Arabské jaro (2011) se v Jemenu zprvu vyvíjelo optimisticky, když byl svržen třiatřicet let vládnoucí prezident Alí Abdulláh Sálih (1978 až 2011) a s pomocí OSN proběhla Konference národního dialogu (2013–2014). Porevoluční transformace se však kvůli rozdělení jemenské společnosti a obřím pro- blémům zděděným z dob diktatury nezdařila. Chaosu využili šíitští Húsiové (používá se rovněž termín Hútiové) podporovaní Íránem k obsazení hlavního města. V Jemenu tak od roku 2015 probíhá zástupná válka šíitského Íránu a sunnitských monarchií Perského zálivu v čele se Saúdskou Arábií, jež se vzestupu Íránu a proíránských milic obávají. Po útocích Hamásu na Izrael v říjnu 2023 Húsiové ohrozili námořní trasy v Rudém moři, a tedy provoz Suezského průplavu a globální ekonomiky. Jako součást íránské „osy odporu“ brojí proti americké a izraelské hegemonii. Americké odvetné útoky proti Húsiům pak hrozí zažehnout regionální válku, aniž by měly šanci ve společnosti zakořeněné hnutí významně oslabit.
Zrod lokálního hnutí
Hnutí militantních Húsiů vzniklo s koncem devadesátých let 20. století jako reakce na kulturní politiku sunnitské Saúdské Arábie. Ta do Jemenu po dekády exportuje svou netolerantní verzi salafistického islámu, což začalo iritovat zejména ty Jemence, kteří se hlásí k zajdovské větvi šíitského islámu. Tedy asi třetinu obyvatel země. Zajdíja dostala název po svém zakladateli, Zajdovi ibn Alím (695–740). Zajd byl vnuk imáma Husajna, což byl zase vnuk proroka Mohameda. Zajdovci bývají též označováni jako pětníci, protože na rozdíl od sunnitů kromě Boha uctívají ještě pět imámů v rodové linii proroka Mohameda. Na rozdíl od hlavní větve šíitského islámu, jejíž příznivci jsou označováni za dvanáctníky, protože věří ve výjimečné schopnosti hned dvanácti imámů, přímých potomků proroka Mohameda. [...]
Sektářské napětí mezi sunnitskými a šíitskými Jemenci však ještě v devadesátých letech 20. století prakticky neexistovalo. Jak ve své knize Cesta z chaosu (2022) vzpomíná francouzský arabista Gilles Kepel, v zemi bývalo běžné, že se zajdovci a sunnité bez problémů modlili v téže mešitě. To bylo možné v dobách, kdy Saúdská Arábie nevedla agresivní kulturní politiku vtloukající Jemencům do hlav, že jsou zajdovci heretici, kteří přijdou do pekla, pročež musí být napraveni, nebo umrtveni. Pozice Rijádu se radikálně změnila po roce 1979, kdy saúdská monarchie potřebovala posílit náboženskou legitimitu, ohrožovanou děním doma i ve světě. Islámská revoluce v Íránu, doprovázená pokusy exportovat ji do zahraničí, vedla ke snaze saúd ského režimu všem ukázat, že nejpravověrnější muslimové sedí v Rijádu, nikoliv v Teheránu. Dvojnásob důležité to bylo v situaci, kdy saúdský režim čelil domácí opozici, obviňující monarchii z pokrytectví a nedostatečného náboženského zápalu, což vyvrcholilo šokujícím obsazením Velké mešity v Mekce (1979).
Povstání v Mekce se účastnil i jistý Muqbíl bin Hádí al-Wádi’i (1933–2001). Jako mnozí jiní chudí Jemenci odešel do Saúdské Arábie za prací. Nakonec tam ovšem konvertoval od zajdovské větve islámu k sunnitské ortodoxii, studoval na Islámské univerzitě v Medíně a seznámil se s předními náboženskými učenci, včetně velkého muftího Ibn Báze. Po krátkém věznění v Saúdské Arábii se vrátil domů, kde se z něj podle knihy editované Roelem Meijerem Global Salafism (2009; Globální salafismus) stal otec moderního salafismu v Jemenu. Poblíž severně položeného městečka Sa’ada, tedy v samotné baště zajdovských Húsiů, provokativně založil salafisticky orientovanou madrasu Dar al-Hadís. Díky příkladu vlastní konverze, aureole vězněného radikála a finanční podpoře bohatých salafistů ze Zálivu se mu dařilo konvertovat mladé zajdovce na sunnitský islám. [...]
