Thomasovy Čechy jsou poněkud jiné, než jak je většinou vnímáme. Zalidnily je především ženy, proč také ne, když tehdy jako dnes tvořily polovinu populace. Čtenářek a spisovatelek bylo ovšem mnohem méně, to však autorovi konvenuje, neboť ve středu jeho zájmu jsou menšiny. Vedle mytických vědem, kněžen, abatyší, čtenářek i autorek se svou menšinovou jinakostí v české společnosti před rokem 1420 vyznačovali domácí Němci a především Židé. Hledání a částečné vysledování "jiného" v dochovaných literárních památkách předhusitské éry je v mých očích postačujícím zdůvodněním překladu Thomasova souboru statí do češtiny.
Alfred Thomas by se hned ohradil proti taxonomickému dělení na "předhusitské" a "husitské" zkoumání české historie a literatury. Sám totiž tuto dichotomii neuznává, neboť není v souladu s jeho míněním, že společenské a kulturní síly, které vedly k husitské revoluci, byly součástí stoletého vytváření politické aliance mezi česky mluvící nižší šlechtou a rolnictvem. Toto patriotické a xenofobní společenství ovládlo pak Čechy po roce 1420. Samo reformní hnutí se z celkového obrazu více méně vytratilo, a to snad ve spojitosti s Thomasovým odmítnutím teologického pohledu na českou historii v díle Františka Palackého.
Není mým záměrem chytat autora za slovo a ptát se ho mimo jiné na etnické poměry ve městech a vůbec na roli městského prvku ve zkoumaném období. Všem, kterým se Thomasova kniha ještě nedostala do ruky, musím především vysvětlit, proč je zatím řeč více o historii než o literatuře. Je tomu tak proto, že autor si při interpretaci literárních památek počíná častěji jako historik než literární vědec. Tím se do značné míry dostává do gnozeologické blízkosti svých předchůdců "marxistické školy", které místy kritizuje. Zatímco však oni kladli důraz na sociální a třídní konflikty, Thomas neméně jednostranně staví do popředí "gender" a pokřivenou jinakost menšin. Literárněvědné, estetické i jiné aspekty tak ustoupily prvoplánové četbě, hledající v textu odlesky a odrazy společenské každodennosti.
Není ani divu, že Thomasova kniha tak působí, neboť jde o soubor statí určených většinou pro tematicky zaměřené kongresy a konference. Jádrem obsáhlého úvodu, prologu a epilogu jsou, pokud se nemýlím, přehledové přednášky na Harvardu. Na jedné straně je sice poučné získat představu o výuce okrajové evropské literatury na přední americké univerzitě, na druhé straně však tyto příliš stručné výklady bezmála encyklopedické povahy až příliš kontrastují s analytickými přístupy a objevnými sondami původních statí. Z nich si zaslouží oprávněnou pozornost, alespoň z mého pohledu, kapitola o vyčlenění, obscenitě a společenské kontrole v staročeském Mastičkáři.
Při pozorné četbě zaujmou nejen četné odkazy na (u nás) méně známou zahraniční literaturu, ale i paralely z krásného písemnictví hned několika národnějazykových okruhů. Tu a tam jde sice o postřehy málo průkazné povahy, vcelku však toto přihlížení k širším evropským souvislostem knihu ozvláštnilo i obohatilo. Otázkou ovšem je, zda Alfred Thomas neměl české vydání doplnit a revidovat. Do očí místy bijí poznámky prozrazující autorovo tápání i neznalost prací staršího i novějšího data. Slušelo se také doplnit tituly prací, které mezitím již vyšly. V neposlední řadě také v českém překladu na sebe zbytečně upoutávají pozornost simplifikované výroky, soudy i postřehy, které snad mohly obstát u méně poučené nebohemikální odborné veřejnosti. Ta naše česká bude asi mít také potíže si vybavit, kterou královnu Annu má autor na mysli.
Host, Brno 2005, 260 s., 229 Kč