Což ale, umru-li náhle, zachvácena nemocí! (…) Snad ani nebudu věděti, že mi hrozí nebezpečí; budou mi je tajiti, a po mé smrti prohrabou mé zásuvky; naleznou můj denník, rodina má jej zničí, až jej pročte, a brzy nezůstane po mně nic, … nic, … nic! To jest, čeho jsem se vždycky nejvíce děsila. Žíti, míti tak mnohé touhy, trpěti, plakati, zápasiti a na konec… zapomenutí… zapomenutí, jako bych nikdy byla nežila.
Těmito ...
‣Více