Ochránit a obrodit zajdovský islám se v devadesátých letech 20. století rozhodl politik a náboženský učenec Husajn al-Húsí (1959–2004) ze stejnojmenného kmene Húsiů, žijícího na severu Jemenu v provincii Sa’ada při hranicích se Saúdskou Arábií. Nejprve založil hnutí Věřící mládež (al- -šabáb al-mu’min) a následně militantní organizaci Ansár Alláh, ve světě známou též jako Húsiové. Vystoupil tak proti kulturnímu vlivu saúdského salafismu na jemenskou společnost. Ale také proti politickému vlivu USA na prezidenta Alího Abdulláha Sáliha (1942–2017), který po 11. září 2001 Jemen zatáhl do americké války proti terorismu výměnou za americké peníze a zbraně: Nestaneme se americký mi loutkami. Nebudeme jen nečinně sedět a dívat se, jak Židé škodí v muslimských zemích. Nebudeme mlčet. Pro tože nevidím nikoho jiného, kdo by se proti tomu ohradil.
Ačkoliv prezident byl též zajdovec, reprezentoval ovšem jejich sekulární a republikánský segment a klíčové pozice ve státě obsazoval příbuznými, periferní region Sa’ada nevzkvétal. Avšak nespokojenost místních byla hlubší, když se chápali jako státotvorná, leč neprávem od moci odstavená skupina. Zajdovci totiž podle knihy Arabské jaro z pera arabisty Miloše Mendela (2014) území Jemenu politicky dominovali od roku 897. Kontinuálně vládli v letech 901–1281 a poté opět v letech 1592–1962, kdy byl svržen poslední imám. Al-Húsí tak disponoval širší podporou pro své mocenské ambice, když frustrovaným zajdovcům namísto poraženého monarchismu nabídl neotřelou íránskou revoluční ideologii. Ta slibovala imámát obnovit v nové podobě, modelované podle íránského vzoru. Přičemž by v čele teokratické vlády jakožto náboženský učenec a přímý potomek proroka nestanul nikdo jiný než Husajn al-Húsí, pilný student seminářů v íránském Qomu. Íránská DNA se ostatně propsala i do hesla bojovníků Ansár Alláh: Bůh je velký, smrt Americe, smrt Izraeli, prokletí Židům, vítězství pro islám!
Roznětkou vzpoury (2002) šejcha al-Húsího proti vládě byla úzká spolupráce prezidenta Sáliha se Spojenými státy v jejich globální válce s terorismem. Pokus o jeho zatčení vedl k ozbrojenému povstání v provincii Sa’ada (2004). Když al-Húsí zahynul při přestřelce s policií, jeho hnutí nezkolabovalo. Naopak se z něj stal mučedník a jeho následovníci v letech 2004–2011 odrazili hned šest ofenziv jemenské armády, vedené vlivným generálem a prezidentovým důvěrníkem Alím Muhsinem al-Ahmarem (nar. 1945). [...]
Vzestup celonárodního hráče
Vzestup militantních Húsiů z lokálního v celonárodní hnutí umožnilo narušení mocenské rovno- váhy v zemi a oslabení centrální vlády, jež vyvrcholilo protesty známými jako arabské jaro (2011). Třiatřicet let vládnoucí Sálih se přitom dlouho jevil jako bezkonkurenční technolog moci. Nikdo z pěti předchozích prezidentů se nedokázal udržet v úřadu tak dlouho, tři uprchli do exilu, dva byli zavražděni. Sám jednou prohlásil, že vládnout Jemenu je jako tancovat na hlavách hadů. Gilles Kepel líčí Sáliha jako mistra kooptace potenciálních nepřátel a neustálých změn aliancí v tribalismem se řídící společnosti, kde kmenová mozaika spolu s tradicí řešení sporů a dosahování konsenzu při žvýkání mírně opojného kátu dlouho fungovala jako funkční náhražka demokracie. Kmeny navíc na vládu vznáší požadavky tak, že rozbijí tábor v hlavním městě a táboří v něm tak dlouho, jak uznají za vhodné, což je v Jemenu zavedená nenásilná tradice pro- testu, kterou popsal již učenec Ibn Chaldún (1331 až 1406). Jak píše arabistka Veronika Kramáreková v knize Arabské jaro (2014), kmeny měly vlastní volby, zákony i milice, které vymáhaly řád na svém teritoriu. Státu se slabými institucemi, kde byla síla armády srovnatelná se silou kmenů, prezident vládl především skrze patronáž kmenových šejchů. Náčelníkům a jejich rodinám rozdával peníze, pozice ve vládě, podnikatelské licence a státní zakázky. Oni na oplátku namísto státu pečovali o příslušníky kmene a na svých územích zajišťovali řád.
