V květnu 1947 vyšel v komunistickém deníku Rudé právo článek stylizovaný jako dopis české matky, která se obrací na svého ve válce ztraceného a neznámo kde pochovaného syna Jiřího. Svěřuje se mu, že si zvykla chodit na Olšany ke hrobu sovětského vojáka Grigorije. Stal se jí náhradním padlým synem.
Podobná, ať už záměrně fabrikovaná, či spontánně vytvářená intimní propojení, která měla symbolizovat přijetí sovětských vojáků československou společností za vlastní („Jsou to naši chlapci“), transponovala poválečný kult velkolepé Rudé armády-osvoboditelky do osobní a citově angažované roviny. Komunistický režim učinil z osvobození Sovětskou armádou a její pomoci místnímu odboji a národnímu povstání jeden ze svých zakladatelských mýtů a zásadních pilířů politického projektu československo-sovětského přátelství. [...]
Důležitou roli hráli samotní rudoarmějci, kterým byla důsledně připisována výjimečná zdatnost v boji, čestnost a uvědomělé hrdinství. V podmínkách míru naopak byli prezentováni jako dobrosrdeční, prostí lidé se „srdcem na dlani“, vždy připravení k pomoci, ale i k zábavě, tanci a zpěvu. Obě polohy tohoto ideálu sovětského přítele, heroická i soudružská, nacházely během komunistického režimu nesčetná ztvárnění v politickém, veřejném, kulturním i uměleckém životě a staly se nedílnou součástí ideologické socializace československých obyvatel.
Propagandistickým cílům sloužili i sovětští vojáci, kteří se návratu do vlasti nedožili. Sovětská strana nikdy neprojevila zájem o převoz aspoň některých z nich, ostatky statisíců rudoarmějců zůstaly v dobytých i osvobozených zemích střední Evropy. Také v Československu pomáhaly prostřednictvím pěstovaného kultu padlých a hrdinské smrti fixovat a šířit slávu vítězné Rudé armády, potažmo závaznost československo-sovětského přátelství, do všech koutů země. [...]
Figurální pomníky, které byly někdy součástí hrobů, jinde fungovaly jako samostatné objekty, až na pozoruhodné výjimky představovaly abstraktní rudoarmějce v podobě silných, zdravých, upravených a sebevědomých mužských postav ve vítězné, až dobyvatelské póze. Neměly připomínat strázně mnohdy zubožených frontových bojovníků a zajatců ani děsivost války, ale triumf vítězné velmoci. Tento obraz, nezřídka v sousoších doplněný o vybrané zástupce osvobozeného národa vděčně se přimykající ke svému ochránci, neodmyslitelně spoluvytvářel (a dosud spoluvytváří) veřejný prostor mnoha československých měst a obcí. Ve své době přirozeně doplňoval internacionální politiku komunistického Československa.
Pražské metro děkuje
V západních Čechách, které osvobodila americká armáda, pomáhaly tuto po roce 1948 nevhodnou okolnost překrýt mimo jiné právě sovětské hroby s pozůstatky zemřelých a ubitých sovětských vězňů pracovních a zajateckých táborů. Z utýraných zajatců se ideologickou transformací postupně stávali vojáci padlí při osvobozování a věnce, kterými byli zahrnováni, měly vyjadřovat vděčnost hrdinným zachráncům. Po své smrti se tedy sovětští zajatci v Československu dočkali zvláštního zacházení jak ve vztahu k mrtvým válečným vězňům jiných národností, kteří byli standardně uctíváni a oplakáváni jako oběti, tak ve vztahu k přeživším sovětským zajatcům. [...]
Počty válečných obětí, dlouhodobě zkreslované, sloužily Sovětskému svazu především jako geopolitický argument a nezpochybnitelný nárok na mezinárodní uznání. Projevilo se to i po invazi vojsk Varšavské smlouvy v srpnu 1968, kdy sovětští představitelé československému vedení opakovaně připomínali závazky vzniklé válečnými událostmi; novodobí sovětští vojáci se prezentovali jako synové rudoarmějců-osvoboditelů a záměrně pěstovali odkaz boje proti německému fašismu. Dislokace Sovětské armády v zemi a její přijetí normalizačním režimem posílilo mimo jiné kult osvobození a „přátelství zkropeného krví“, což se projevilo novou vlnou pomníků na počest Sovětského svazu, které na sebe nejednou braly podobu udatného rudoarmějce, a soustředěnou péčí o sovětské válečné hroby. Představa Sovětského svazu jako univerzálního ochránce, pomocníka a rádce přitom z osvobození významně čerpala a zároveň se rozprostírala do všech myslitelných oblastí.
