Během vlády šógunů z rodu Tokugawa se z Japonska stala izolovaná země bez vlivu na světové dění, která se v konečném důsledku nebyla schopná ani sama bránit.
Tendence k vedení aktivní zahraniční politiky na počátku 17. století v Japonsku existovaly a ani neúspěch tažení do Koreje na tom nic neměnil. Rozhodnutí stáhnout japonská vojska z Koreje přišlo po smrti Hidejoši Tojotomiho, kdy se dal očekávat zápas o nástupnictví, a nejednalo se o výraz strachu před čínskou mocí. O tom nejlépe svědčí fakt, že roku 1609 vyslalo pouhé knížectví Sacuma expedici na souostroví Rjúkjú, jehož král platil tribut čínskému císaři, a spadal tedy do čínské sféry vlivu. Rjúkjú bylo přinuceno napříště platit tribut i knížeti ze Sacumy. V letech 1609 a 1616 byly vyslány dvě expedice na Tchaj-wan, které skončily neúspěchem. Japonští průzkumníci byli aktivní i na dalekém severu a roku 1613 se objevil první Japonec na ostrově Sachalin. Nad těmito možnostmi však převládl strach ze západních cizinců. Nejpodezřelejší byli první z nich, Portugalci, kteří přišli do Japonska již ve čtyřicátých letech 16. století. Na svých lodích vozili střelné zbraně, čínské hedvábí a další zboží. Obchod mezi Čínou a Japonskem zprostředkovávali Portugalci proto, že vztahy mezi oběma zeměmi byly napjaté v důsledku útoků wakó, pirátů a příležitostných obchodníků zejména japonského, ale i čínského a korejského původu se základnami v Japonsku na čínské pobřeží. S portugalskými obchodníky šli ruku v ruce jezuité, kteří obrátili na křesťanství statisíce lidí, zejména na ostrově Kjúšú. Hlavním centrem portugalského obchodu se stal přístav Nagasaki, který jezuitům darovalo roku 1580 jedno z křesťanských knížat. Křesťané mnohdy nutili své vazaly a poddané ke konverzi. Domácí svatyně se stávaly terčem křesťanského hněvu a Portugalci kupovali japonské otroky a vozili je do svých držav v Indii. Tento stav byl ale podmíněn absencí centrální moci v Japonsku a nemohl přečkat sjednocení země Hidejošim. Ten roku 1587 ovládl ostrov Kjúšú a byl nespokojen s mírou cizího vlivu. Pohár jeho trpělivosti přetekl, když si poslal pro křesťanské konkubíny a jeho posel byl neuctivě odmítnut. Rozezlený Hidejoši vtrhl o půlnoci k jezuitům. Poté nařídil vyhnání misionářů ze země a zakázal nucenou konverzi ke křesťanství. Nagasaki odebral Portugalcům. Roku 1596 došlo k prvním popravám křesťanů a každému muselo být zřejmé, že odpor nemá naději na úspěch. Snadnost, s níž se Hidejoši vypořádal s jezuity, nicméně nemohla zmírnit obavu Hidejošiho nástupců z rodu Tokugawa před cizí mocí. Tu představovali vedle Portugalců další „jižní barbaři“ – Španělé (od 90. let 16. století), Nizozemci (od roku 1600), Angličané (od roku 1613) a také Číňané. Iejasu Tokugawa zprvu ještě uvažoval o rozvíjení kontaktů s cizinou a podporoval stavbu lodí, ale postupně se přikláněl k omezování těchto styků a po jeho smrti roku 1616 sledoval jeho nástupce Hidetada politiku co největší izolace. Předzvěstí pozdějších opatření bylo roku 1616 omezení obchodu s loděmi protestantských mocností na přístavy Nagasaki a Hirado. Téhož roku Iejasu Tokugawa zvažoval omezení obchodu s čínskými loděmi pouze na Nagasaki, to však bylo uzákoněno teprve roku 1635. V polovině dvacátých let byli z Japonska vypovězeni Španělé, ale Portugalci, spojení se Španělskem personální unií, nikoliv. Angličané, kteří na Dálném východě neměli opěrné body a tehdy vedli války s Nizozemci, vyklidili japonský trh o své vůli. Portugalci obchodovali s Japonskem i přes velké pronásledování křesťanů. Nizozemci soustavně obviňovali své portugalské konkurenty z tajné podpory křesťanství. Doufali, že prohloubí nedůvěru vůči nim. Se stejným cílem zneužívali i případů, kdy se misionáři tajně dostali do Japonska na palubě japonských lodí. Obavy rodu Tokugawa vedly k tomu, že roku 1635 bylo japonským lodím zakázáno plout do