Před arabským jarem se ale jednota režimu rozpadla. Dosud izolované opoziční skupiny rebelující kvůli dílčím požadavkům se naopak pod dojmem tuniské a egyptské revoluce sjednotily, čímž znásobily tlak na rozklížený režim. Sálih totiž namísto tradičního vyvažování a hledání konsenzu na kátových dýcháncích koncentroval moc a povzbuzen americkými penězi na elitní jednotky se jal násilně potlačovat disent. Měnil ústavu s cílem po osmé kandidovat na prezidenta a stát se doživotním vládcem bez omezení počtu mandátů. Odložil ohlášené parlamentní volby, do čela tajných služeb a bezpečnosti jmenoval své synovce a syna připravoval na nástupnictví, když mu svěřil Republikánskou gardu. Rodina al-Ahmar stojící v čele nejsilnějšího kmene Hášid mezitím přestala Sáliha podporovat.[...]
Když před univerzitou v Saná vypukly nenásilné protesty, čelily zásahu těch bezpečnostních složek, jež zachovaly loajalitu prezidentovi. Nevídaná brutalita ale urychlila drobení režimu. Členové pre zidentovy strany Všeobecný lidový kongres, vel vyslanci, ministři a důstojníci se od Sáliha distancovali, dezertovali a přešli k opozici. Oslabení prezidenta využili šejchové nejsilnějšího kmene Hášid a nejpočetnějšího kmene Baqíl. V souladu s jemenskými zvyklostmi prohlásili, že musejí ochránit mládež, s tradičními dýkami za pasem a kalašnikovy v rukou sestoupili z hor a napochodovali do ulic měst, kde postavili stany, zřídili vývařovny a zprovoznili ošetřovny. Studentům, střední vrstvě a městské chudině tak poskytli bezpečí, infrastrukturu, prostor v médiích i finance potřebné na měsíce protestů. Revoluce se tak ale z občanského protestu proměnila v kmenovou rebelii a mladí aktivisté nad ní postupně ztratili kontrolu. Mezi kmeny, které sešly z hor a obsadily města, aby podpořily svržení stále autoritářštějšího prezidenta, navíc byli i Húsiové. V hlavním městě si tak v roce 2011 vytvořili zázemí, aby ho poté v roce 2014 o to snáze ovládli.
Blitzkrieg proíránského aktéra
Oslabení Sálihova režimu vedlo k přerodu Húsiů z lokálního v celonárodního revolučního hráče s vlastní agendou. Nezvládnutou porevoluční transformaci, zhroucení státu a bezpečnostní vakuum pak využili k uchopení moci a prosazení své vize islámské vlády. Arabské jaro se ovšem v Jemenu zprvu vyvíjelo úspěšně. Saúdská Arábie dojednala odchod prezidenta a dočasné předání moci viceprezidentu Hádímu (2011–2015), který ovšem reprezentoval starý režim. [...]
Občanskou válku a nástup Húsiů ale způsobila obří historická zátěž kombinovaná se spornou dohodou o předání moci. Proponentům starého režimu dohoda garantovala imunitu a podíl na moci výměnou za to, že složí zbraně a zřeknou se snah o dominování ostatních. Dohoda dojednaná s pomocí Saúdské Arábie řešila pat, do kterého se revoluce dostala. Nedošlo totiž ke zničení starého režimu. Ale ani k potlačení revolucionářů, které chránily kmeny a dezertéři z obrněné divize generála al-Ahmara. Ve snaze odvrátit občanskou válku byl dojednán „důstojný odchod“ Sáliha a prezidenství se ujal dosavadní viceprezident Abd Rabú Mansúr Hádí. Kvůli imunitě pro představitele režimu ale jejich oběti mohly pomýšlet maximálně na finanční kompenzace. Představitelé režimu nebyli souzeni ani se neomluvili a revolucí vytvořená polarizace nezmizela. Prezident Hádí sice z nejvyšších pozic v byrokracii a armádě odvolal generála al- Ahmara a Sálihovy příbuzné, jejich vazby na úřednické kádry a důstojníky ale přetrvávaly. Starý režim tak blokoval reformy a vyrovnání s minulostí.
Jedním z kostlivců starého režimu, se kterým se porevoluční pořádky nedokázaly vyrovnat, byla právě provincie Sa’ada s menšinovými šíitskými zajdovci. Starý režim periferní provincii nerozvíjel, zanedbával infrastrukturu, obyvatelstvo vylučoval z pozic, zakazoval šíitské svátky a konfiskoval mešity. Jelikož rebelie nespokojených Húsiů starý režim potlačoval šesti ofenzivami (2004–2010) vedenými generálem al-Ahmarem, požadovali jeho stíhání za válečné zločiny a zločiny proti lidskosti. Kvůli dohodě o předání moci výměnou za imunitu a kvůli odporu staronových politických elit to však neprošlo. Húsiové tak šli do sporu s přechodnou vládou prezidenta Hádího. Přerušili příměří z roku 2010, sáhli po zbraních a rychle ovládli šíitské provincie Sa’ada a Amrán (2013). Popularitu jim vyneslo, když se vymezili proti Spojeným státům, které na Hádího tlačily, aby namísto porevoluční tranzice a péče o Jemence naháněl al-Káidu. Podobně se vymezili proti paralyzované přechodné vládě a starým zkorumpovaným strukturám, které nedokázaly obnovit pořádek, základní služby, výkon spravedlnosti, chod úřadů a dodávky vody a elektřiny. [...]
