Příchod řeckých uprchlíků mezi lety 1948 a 1950 byl jedním z klíčových okamžiků v historii studenoválečné migrace ve východní Evropě.
Hned po osvobození na podzim 1944 vypukly v Řecku krvavé občanské nepokoje a od jara 1946 probíhala občanská válka mezi monarchisty a levicovými partyzány, kteří se o dva roky později dostali do jasné defenzivy. V důsledku této politické situace mnoho sympatizantů levicového odboje hledalo útočiště ve spřátelených zemích na sever od Řecka. Avšak nejen partyzáni, ale i zoufalí obyvatelé řeckých vesnic bombardovaných napalmem viděli v dočasné emigraci často jedinou možnost, jak přežít. I když všichni byli občany Řecka, a proto je v textech nazýváme řeckými uprchlíky, jejich identita byla lokální, určovaná především jazykem. Ať už to byla makedonština, v menší míře albánština a arumunština, především ale řečtina nebo její pontský dialekt, jímž mluvily tisíce uprchlíků, kteří se v Řecku usídlili jen o čtvrtstoletí dříve po vyhnání z tureckých oblastí kolem Černého moře.
Kořeny řecké občanské války (1946–1949), která řecké obyvatelstvo dlouhodobě poznamenala, spočívaly v boji o moc mezi řeckou vládou, podporovanou západními spojenci, Spojenými státy a Velkou Británií, a komunistickými ozbrojenými složkami, vedenými Komunistickou stranou Řecka (KKE). Vypukla krátce poté, co se země osvobodila z trojí okupace Osy. Kromě další devastace po více než čtyřech letech války, okupace a exploatace Italy, Němci a Bulhary vyvolala občanská válka v Řecku humanitární krizi, v níž se terčem vzájemných útoků stalo opět civilní obyvatelstvo. [...]
K migraci řeckých uprchlíků, které jejich vlast obvinila ze zrady, odňala jim řecké občanství a znemožnila repatriaci, přispělo několik faktorů. Jednalo se o komplexní fenomén spojený s politickými, ideologickými a humanitárními aspekty své doby. Zásadní roli nicméně sehrálo nové geopolitické uspořádání, v němž tehdejší studenoválečné soupeření mezi Spojenými státy a Sovětským svazem ovlivňovalo osudy mnoha zemí i lidí. Země východního bloku, zejména Československo, Maďarsko a Polsko, se staly klíčovými destinacemi pro osoby vysídlené v důsledku řecké občanské války. V rámci ideologicky proklamované internacionální solidarity víceméně ochotně poskytovaly podporu levicovým hnutím a byly cílem politických uprchlíků nejen z Řecka, ale i ze Španělska, Itálie a odjinud. Jejich příběhy umožňují širší pochopení provázanosti historických událostí s lidskými osudy v důsledku tohoto soupeření.
Přijímání řeckých uprchlíků se v jednotlivých východoevropských zemích lišilo. Politické, ideologické a diplomatické zájmy hostitelských zemí pak utvářely a ovlivňovaly také zkušenosti uprchlíků, kteří v novém prostředí hledali především bezpečí a stabilitu. Klíčovou roli měla zprvu sousední Jugoslávie pod vedením Josipa Broze Tita, kde našly útočiště tisíce běženců. V jugoslávských zařízeních, zejména ve Vojvodině a Makedonii, jim byla poskytnuta strava, ubytování a sociální podpora. Titova roztržka se Stalinem v roce 1948 a jeho snaha o nezávislou komunistickou linii ovšem z Jugoslávie učinily pro potenciální stoupence Moskvy značně ošidný terén. Podobný vývoj potkal také řecké uprchlíky v další sousední zemi, Albánii. Bulharsko jako třetí země sousedící s Řeckem na severu zpočátku rovněž přijalo mnoho řeckých uprchlíků. [...]
A tak se z jugoslávských a bulharských nádraží i albánských přístavů brzy rozjely vlaky a lodě mířící do zemí, které sice byly Řecku vzdálenější, ale k Moskvě loajálnější a historicky s ohledem na Řecko nezatížené. Jen dva měsíce po komunistickém převratu v Praze, 27. dubna 1948, oznámil československý tisk příjezd prvních řeckých migrantů. Počáteční destinací 746 dětí, které cestovaly bez rodičů, jen v doprovodu velmi limitovaného počtu řeckých vychovatelek a vychovatelů, bylo přijímací středisko s karanténou v Mikulově. Počet uprchlíků z Řecka během jednoho roku stoupl na 12 000, téměř polovinu (více než 5000) tvořily právě děti a přibližně každé čtvrté bylo slovanského původu.
Integrace a nový začátek
Po příjezdu do Československa byly řecké děti mladší patnácti let – tvořící po Rumunsku (téměř 6500) třetí nejpočetnější skupinu dětských uprchlíků – umístěny do více než padesáti dětských domovů a podrobeny kolektivní výchově v komunistickém duchu. Válečná traumata, odloučení a útrapy během evakuace měly nezměřitelný dopad na jejich psychiku i další životní cesty. Adaptaci do nového prostředí komplikovaly jak direktivy Komunistické strany Řecka a Moskvy, tak nepřekonatelná jazyková bariéra a kulturní rozdíly. [...]