Do oslav osvobození v květnu 1974 byla například vřazena inaugurace první trasy pražského metra, přičemž vděk sovětským osvoboditelům se symbolicky prolnul s vděčností za pomoc sovětských odborníků, kteří se na stavbě podíleli. Ostatně odpovídalo to obvyklému rámování, v němž byl konec války prezentován jako jakýsi bod nula, od něhož se vše odvíjelo – podmíněno sovětskou záchranou. K obnovování vazeb invazí otřeseného československo-sovětského přátelství měla na počátku normalizace přispět i kampaň, která místním obyvatelům připomínala, jak moc jsou jí sovětští vojáci vlastně blízcí i na osobní úrovni. [...]
Kutilové Velké vlastenecké války
Přenesme se nyní z normalizace do současnosti. Píše se rok 2024 a na internetovém kanálu YouTube je možné zhlédnout rusko-český propagandistický dokument Živí paměť potřebují o osvobození Československa, který je z velké části věnován sovětským mrtvým a hrobům. Ve filmu z roku 2021 lze nalézt postupy pilované v době stalinismu i normalizace, přičemž jde o koláž emotivně podbarvených šotů volně doprovázených leckdy spornými historickými údaji. V jednom ze záběrů nás český protagonista opět zavádí na Olšany k hrobu sovětského vojáka, se kterým je zvláštním způsobem spřízněn. Datum jeho narození se shoduje s datem úmrtí vojáka, je tedy ideálním zosobněním oslavy života vykoupeného hrdinnou smrtí. Od úvahy nad tím, že „jedni umírají, aby druzí žili“ není daleko k úvaze o historických závazcích a k závěru, že Rusko nám v podstatě dalo možnost žít.
Je skoro osmdesát let po skončení druhé světové války a sovětští mrtví jsou stále mobilizováni k plnění (geo)politických cílů. Stali se součástí obnovování mýtu tzv. Velké vlastenecké války, militarizace společnosti a kultu vítězství a (hrdinské) smrti, se kterým už poměrně dlouhodobě operuje Putinův režim nejen v Rusku, ale i navenek. Ruské složky, které se na šíření staronového mýtu do zahraničí, tedy i do České republiky, podílely, se očividně inspirovaly už osvědčenými manipulačními postupy. A mezi ně patřilo rovněž šíření přestav, že k sovětským osvoboditelům chovají místní obyvatelé živý, osobní vztah.
Oproti předlistopadovému období se zásadně změnil kontext, rozpadl se mocensko-politický aparát, který mnohaúrovňové uctívání tehdy Sovětského svazu založené na kultu osvobození udržoval v chodu. Rusko, které si odkaz boje proti německému fašismu a válečných obětí přivlastnilo, a jeho místní příznivci v současném Česku operují v mnohem skromnějších podmínkách. Omezené prostředky se propisují jak do záběru, tak kvality propagačních produktů, které nejednou nesou rysy amatérského kutilství hraničícího s fraškou. [...]
Pěstování staronového kultu vítězství nad německým fašismem a jeho střežení před „falzifikací“, tedy jakoukoliv kritickou reflexí, se nejdříve stalo sjednocujícím a mobilizačním prvkem části ruské diaspory. Občanské spolky sdružené v Koordinační radě ruských krajanů v České republice, působící od roku 2008 při ruské ambasádě, do své agendy zahrnuly rovněž péči o sovětské válečné veterány a hroby. Po ruské anexi Krymu a ozbrojené intervenci na jihovýchodě Ukrajiny se od roku 2014 v Česku začala výrazněji formovat místní scéna tzv. přátel Ruska, kteří měli za cíl vylepšovat obraz agresora ve veřejném prostoru. Diskreditace Ukrajiny se odehrávala podle historicky uplatňovaných schémat osočování oponentů z fašismu a vyzdvihování sovětských/ruských zásluh na jeho porážce.
