V knižních kulturách západní Evropy a USA je žánr "knih psaných novináři" tradiční a rozšířený. Vědci čtou knihy kvalitních novinářů a sami jsou mimo odbornou obec čteni pouze tehdy, umějí-li psát tak dobře jako novináři. U nás jsou zatím hranice mezi žurnalistickou a odbornou komunitou i stylem vytyčeny mnohem přísněji. Knížku Adama Drdy a Petra Dudka bychom ale měli brát vážně.
Ne že by neměla slabiny — odrazující dryáčnickou obálku a grafiku plnou hvězd, Leninů, srpů a kladiv či občasná problematická tvrzení s nevymezenou platností (zástupci OF a VPN se "domluvili s komunisty, jak si předají moc"). Koncepčním problémem je aplikace totalitaristického přístupu s jeho hledáním analogií mezi nacismem a komunismem. Užitečná je například v porovnání četnosti zobrazení nacistických vs. komunistických koncentračních táborů v učebnicích dějepisu, ale nezmiňuje dvojakost modelu jako teorie a jako politické ideologie.
Autoři však na základě novinových archivů, odborné literatury a vlastních rozhovorů s aktéry především kvalitně rekapitulují to, co čtenář novin zapomněl — a přidávají k tomu vlastní neotřelé postřehy. Ze zmapování povrchních a ještě k tomu neúspěšných pokusů o reformu KSČ/KSČM od prosince 1989 například nevyvozují jen prokázanou poučku, že KSČM zůstává jako nereformovaná komunistická strana s relevantní voličskou podporou výjimkou v regionu střední a východní Evropy. Připojují podrobnou analýzu intelektuálských posunů debat z úst domnělého reformátora Miloslava Ransdorfa.
Rozbor ideologie a programu KSČM pracuje s obrazem "strany dvou tváří". Jednou z nich je vyhroceně populistický program, útočící na (nedefinovaný) kapitalismus a stavějící vzdušný zámek prosperity, bezplatného zdravotnictví, plné zaměstnanosti a spravedlivě odměňované práce. Druhou jsou interní vystoupení a polotajné brožury, v nichž ožívá stará KSČ jako hráz proti "dočasnému vítězství kontrarevoluce". Obě tyto polohy přitom úspěšně pracují s protikatolickými resentimenty české společnosti ("i křesťanství má miliony obětí") a její nechutí přiznat si podíl viny na komunistických zločinech ("šlo jen o excesy jednotlivců").
Novátorská je kapitola Petra Dudka o podílu populární kultury na společenském postavení KSČM. Autor odmítá výklad revivalu normalizačního popu jakožto retromódy, neboť jeho konzumenty vesměs nejsou velmi mladí lidé, obvyklý objekt módních vln, nýbrž střední generace, která byla mladá v době vzniku těchto děl. Z fungování sféry populární kultury po roce 1989 vyplývá, jak shovívá vůči reálnému socialismu je paměť normalizace u velké části společnosti. Nejzásadnější je ovšem rekapitulace procesu integrace KSČM do politického systému. Ukazuje především pragmatické motivace politiků ukrývané za intelektuální koncepce, jako např. někdejší Havlovo odmítnutí ostrakizace KSČ jakožto uplatnění principu kolektivní viny či mnohem současnější sociálnědemokratická idea "kultivující spolupráce" s KSČM. Významná a zatím opomíjená je ovšem i úloha proměn politického diskurzu: Zemanova rétorika "spálené země" patřila do té doby jen komunistům a Sládkovým republikánům a podobně legitimizovala nacionální rétoriku KSČM také ODS a její "obrana národních zájmů".
Integrovanost KSČM do politického systému je faktem, stejně jako to, že KSČM do vlády ve skutečnosti nechce — takhle je to přece mnohem pohodlnější. Nesporně také neproběhla žádná evropeizace KSČM, o čemž svědčí slova Andrého Brie, funkcionáře německé postkomunistické PDS: "V PDS jsme se rozhodli pro zásadní rozchod s SED. Zůstává otázkou, jestli jsme to udělali opravdu poctivě."
Drda s Dudkem budou muset svou knížku o tom, že "lež není názorový proud", přepsat teprve tehdy, až si KSČM začne klást podobné otázky.
Paseka, Praha — Litomyšl 2006, 328 s., 229 Kč