zámoří. Japonci se nesměli plavit do ciziny a ti, kteří tam již byli, se nesměli vracet pod trestem smrti. Výjimku představoval obchod mezi knížectvím Cušima a Koreou, uskutečňovaný v japonské faktorii v Tongnae u Pusanu, jenž byl po válce obnoven roku 1607, a rovněž knížectví Sacuma smělo udržovat styky s Rjúkjú. Tento zákaz ještě neznamenal rezignaci na zahraniční politiku. Šógun Iemicu při několika příležitostech zvažoval možnost intervence v zámoří. K prvnímu případu došlo, když Nizozemci navrhli šógunově vládě provést útok na centra katolické moci na Dálném východě – Macao a Manilu. Roku 1637 šógun schválil útok proti Manile, plánoval vyslání deseti tisíc samurajů, ale záhy musel obrátit svoji pozornost k domácím záležitostem. V letech 1637–1638 totiž rolníci z poloostrova Šimabara na ostrově Kjúšú, jejichž velkou část tvořili křesťané, povstali proti svému pánu. Ten nebyl schopen vlastními silami povstání potlačit a požádal o pomoc šógunovu vládu v Edu. Povstalci se uchýlili do pevnosti Hara ležící při pobřeží a zoufale se bránili stotisícovému samurajskému vojsku. Ani šógun nebyl s to pevnost dobýt a obrátil se s žádostí o pomoc na Nizozemce, kteří ostřelovali Haru z lodních děl. Hara padla. Šógun Iemicu viděl v této události další potvrzení svých obav z křesťanského spiknutí, a aby zabránil spojení s katolickou cizinou, zakázal roku 1639 Portugalcům připlouvat do Japonska. Nizozemci směli s Japonskem obchodovat i nadále, ale roku 1641 byla jejich faktorie přenesena z přístavu Hirado na umělý ostrůvek Dešima v Nagasaki, navršený roku 1636 pro Portugalce. Do Nagasaki tak byl soustředěn veškerý obchod s cizinou. Přitom přístav ležel daleko od středu Japonska a pro Evropany i Číňany byl snáze dostupný než oblast Kantó (kolem Eda), kam je chtěl přilákat Iejasu Tokugawa, přehnanými ohledy na pohodlí cizinců Tokugawové jinak netrpěli. Nagasaki, třebaže patřilo pod přímou šógunovu správu, bylo obtížně dostupné z center šógunovy moci na ostrově Honšú, sousedilo s knížectvími, jež Tokugawové považovali za nespolehlivá, a v oblasti navíc přežívaly zbytky křesťanství. Šógunovi úředníci však vynaložili velké úsilí na to, aby cizince izolovali od japonského obyvatelstva. Styk s nespokojenými elementy japonské společnosti tak byl nepravděpodobný a nebyl důvod přesouvat obchod do přístavu ležícího blízko center šógunovy moci a obklopeného spolehlivými vazaly Tokugawů. Precedenty pro dobrovolnou izolaci existovaly v japonských i čínských dějinách. Roku 894 se Japonsko rozhodlo přestat vysílat poselstva do Číny na dvůr upadající dynastie Tchang. Čínská dynastie Ming se po období horečných zámořských objevů za vlády císaře Jung-lea (1403–1424) vzdala námořních aktivit, poněvadž podle názoru konfuciánských učenců nepřinášely zemi užitek a odčerpávaly zdroje nutné pro obranu proti Mongolům, a toto rozhodnutí definitivně zpečetila porážka mingských vojsk mongolskými Ojraty roku 1449 u Tchu-mu. Dlužno dodat, že se ani v jednom případě nejednalo o přesnou analogii. Naopak, styk s cizinou přinášel Japonsku mnoho nového. Co se druhého případu týče, Japonsko se cítilo ohroženo západními cizinci, ale ti přicházeli právě z moře, tudíž rozhodnutí vzdát se plavby do zámoří bylo naprosto absurdní. Japonské lodě měly potenciál vyrovnat se lodím západním a šógun vlastně svoji zemi odzbrojil, takže byla na moři stejně bezbranná jako za mongolské invaze v letech 1274 a 1281, jakkoli ta představovala skutečné nebezpečí. Je otázkou, proč se šógun obával invaze. Stálá armáda Tokugawů měla 80 tisíc samurajů a Japonsko mohlo v případě potřeby postavit do pole statisíce samurajů. Představa, že by byl někdo schopen shromáždit armádu, která by dokázala dobýt Japonsko, byla absurdní. Pokud by se cizinci přidali na stranu odbojných knížat, mohlo to být horší. Ale Japonci za Západem na počátku 17. století