I proruská scéna se dala na pěstování odkazu osvobození a protiukrajinské demonstrace prokládala halasně inscenovanou pietou za rudoarmějce a další vlastence zapojené do boje proti německému fašismu, případně obě roviny během svých akcí přímo propojovala. Projevovalo se to i v případě novodobých tradic oslav osvobození, jako byly pochody Nesmrtelného pluku nebo motorkářské jízdy Nočních vlků, o jejichž import z Ruska se postarali proruští aktivisté společnými silami s ruskými krajanskými strukturami. Ostentativní projevy vděčnosti sovětským osvoboditelům se u nich nikdy neobešly bez politické aktualizace namířené proti údajnému novodobému fašismu (na Ukrajině, případně kdekoliv jinde kromě Ruska).
V květnu 2017 už pochody Nesmrtelného pluku, při nichž účastníci mají nést portréty členů své rodiny – bývalých účastníků druhé světové války, prošly po několika českých a moravských městech. [...]
Proti vzrůstajícím „neonacistickým náladám“...
Podobně byla rámována také iniciativa ruské ambasády, která od roku 2009 až do svého vynuceného drastického zeštíhlení v roce 2021 hostila několikačlenný tým pracovníků ministerstva obrany zaměřený na memoriální aktivity. Ty měly v první řadě vyzdvihovat Rudou armádu, propagovat vojáky padlé při osvobozování Československa a střežit nedotknutelnost jejich odkazu formovaného v poválečném a komunistickém období. Úkolem této specializované jednotky byl dohled nad sovětskými a ruskými válečnými pomníky a hroby a jejich ochrana před jakýmikoliv revizionistickými zásahy, jejich kompletní katalogizace a pasportizace, vytváření souhrnných databází, případně rekonstrukce spojená s identifikací dosud bezejmenných obětí a doplňováním jejich jmen. S odvoláním na česko-ruskou dohodu o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999 oslovovali představitele místní samosprávy, navazovali kontakty s dobrovolníky a aktivisty ze spolků či vojensko-historických klubů, studenty ruských škol, krajanskými spolky i diplomaty dalších států bývalého Sovětského svazu.
I v tomto případě šlo o přenos již poměrně dlouho existující praxe z Ruska. Perestrojkové a postsovětské snahy věnovat pozornost neidentifikovaným padlým rudoarmějcům, jejichž ostatky dosud zůstávaly roztroušené a řádně nepohřbené na místech bývalých frontových linií, byly ovšem ruským státem mezitím opět zahrnuty do oslavného kultu hrdinných obránců vlasti. [...]
Při tom jim více či méně vědomě sekundovali zástupci místní samosprávy, kteří kromě spolufinancování rekonstrukčních prací tu během pietního obřadu připnuli Svatojiřskou stužku, tu v Sokolově dočasně odstranili americkou vlajku u hromadného hrobu sovětských obětí zajateckého tábora osvobozeného Američany, tu přispěli na katalog ruských válečných hrobů na území Plzeňského kraje, aby tak vyjádřili nehynoucí vděčnost za osvobození. Ostatně péčí ruské ambasády a jejích českých spolupracovníků vydané katalogy válečných hrobů z Karlovarského, posléze též Plzeňského kraje z let 2018, respektive 2019 se okolnostmi osvobození těchto oblastí a příčinou smrti sovětských „padlých“ příliš nezabývají.
Podobně jako za komunistického režimu so ostatky utýraných sovětských zajatců staly prostředkem vytyčování sféry očekávané vděčnosti za osvobození, kterou si stejně jako sovětské válečné oběti přivlastňuje současné Rusko. Katalogizace ruských válečných hrobů přitom podle ruských autorů slouží k posílení míru a porozumění mezi národy a zvyšování imunity proti vzrůstajícím neonacistickým náladám obyvatel Evropy. Že současná ruská garnitura bere odkaz sovětských válečných obětí jako nástroj boje proti Západu, je zřejmé i z první mezinárodní konference o memorializaci války, kterou ruské ministerstvo obrany uspořádalo v dubnu 2022 pod názvem Paměť je silnější než zbraň. [...]