Dějiny a současnost

O počátcích Velkých Bílovic na Břeclavsku nevíme nic určitého, ale první písemná zmínka o Bílovicích (bez přívlastku) pochází z roku 1306. Celá staletí byly předmětem dědictví či směny mezi feudály, a tak to zůstalo až do zrušení poddanství. Roku 1862 získaly statut městyse, roku 1913 přívlastek "Velké". Přesně toho roku odplouval nejvýznamnější místní rodák Antonín Osička (1888—1949) do Ameriky, odkud se vrátil po první světové válce. Stal se lektorem angličtiny na Univerzitě Karlově a Vysoké škole obchodní, kromě jazykových učebnic a příruček vytvořil za spolupráce Ivana Poldaufa velký anglicko-český a česko-anglický slovník. V pátek 19. května 2006 byla na jeho rodném domě v Lipové ulici čp. 57 odhalena pamětní deska. Stalo se tak v rámci jubilejních oslav, jimiž si Velké Bílovice, od roku 2001 město, připomněly 700. výročí první písemné zmínky. K jejich zdaru přispěl lahodný nápoj z místních vinohradů, které se tu rozkládají na téměř 500 hektarech; Velké Bílovice jsou proto největší vinařskou obcí v České republice. (mšt)

Když v Nizozemsku v roce 1904 vyšla kniha Pijpelijntjes, zvedla se vlna pobouření. Když letos stejná kniha pod názvem Pijpelinky vyšla u nás (překlad Veronika Havlíková, Tichá Byzanc, Kutná Hora 2006), zaznamenal ji jen málokdo... A přesto si příběh homosexuální dvojice ze začátku 20. století, odehrávající se v amsterdamské bohémské čtvrti Pijp, zaslouží pozornost. Třeba i jen proto, že ho jako svou prvotinu napsal Jacob Israël de Haan, od roku 1919 nizozemský korespondent v Palestině, kde se v roce 1924 stal obětí sionistické osvobozenecké organizace Hagana. Jeho smrt byla první politickou vraždou v židovské Palestině. (ivc)

Muzeum Komenského v Naardenu si výstavou o rodině De Geerů a jejich "impériu" připomíná významnou součást života "apoštola míru". Podtitul výstavy od kanonu k patronátu (van kanon tot patroon) velice výstižně přibližuje obraty v životě bohaté amsterdamské rodiny se zvláštním zřetelem na osudy Louise de Geer, jeho syna Laurense a vnuka Gerarda. O jejich cestách životních i obchodních se mnohé v Naardenu dozvíte až do 17. 9. 2006. (ivc)

V 18. století se tři poděbradští faráři stali titulárními probošty, jejich titulární chrám se nacházel v uherském Siklósi. Když byly Uhry postupně osvobozovány od turecké nadvlády, přestal existovat důvod k udržování titulárního proboštství. V roce 1886 však dozrály podmínky k založení proboštství sídelního. Zasloužil se o ně poděbradský děkan Leopold Kotrbelec, podporovaný majitelem místního velkostatku Filipem Arnoštem z Hohenlohe-Schillingsfürstu, který získal vlivného přímluvce ve svém příbuzném, kuriálním kardinálovi Gustavu Adolfovi z Hohenlohe-Schillingsfürstu. Prvním proboštem byl ustanoven Leopold Kotrbelec. Za komunistického režimu spravoval proboštství administrátor, obnoveno bylo v polovině 90. let v osobě Františka Lukeše, známého vtipně psanou knihou Celý život jsem se učil, a přece jsem propadl. K letošnímu jubileu proboštství byla z podnětu současného probošta Zdeňka Nováka otevřena v Polabském muzeu v Poděbradech výstava, která potrvá do konce srpna 2006. Realizoval ji Petr Šorm, doprovodné texty napsal historik a archivář Marek Ďurčanský. (mšt)