výzbrojí nezaostávali a s ohledem na velikost japonských armád by nepříliš početné západní jednotky nehrály velkou úlohu. Čeho se Japonsko mohlo bát, byly evropské lodě. Japonské námořnictvo utrpělo za války s Koreou těžké ztráty od korejského admirála I Sun-sina a jeho „želvích lodí“. Tyto ztráty by nebylo těžké nahradit a Iejasu Tokugawa zprvu podporoval stavbu lodí, zároveň však omezoval moc knížat a roku 1609 zakázal knížatům ze západního Japonska vlastnit lodě s kapacitou nákladu nad 500 koku, tj. 75 tun. Od roku 1635 byly takové lodě definitivně zakázány v celém Japonsku. V japonských silách bylo stavět velké lodě schopné převážet stovky osob i lodě, které vyplouvaly do roku 1635 do zámoří. Japonský loďařský potenciál byl zbytečně promrhán. Zákaz zámořských plaveb však nemohl zabránit tomu, aby japonští námořníci nadále udržovali námořnické tradice. Třebaže lodě schopné plavby do zámoří již Japonci neměli, i nadále provozovali příbřežní plavbu. A dlouhý vnitřní mír, který za vlády Tokugawů nastal, přispíval rozvoji obchodu a obchodní výměně mezi jednotlivými regiony. Značná část zboží byla převážena po moři na nákladních lodích. V Japonsku tedy bylo mnoho osob se zkušenostmi z příbřežní plavby a o několik generací později budou japonské lodě podnikat i průzkumné plavby k ostrovům severně od Honšú. Obchodní lodě pluly z Cušimy do Koreje a události v Šimabaře roku 1637 byly důkazem toho, že japonští vládcové jsou schopni převážet po moři i desetitisíce vojáků.
OHROŽENÍ NEJEN ZE ZÁPADU Vedle pocitu ohrožení byla dalším důvodem pro uzavírání Japonska cizincům a pro politiku izolace snaha Tokugawů o maximální zakonzervování poměrů v Japonsku. Tokugawové si dali od bitvy u Sekigahary nesmírně záležet na tom, aby zlikvidovali nebo zneškodnili veškerou možnou opozici. Některé rody s Hidejošiho synem a vnoučaty v čele byly přímo zlikvidovány, mnohé další byly připraveny o část majetku. V Japonsku tak nikdo nadvládu Tokugawů nemohl ohrozit. Obchod s cizinci, pokud by jej nekontrolovaně provozovala knížata, by s sebou mohl přinést přílišný růst váhy některého z knížat a s tím spjatou nestabilitu. Nebezpečí představovala i početná vrstva róninů, samurajů bez pána. Po Iemicuově smrti roku 1651 se jich pokusil využít jistý Šósecu Jui ke svržení Tokugawů, ale jeho spiknutí bylo potlačeno v zárodku. Právě izolace Japonska naopak zvýšila nebezpečí ze strany róninů. Obchod s Čínou se také soustředil do Nagasaki právě z tohoto důvodu. Čína přelomu 30. a 40. let 17. století totiž v žádném případě nemohla být vnímána jako hrozba. V zemi od třicátých let zuřilo Li C’-čchengovo povstání, Mandžuové způsobovali vojsku Mingů těžké ztráty a situace se stále zhoršovala. Dne 25. dubna 1644 dobyl Peking Li C’-čcheng a poslední mingský císař se oběsil na pahorku nad Zakázaným městem. Vojevůdce Wu San-kuej vpustil Mandžuy do země a přidal se k nim v boji proti povstalcům. Naopak na jihu se zbytky mingské moci pokusily vzchopit k odporu, několik princů se prohlásilo regentem, nebo dokonce císařem, ale mandžuská vojska rychle postupovala k řece Jang-c’ a dále do jižní Číny. Mingští loajalisté žádali o pomoc Japonce, ale ti jim nebyli ochotni vyhovět. Vztahy mezi Japonskem a dynastií Ming byly napjaté přinejmenším od 16. století a od války v Koreji dvojnásob. Nadějný pokus získat na stranu tzv. jižních Mingů šóguna prostřednictvím Čeng Č’-lunga, mořeplavce s vazbami na Japonsko, rovněž ztroskotal. Zatímco jeho poslové jednali v Edu, sám Čeng Č’-lung přeběhl na stranu Mandžuů a pozice loajalistických sil se stále zhoršovala. Pozdější snahy o získání japonské pomoci také selhaly. Nemalou roli v odmítnutí vpádu do Číny měla skutečnost, že invaze by mohla rovnováhu v Japonsku zvrátit ještě snadněji než případný nekontrolovaný obchod. Jen málokterá země se vědomě zřekla zahraniční expanze, ačkoli