Ambice Húsiů však byly větší. Když vláda podlehla tlaku Mezinárodního měnového fondu a zrušila dotace na benzin a naftu, v těžce zkoušeném Jemenu došlo ke zdvojnásobení cen energií (červenec 2014). Jakmile Húsiové proti rušení subvencí zorganizovali masové protesty, stali se populárními mezi lidmi frustrovanými výsledky revoluce. Následně se nečekaně spojili s bývalým protivníkem Sálihem a jemu věrnými důstojníky, obsadili hlavní město (září 2014), vynutili si sestavení nové vlády (říjen 2014), vyhnali prezidenta Hádího (únor 2015) a rychle postupovali rozvrácenou zemí, až obsadili přístavní Aden a kontrolovali sedmdesát procent jemenské populace. Jak mocenskou konsolidaci státnicky komentoval vůdce Húsiů a bratr jejich zabitého zakladatele Abdel Málek al-Húsí: Tímto zodpovědným, moudrým a historickým krokem hájíme ty nejlepší zájmy vlasti. Obyvatelstvo je zprvu leckde vítalo, slibovali totiž snížit ceny a obnovit pořádek a dodávky vody a elektřiny. Postupně však v sunnitských provinciích převládl strach z Húsiů, protože zaváděli striktní verzi islámského práva, likvidovali opozici, rekrutovali dětské vojáky a věznili a mučili jinak smýšlející novináře a studenty. Navíc měli nejasné vazby na šíitský Írán a nejasnou agendu.
Když prezident Hádí uprchl před Húsii ze země, ucházel se o pomoc Saúdské Arábie, obávající se rostoucího vlivu Íránu v regionu a opětovného rozpoutání rebelie vlastní šíitské menšiny při jemenských hranicích. Proto proti Húsiům vojensky zasáhla, aby s Íránem svedla zástupnou válku na jemenském území, a z Húsiů bezděky udělala mezinárodního hráče. Koalice vedená Saúdskou Arábií a Spojenými arabskými emiráty začala Húsie bombardovat. Jak intervenci z března 2015 komentoval saúdský ministr zahraničí Adíl al-Džubejr: Království Saúdská Arábie a jeho spojenci z Rady pro spolupráci v Zálivu zahájili vzdušnou kampaň s cílem ochránit Jemen od toho, aby v zemi vládu převzala radikální militantní skupina. Reagovali tak na legitimní žádost legitimní jemenské vlády. [...]
Vstup zahraničních aktérů do občanské války ale vedl k její brutalizaci, rozpadu země a největší humanitární katastrofě 21. století. Od roku 2014 ve světem zapomenuté válce zemřelo 400 000 lidí a polovina obyvatel se ocitla na pokraji hladomoru. Húsiové i Saúdové byli obviňováni z válečných zločinů, když útočili na obytné čtvrti, nemocnice, školy a civilní infrastrukturu. Saúdové navíc zablokovali hraniční přechody a přístavy, aby Húsie odřízli od dodávek zbraní. Zastavili tím ale i dovoz léků a potravin, ztížili emigraci a prohloubili humanitární krizi. Za mlčenlivého přihlížení arabského světa i Západu se od března 2015 marně pokoušejí porazit sociálně zakořeněné Húsie. Podobně jako se po říjnu 2023 Izrael marně pokouší porazit Hamás v Gaze, odstřižené od zbytku světa. Ovšem za zdrcující kritiky Arabů i Západu.
Húsiové v odvetě za intervenci útočí právě na strategické trasy tankerů a na ropnou infrastrukturu. V září 2019 tak světový trh s ropou rozkolísaly útoky dronů na ropná zařízení saúdské státní firmy Aramco. Po útocích Hamásu na Izrael 7. října 2023 o sobě dali Húsiové, podobně jako další proíránské milice v Iráku či Sýrii, opět vědět, když zaútočili nejen na tankery v Rudém moři, ale raketami také přímo na Izrael. Húsiové pokračují v boji i doma, v roce 2020 zahájili maribskou ofenzivu, dosud největší operaci celé války. Se svými protivníky nehodlají jednat. Věří, že s podporou Íránu vydrží bojovat déle než Saúdská Arábie a jí podporovaná vláda. [...]