Což ale, umru-li náhle, zachvácena nemocí! (…) Snad ani nebudu věděti, že mi hrozí nebezpečí; budou mi je tajiti, a po mé smrti prohrabou mé zásuvky; naleznou můj denník, rodina má jej zničí, až jej pročte, a brzy nezůstane po mně nic, … nic, … nic! To jest, čeho jsem se vždycky nejvíce děsila. Žíti, míti tak mnohé touhy, trpěti, plakati, zápasiti a na konec… zapomenutí… zapomenutí, jako bych nikdy byla nežila.
Těmito slovy ukončila Marija (užívala též podobu jména Marie) Baškirceva pár měsíců před svou smrtí předmluvu k deníku, který si začala psát v roce 1873. Již od dětství měla velké ambice a toužila, aby nikdy neupadla v zapomnění. Obávala se ale, že by se jí to nemuselo podařit, i proto se rozhodla psát si deník, který byl od počátku určen k budoucímu publikování. Byla totiž přesvědčena, že i život zdánlivě obyčejné dívky je natolik neobyčejný, že by mohl být pro budoucí generace zajímavý. Její obavy, že by rodina mohla deník zničit, se naštěstí nenaplnily.
...