Velké dějinné milníky jsou obvykle výsledkem pohledu zpět. S měnícím se horizontem se tak nutně proměňuje naše vnímání minulosti – i to, jak zobrazujeme dějiny a jejich zlomy. Rok 1526 si v českých dějinách vysloužil významné místo. Tragickou smrt Ludvíka Jagellonského a nástup nové panovnické dynastie na český trůn nemůže pominout žádná učebnice dějepisu. Jako podobně „závazné“ chápeme i jiné „konce středověku“ překračující horizont střední Evropy – pád Konstantinopole, Kolumbovu plavbu do Nového světa či dobytí Granady a vyhnání Židů z Pyrenejského poloostrova. Dnes však vnímáme, že tyto předěly v období proměn světa na přelomu 15. a 16. století zdaleka nebyly tak ostré, jak by se někdy z tradičních učebnicových zkratek mohly zdát. Nemalá část tehdejšího světa si jich navíc skoro nevšimla, ať už šlo o Dillí, Peking, Moskvu či Tenochtitlán. Tam mají výrazně odlišné vnímání dějinných epoch, ačkoli – jak uvidíme – některé milníky sdílíme.
[…]