkem dvakrát, zároveň ale procestoval i většinu evropských zemí a zemí severní Afriky. Systematicky si budoval rozsáhlou uměleckou sbírku nejen japonského, ale i afrického a oceánského umění. A právě pro potřebu umístění svých sbírek zakoupil v roce 1924 dům v Roztokách u Prahy. Vzápětí se pustil do rozsáhlé rekonstrukce, jejímž výsledkem mělo být skloubení české a japonské architektury ve vyvážený a harmonický celek. A výsledek rozhodně nebyl špatný: dům byl zastřešen japanizující střechou, ozdoben zvířecími a rostlinnými ornamenty, zahrada osázena japonskými stromy a keříky. Hlouchova vila, nazvaná Sakura, vzbuzovala obdiv nejen u přátel a obyvatel Roztok, ale i u řady návštěvníků z nedaleké Prahy, kteří Roztoky vyhledávali jakožto oblíbené letovisko.
Bohužel se zde Hloucha dlouho nezdržel. Už v roce 1926 Roztoky opouští a stěhuje se zpět do Prahy. Důvodem mohly být i finanční problémy, jelikož o necelé čtyři roky později je Hloucha na aukci v Berlíně nucen prodat část svých uměleckých sbírek.
Vilu v Roztokách zakoupil podnikatel Josef Jiroušek, který se rozhodl navázat na japonskou tradici. Hned vedle vily zahájil stavbu luxusní restaurace a hotelu, kterou rovněž nazval Sakura. Od té doby se rodinná vilka označuje jako Malá Sakura a hotel jako Sakura velká. Roztocký architekt František Illich stavbu hotelu odborně konzultoval i se samotným Hlouchou. Popularita nového hotelu, oficiálně nazývaného Japonský restaurační, kavárenský a hotelový velkopodnik, byla obrovská. Pravidelně se zde konaly letní japonské čajové slavnosti a hotel se mohl pochlubit krásnou a upravenou japonskou zahradou. Slavné období Velké Sakury skončilo s nástupem protektorátu. Hotel, kavárna i restaurace byly zrušeny a v domě zřízen penzionát pro německé dívky z prominentních rodin.
Ani po válce se mnoho nezměnilo, jen penzionát vystřídala nemocnice, která je zde dodnes, pouze vila Sakura se vrátila do soukromých rukou. Obě stavby dnes již jen velmi vzdáleně připomínají onu slavnou "japonskou" éru své historie.