Péčí o přesídlené děti byla pověřena Československo-řecká společnost, která vznikla v rámci ministerstva informací už v roce 1946, avšak teprve v listopadu 1949 československé ministerstvo práce a sociální péče zřídilo samostatný úsek s názvem Řecká akce pro řecké uprchlíky jako takové. Politický orgán řecké emigrace, Řecký komitét, vedl Miltiadis Porfyrogenis, někdejší ministr spravedlnosti povstalecké horské vlády v Řecku. Porfyrogenis se nicméně v padesátých letech distancoval od ortodoxního křídla KKE, což ho politicky značně poškodilo, a v roce 1958 zemřel v Praze, izolován v ústraní. Vedoucím Řecké akce se stal Tomáš Kosta, tehdy mladý komunista židovského původu, který přežil Osvětim. V čele mezinárodního oddělení ÚV KSČ, stěžejního orgánu v rámci spolupráce s řeckými kádry, stál další přeživší holokaust a vysoký kádr KSČ, Bedřich Geminder. (Kosta byl v roce 1951 pro nedůvěru z KSČ vyloučen a v roce 1968 emigroval z Československa, Geminder byl ve vykonstruovaném procesu spolu s Rudolfem Slánským a dalšími stranickými funkcionáři obviněn z velezrady a na konci roku 1952 popraven.)
První dospělé uprchlíky v počtu 1221 osob přijala Řecká akce v Československu 30. srpna 1949. Téhož dne v Řecku shodou okolností skončila poslední velká bitva občanské války. Nejprve do Československa přijížděly téměř výlučně skupiny dospělých z Jugoslávie, jejichž komunitu ve Vojvodině (obec Bjulkes) nechal Tito coby nepřátelskou rozpustit. Dospělí uprchlíci byli zpočátku dislokováni v karanténním táboře v Lešanech u Benešova v prostoru bývalého výcvikového střediska Zbraní SS, kde se po okupaci nacházel sovětský zajatecký tábor pro příslušníky SS a následně jím během odsunu prošlo asi 60 000 Němců. [...]
Začít nový život bylo náročné nejen kvůli nezvykle drsnému klimatu a izolaci v často vylidněných lokalitách, ale také kvůli neznalosti kolektivního systému hospodaření, do nějž chtěla Komunistická strana Řecka uprchlíky za každou cenu začlenit. Řecké komunistické elity však ze svého exilového ústředí v Bukurešti nebyly schopny mapovat terén ani kontrolovat vnitřní mobilitu uprchlíků. Postupně se tak většina z nich přesunula do měst, kde nalezli lépe placenou práci s možností ubytování a pevnou pracovní dobou v dolech, textilních továrnách, ocelárnách a dalších průmyslových odvětvích. Města jako Turnov, Bruntál, Havířov, Karviná, Třinec, Ostrava a Brno se brzy stala novým domovem pro jednotlivce i celé rodiny, hledající útočiště v rychle rostoucích socialistických sídlištích. Právě tam a na pracovišti postupně navázali kontakty s Čechy a začali se sžívat s místním prostředím.
Teprve po několika letech strávených v emigraci Řecká komunistická strana připustila částečné začlenění dětských uprchlíků do české společnosti. Začala také slučovat rodiny napříč východním blokem a od školního roku 1952/53 posílat řecké děti do českých škol. Pomalu upouštěla od jejich separace od rodičů a institucionalizace v dětských domovech. Někdejší dětští uprchlíci – nejprve chlapci, ale později i dívky – později navázali první smíšená manželství a plně si osvojili místní jazyk i kulturu, aniž by ovšem opustili svou řeckou identitu. [...]
Politicky se však řecká komunita s majoritou míjela, a to hlavně během zlomových okamžiků v dějinách východního bloku. Ať šlo o maďarskou revoluci v roce 1956, nebo o pražské jaro, řečtí uprchlíci měli jen malé ponětí o tom, s čím se většinová společnost vyrovnávala. A ta je pak kolektivně vnímala jako zaryté komunisty loajální k Moskvě. Avšak také uvnitř řecké emigrace existovaly co do loajality silné třecí plochy, které ji rozdělovaly nejen po etnické, ale i po ideologické stránce zvláště v rámci vnitrostranických konfliktů KKE mezi jejím ortodoxním a liberálním křídlem v letech 1956 a 1968. Ty ovšem nikterak nesouvisely s domácími událostmi v Maďarsku, respektive v Československu.
Odkaz řeckých uprchlíků
V polovině šedesátých let začal vzestup levicových sil v Řecku oživovat naděje na návrat domů, ty však zmařil nástup řecké vojenské diktatury v roce 1967. Bělehrad v rámci politického sbližování s Prahou v roce 1968 nabídl etnickým Makedoncům možnost usadit se v jugoslávské Makedonii. Této příležitosti využilo asi 1300 osob. Teprve po pádu junty v roce 1974 umožnily Athény beztrestnou repatriaci řeckých uprchlíků z východního bloku. [...]
Teprve po pádu komunismu, v roce 1991, byli Řekové v Československu oficiálně uznáni jako národnostní menšina. Tehdy už dorůstala třetí generace, která o návrat do Řecka neusilovala a vnímala ho spíše jako vlast svých předků. Podle sčítání lidu z roku 2021 se k řecké národnosti v Česku přihlásilo více než 4000 osob, zhruba polovinu z nich stále tvoří druhá, třetí i čtvrtá generace uprchlíků z dob řecké občanské války.
Ve středovýchodní Evropě sice zůstávají příběhy těchto lidí historickým svědectvím o spletitosti geopolitických událostí své doby a vlivu ideologie na přijímání a integraci uprchlíků, jako celek ale také zanechávají významnou kulturní stopu, která přinejmenším v českém případě přispěla k obohacení značně homogenizované české společnosti. Jejich historie je připomínkou solidarity a humanitární pomoci, jež i přes ideologickou orientaci a motivaci z uprchlíků vychovaly ekonomicky i sociálně prosperující občany, kteří na hostitelskou zemi v případě návratu do Řecka vzpomínají s nostalgií. [...]