Zalesněná oblast po obou stranách dnešní americko-kanadské hranice, v okolí „velkých jezer“ – Hořejšího, Michiganského, Huronského, Erijského a jezera Ontario – protkaná sítí říčních toků, byla již v předkolumbovské době místem velmi intenzivních vzájemných kontaktů a ovlivňování, výměny zboží stejně jako kulturních prvků.
Obchod s kožešinami a jeho důsledky
Od 16. století se tato oblast stala doménou francouzských kolonistů, kteří místo zlata a koření našli jiný zdroj příjmů – bobří kožešiny. Domorodci se do obchodní výměny ochotně zapojili, dodávali i potraviny a výrobky, které Evropanům usnadňovaly život v severských lesích, například kánoe nebo sněžnice. Získávali zbraně a lovecké náčiní, vlněné látky, tabák, cukr a samozřejmě alkohol. Na síť obchodu s kožešinami byli napojeni i holandští a angličtí kolonisté dále na jihu.
Domorodí lovci představovali pro Francii zdroj kožešin i odbytiště evropského zboží, proto bylo nutné nejen zabránit jejich vyhlazení nebo zatlačení dále do vnitrozemí, ale také zachovat jejich životní styl. V Kanadě tak dlouhodobě panovala situace, kterou americký historik Richard White nazývá setkáváním na půl cesty – obě strany sledovaly vlastní prospěch. [...]
Největšími konkurenty francouzských překupníků a jejich indiánských spojenců bylo pět kmenů irokézské jazykové rodiny, které žily v povodí řeky sv. Vavřince, v dnešním Ontariu a New Yorku. Senekové, Kajugové, Onondagové, Oneidové a Mohawkové pravděpodobně už během 16. století omezili vzájemné spory a přistoupili na to, aby je řešila rada složená z náčelníků kmenů, která se čas od času scházela k obřadním hostinám a poradám. To jim umožňovalo efektivněji čelit tlakům evropské kolonizace, než kdyby každý kmen bojoval sám za sebe.
Na irokézském území jižně od řeky sv. Vavřince nebyli bobři příliš četní a intenzivní lov brzy vyústil v jejich úplné vyhubení. Irokézové proto napadali francouzské pevnosti i osady jiných indiánských etnik a ukořistěné kožešiny prodávali Holanďanům v jejich centru v Orange (budoucí Albany ve státě New York). Když holandské obchodníky vystřídali Angličané, převzali k oboustranné spokojenosti také jejich irokézské dodavatele.
Překupníky kožešin doprovázeli do severoamerického vnitrozemí misionáři, především příslušníci jezuitského řádu. Jezuitské osady se často stávaly i centry obchodu. [...]
Nicméně již o jedenáct let později, v roce 1666, se pod tlakem Francouzů naopak ocitli Irokézové, donucení nakonec k uzavření mírové smlouvy. Jednou z jejích podmínek byl i souhlas s přítomností misionářů v jejich vlastních vesnicích. Irokézové tuto skutečnost akceptovali bez většího odporu. Jak bylo jejich zvykem, přistupovali k novému náboženství kreativně a integrovali je do svého vlastního kulturního systému.
Květ v trní barbarství
Koloniální hranice, svět na půl cesty, byl životním prostorem dívky, která se v roce 1656 narodila nedaleko Albany otci z kmene Mohawků a jeho ženě – huronské zajatkyni. Zvyk adoptovat zajatce (obojího pohlaví) byl v oblasti Velkých jezer rozšířený již v době před příchodem Evropanů. Pomáhal alespoň částečně vyrovnávat ztráty z válečných výprav. V době obchodu s kožešinami boje zintenzivnily a zajatců přibývalo. Zásadní změnu ale představovala skutečnost, že mnohé ze zajatkyň z kmene Huronů byly předtím jezuity pokřtěny. V novém prostředí udržovaly a podle potřeby si přizpůsobovaly útržky katolické věrouky, tak jak si je pamatovaly. Připravily tak půdu pro pozdější misijní aktivitu jezuitů v irokézských osadách. [...]
