To, co vypadá jako nerozhodnost, váhání mezi sionismem a marxismem, pramenilo ve skutečnosti nejspíš z trpkého pochopení, že všechna řešení byla nejen objektivně špatná a nepřiměřená realitě, nýbrž že by mu zároveň přinesla falešnou osobní spásu, ať už by se ta záchrana jmenovala Moskva, nebo Jeruzalém. Benjamin cítil, že by se tím připravil o pozitivní kognitivní příležitosti své vlastní pozice – „na vrcholu bortícího se stěžně“ či toho, „kdo je mrtvý už zaživa a zároveň jako jediný skutečně přežívá“ uprostřed trosek. Usadil se v zoufalých podmínkách, jež odpovídaly realitě… Hannah Arendtová tak charakterizovala životní vyhlídky Waltera Benjamina v meziválečné době i jeho zkoumání moderního světa prostřednictvím výstředních zlomků minulosti (její pojednání o Benjaminovi z roku 1968 spolu s několika jeho dosud nepřeloženými statěmi přeložil Marek Kettner, Lovení perel, Hermann & synové, Praha 2023). Boření je tady pevně spojeno s vášnivým prohledáváním sutin: Minulost promlouvá přímo jen skrze věci, které nebyly tradovány, takže za svou zdánlivou blízkost přítomnosti vděčí právě své exotičnosti, což vylučuje veškeré nároky na to, aby byly zavazující autoritou. (…) Benjamin se nechává vést přesvědčením, že vše živé sice podléhá zubu času, ale proces rozpadu je zároveň procesem krystalizace probíhajícím v hlubinách moře, do nějž se potápí a v němž se rozkládá to, co bylo kdysi živé, a některé věci „podstupují mořskou proměnu“ a přežívají v nových krystalických formách a tvarech (…) jako „myšlenkové zlomky“, jako něco bohatého a zvláštního…
mš