AČ BYLY POČÁTKY rozhlasové společnosti Radiojournal v roce 1923 značně skromné a improvizované, dokázala během dvacátých let prožít ohromný rozmach. Roku 1931 již zaměstnávala tři stovky interních a dvě desítky externích spolupracovníků. Většina z nich pečovala o technickou, organizační a administrativní dimenzi vysílání. Občané si ovšem poslech rádia důvěrně spojovali především s konkrétními hlasateli a reportéry. Ti se stali jakousi personifikací rozhlasu a lze je považovat za svébytný typ prvorepublikových celebrit. Nahrávala tomu jejich nezaměnitelná barva hlasu, řečový styl a také pravidelnost, s níž hovořili do mikrofonu. Při utváření československé rozhlasové kultury sehrály tyto osobnosti nezastupitelnou roli, neboť dokázaly účinně sjednocovat Radiojournal s posluchačskou obcí.
Popularitu si záhy vydobyl první profesionální hlasatel Adolf Dobrovolný. Jeho měkce sametový hlas uváděl přímé přenosy koncertů, zprostředkovával burzovní zprávy, předčítal z knih a seznamoval s připravovanými pořady. Dobrovolného fotografie se prodávaly stejně dobře jako snímky filmových hvězd. Podobně na tom byl i František Havel, který se roku 1930 v britské anketě o nejoblíbenějšího evropského hlasatele umístil na čtvrtém místě, ač do mikrofonu promlouval výhradně česky. Věhlasu se těšil také Josef Laufer, který v roce 1926 položil základy živé sportovní reportáže. Ta byla tehdy avantgardou, na níž se testovaly možnosti celého českého reportážního žánru, jenž měl posluchačům umožňovat spoluprožití určité události, a to v reálném čase. Postupně vzniklo přesvědčení, že rozhlasový reportér musí být dobrým pozorovatelem a pohotovým improvizátorem s dostatkem fantazie, zároveň má pojednávané události odborně rozumět a být schopný o ní podat srozumitelný výklad.
Přítomnost těchto vlastností si Radiojournal u potenciálních reportérů ověřoval v konkurzech, během nichž adepti komentovali události zachycené v němém filmovém týdeníku, který jim byl na plátně promítán. Na dochovaných archivních záznamech výběrového řízení z 26. ledna 1934 (mujrozhlas.cz/ dejinydousi/1934konkurznarozhlasovehoreportera) lze slyšet výkony a sebehodnocení Václava Kratochvíla, Jaromíra Šimandla a Františka Kocour ka. Právě posledně jmenovaný tento konkurz vyhrál a záhy se stal jedním z nejpopulárnějších reportérů Radiojournalu. Kmenovým zaměstnancem však nebyl a spokojil se s pozicí externího spolupracovníka. To mu umožňovalo souběžně rozvíjet tištěnou publicistiku a věnovat se spisovatelské dráze.
Kocourkův níže položený a poněkud nosově zabarvený hlas referoval v rozhlase s jistým nádechem nabádavosti (ba až výstražnosti) především o politických událostech a fenoménech celonárodního a celostátního významu. Ty zároveň ukotvoval do aktuálních ideových souřadnic. Do paměti posluchačů se Kocourek zapsal zejména díky reportážím z konce třicátých let, v nichž ironizoval nové protektorátní pořádky a zároveň pozvedával české národní vědomí. Po nátlaku však musel svá rozhlasová vystoupení omezovat a nakonec jich v září 1940 zcela zanechat. Náhradu tehdy nalezl v přednáškových cestách po českých zemích. Při jedné z nich byl Kocourek v červnu 1941 zatčen, o necelý rok později zahynul v Osvětimi.