Matka ale, spolu s Tekakwithiným otcem a bratrem, zemřela na neštovice. Tekakwitha přežila, i když jí nemoc zjizvila obličej a částečně ji připravila o zrak. Epidemie evropských chorob byly jedním z nezamýšlených, o to však citelnějších důsledků evropské přítomnosti v Novém světě. Způsobovaly nejen demografický úbytek, ale především narušení ekonomických a sociálních systémů, zpochybňovaly legitimitu tradičních domorodých elit, které nečekané krizi nedokázaly čelit, a otevíraly tak cestu prosazování nových kulturních forem.
Můžeme se jen ptát, nakolik Tekakwithu z rodiny a komunity vydělovalo její postižení (byť v této době stopy po neštovicích rozhodně nebyly ojedinělé) a jaký měla vliv její matka a další zajatkyně-konvertitky. Jisté je, že pokřtěna byla až jako dospělá. Krátce nato odešla do nově založené misijní osady Kahnawake / Sault St. Louis u Quebeku a zde, údajně zcela spontánně, složila slib zachování panenské čistoty.
Zatímco katolické rituály a víru ve Spasitele a jeho zmrtvýchvstání bylo možné poměrně snadno integrovat do irokézského světonázoru, odmítnutí manželského svazku se s ním zásadně rozcházelo. Irokézská společnost určovala role žen a mužů v každodenním životě jako zcela oddělené, ale zároveň komplementární. [...]
Pozoruhodné ale je, že podobné rozhodnutí učinilo v Kahnawake mnoho dalších žen. Je možné, že se jednalo o svého druhu „vzpouru“ proti důsledkům společenských a ekonomických změn, které s sebou přinesl obchod s kožešinami (na němž samozřejmě záviselo i přežití misie Kahnawake). Výlučná orientace na lov bobrů na úkor zemědělství stejně jako nahrazování tradičních řemesel nákupem evropského zboží podkopávaly roli žen v domorodých společnostech a snižovaly jejich význam v partnerských svazcích.
Zbožné ženy v Kahnawake se ovšem nespokojily jen s tím, že se odmítaly účastnit loveckých výprav a místo toho se věnovaly výrobě předmětů, které pak misionáři prodávali. Inspirovaly se zároveň v životopisech svatých mučedníků, s nimiž je misionáři seznamovali, ale také v původní irokézské tradici, která oceňovala schopnost stoicky snášet utrpení vlastní i cizí.
V letech 1678–1680 zasáhla Kahnawake doslova epidemie ženského sebetrýznění. Indiánské konvertitky demonstrovaly svou lásku ke Kristu a ztotožnění s jeho utrpením na Golgotě tím, že se trápily dlouhými posty, bičovaly, potápěly do děr vysekaných v ledu nebo si pálily nohy žhavými uhlíky. Dochované dopisy misionářů ukazují jejich úžas a bezmoc tváří v tvář entusiasmu, který je zároveň fascinoval i odpuzoval.
Zdá se, že toto ženské hnutí bylo také reakcí na další změnu, kterou s sebou život v misii přinesl. Katolické náboženství výrazně oslabilo roli žen v duchovním životě. V tradiční irokézské kultuře se ženy zapojovaly do rituálů a skrze sny a proroctví mohly ovlivnit rozhodování svých komunit. [...]
Druhý život Kateri
K sebetrýznění se uchylovalo mnoho pokřtěných Irokézek, Tekakwitha / Kateřina ale mezi nimi vynikala. Drastické posty a krvavé rány, které si způsobovala, poškodily její již tak chatrné zdraví. Zemřela před Velikonocemi roku 1680, pouhé dva roky po svém příchodu do Kahnawake. Již krátce poté se kolem ní začal rozvíjet spontánní kult. Jak Indiáni, tak francouzští osadníci z Quebeku a okolí navštěvovali její hrob s vidinou zázračného uzdravení. [...]