k ní měla ty nejlepší podmínky. Izolace (v evropském smyslu) není projevem síly, ale slabosti. Uzavření se znamená ochranu vlastních zastaralých idejí a nepříliš odolných struktur. Izolace je i průvodním znakem arogance. Ve prospěch Japonců mluví skutečnost, že třebaže Japonsko, „země bohů“, v jejich očích stálo velice vysoko, nesnížili se k tomu, aby po vzoru Číňanů výslovně označovali ostatní země za své vazaly. V Japonsku ve skutečnosti existovaly dva myšlenkové proudy. Jeden z nich se natolik nekriticky klaněl čínskému dědictví, že byl s to označovat samotné Japonce za „východní barbary“ a řešil otázku, co dělat v případě, že by na Japonsko zaútočila čínská armáda vedená samotným Konfuciem. Druhý proud pak byl čistě nacionalistický. Japonská kultura se v tomto ohledu lišila od korejské, jež byla založena na bezvýhradném příklonu k čínské kultuře a na jejím uctívání. S pokroky západní civilizace na poli věd se Japonci mohli seznamovat teprve od roku 1720, kdy byl povolen dovoz odborné literatury z některých oborů, a ani to nezměnilo jejich názor na „západní barbary“. K jediným zástupcům Evropanů v Japonsku, Nizozemcům, se Japonci chovali velice povýšeně stále. Názor Japonců na křesťanství byl ještě horší. Když roku 1640 připlula do Nagasaki portugalská loď s vyslanci, kteří se pokoušeli dosáhnout odvolání zákazu obchodu, Japonci loď spálili, vyslance a většinu posádky sťali a u jejich hlav vystavili tabuli s následujícím nápisem: Tak dlouho, jak bude slunce zahřívat zemi, nechť není žádný křesťan tak odvážný, aby přišel do Japonska; a nechť všichni vědí, že kdyby španělský král nebo křesťanský Bůh nebo velký Bůh všech porušil tento rozkaz, zaplatí za to svojí hlavou. Japonský národ se díky sobecké politice šógunů ocitl násilně uzavřen na domácích ostrovech. Japonci si sice užívali dlouhá léta míru a japonské hospodářství se rozvíjelo, to ale nemohlo zabránit hladomorům. Navíc počet obyvatel Japonska nevzrůstal. Nelze podceňovat ani jiný aspekt každodennosti tokugawské éry. Země se na stovky let přeměnila ve velký policejní stát s nesmlouvavými zákony a strachem z vlády. Nepodložené japonské obavy z okolního světa musely působit roku 1662 již směšně. Čínský vojevůdce Čeng Čcheng-kung (Koxinga), který zcela překvapivě a v rozporu s předchozím ujišťováním o přátelství napadl Tchaj-wan (tou dobou ovládaný Nizozemci), totiž dosáhl kapitulace hlavní nizozemské základny na ostrově, pevnosti Zeelandia. Do rukou muže, který neúspěšně bojoval s Mandžuy, tehdy padl celý ostrov, nacházející se dosud pod nadvládou vyspělé a stále ještě mocné evropské země. Čeng Čcheng-kung navíc vymáhal tribut od Španělů na Filipínách, těch Španělů, kterých se vládce velikého Japonska tak bál. Rok 1662 mohl znamenat mezník v dějinách Dálného východu. Dobytí Tchaj-wanu čínským vojevůdcem mohlo Japonsku ukázat cestu, jak se stát velkým. Nestalo se tak. Mocná a lidnatá ostrovní říše, obávající se imaginárního nebezpečí, zůstala v dobrovolné izolaci po další dvě staletí a zaplatila za svoji nepružnost a zkostnatělost vysokou cenu v podobě relativního úpadku. Pouze díky nezměrnému úsilí vůdců restaurace Meidži se Japonsku podařilo navázat na někdejší velikost, a přeměnit se tak v moderní zemi.
LITERATURA S. Iwao (ed.), Biographical Dictionary of Japanese History, Tokyo – New York 1978; M. B. Jansen, China in the Tokugawa World, Cambridge (Mass.) – London 1992; D. J. Lu – M. E. Sharpe (eds.), Japan. A Documentary History, Vol. I a II, London 1997; G. A. Lensen, The Russian Push toward Japan. Russo-Japanese Relations, 1697–1875, New York 1971; C. Totman, Early Modern Japan, Berkeley (etc.) 1993; Z. Vasiljevová, Dějiny Japonska, Praha 1986.
Jan KOČVAR (nar. 1982) studuje historii na FF UK v Praze se specializací na obecné dějiny novověku. Píše diplomovou práci na téma vzestup Japonska mezi velmoci.