Ve druhé polovině 19. století vyprávěli o zbožné irokézské dívce svým žákům misionáři, působící v katolických indiánských školách na území Spojených států. Její popularitu posílila biografie The Life and Times of Kateri Tekakwitha z pera Ellen Hardin Walworth (1883). Varianta jména Kateri (údajně tak Mohawkové vyslovovali francouzské jméno Catherine, byť se tato informace nikde v původních pramenech neobjevuje) měla protagonistku úžeji navázat na indiánské prostředí, a tak ji pro indiánské katolíky zatraktivnit. To se skutečně podařilo. Její kult se zvlášť rozšířil v oblasti jihovýchodu Spojených států, v Novém Mexiku, Arizoně a Kalifornii. Všude v těchto státech vznikaly kroužky tvořené především ženami. [...]
„Katerininy kroužky“ organizovaly společné modlitby i poutě do jejího rodiště u Albany a do kanadského Kahnawake k jejímu hrobu; zároveň ale tato společenství sloužila jako záchranné sociální sítě pro své členy. V Kanadě měla v této době úcta ke Kateřině Tekakwitě tradičnější podobu víry v uzdravující sílu jejích ostatků, hlíny z jejího hrobu, kříže, který nosívala. V rezervacích v USA se ke „Kateri“ obracely spíše ženy prosící o pomoc v nelehkých životních situacích, například pokud jejich rodinní příslušníci propadli drogám nebo alkoholu. Kateri se ale také stávala patronkou hnutí usilujících o zmírnění devastujících dopadů těžby nerostů a průmyslové výroby v okolí indiánských rezervací. Proto se v jejích vyobrazeních často objevují idealizované přírodní motivy, květiny, ptáci a prosluněné lesy.
Důležité je, že se z mohawské panny stala patronkou všech indiánských katolíků bez rozdílu kmenové příslušnosti. Její význam narostl v době hnutí za občanská práva původních obyvatel USA v šedesátých a sedmdesátých letech 20. století, kdy její kult začal být obohacován o prvky tradičního (respektive „tradičního“, tedy synkretizovaného a dlouhodobým kontaktem s Evropany transformovaného) původního náboženství z různých částí Severní Ameriky. [...]
Zároveň ale i katolická církev, jež se pod vlivem závěrů 2. vatikánského koncilu otevřela většímu kontaktu s neevropskými věřícími, její kult dále podporovala a evidovala zázraky, které jí byly přisuzovány. V roce 1980 byla blahoslavena a v roce 2012 svatořečena. Dodnes zůstává jedinou indiánskou ženou v katolickém panteonu.
Svatořečení samozřejmě vyvolalo další zájem o životní příběh lilie Mohawků. Příhody z jejího dětství, stejně jako události po konverzi, byly podrobně zdokumentovány. Již krátce po její smrti je sepsali dva jezuitští misionáři. Cílem jejich pojednání bylo oslavit úspěchy svého misijního působení před francouzskými příznivci Tovaryšstva Ježíšova a získat jejich trvalou podporu. Protože se jednalo o texty z pera očitých svědků Kateřinina života a smrti, jsou dodnes opakovaně citovány a reprodukovány.
Otcové Pierre Cholenec a Claude Chauchetière nicméně vykreslili schematický obraz lilie mezi trním, dívky předurčené ke svatosti ještě předtím, než se vůbec s Kristovým učením seznámila a než přijala jméno svaté mučednice Kateřiny ze Sieny. Hlas jí samotné zaniká, přehlušují ho i modlitby, které k ní směřují její dnešní příznivkyně. I ony se jí, byť s úctou a láskou, zmocňují po svém, přisuzují jí postoje, které nemohla zastávat, a oslavují činy, které nikdy nevykonala. [...]