Povstání, které začalo v lednu roku 1863 v ruské části rozděleného Polska, v Kongresovce, a od jehož počátku uplyne letos již 160 let, nemělo jen jednu příčinu. Kromě sociální a národnostní situace neruského obyvatelstva k němu vedla i revoluční nálada v carském impériu.
Opakovaly se tak národně osvobozovací snahy, které navazovaly na události z předchozích desetiletí (především listopadové povstání 1830/31 a revoluční rok 1848). Carská vláda odpovídala na organizování politických manifestací represivně a snaha ruského ministra zahraničí Alexandra Michajloviče Gorčakova uklidnit obyvatele Kongresovky naopak povzbuzovala polské aktivisty k dalším akcím. Povstání vypuklo v noci z 22. na 23. ledna 1863.
POVSTALECKÁ OČEKÁVÁNÍ
Situace povstalců byla od počátku komplikovaná. V podání Ludvíka Domečky (1861–1937), pozdějšího královéhradeckého muzejníka, archiváře a autora místopisů, byla situace taková, že výbor revoluční měl sotva 400.000 zlatých a sotva 10.000 bezbranných mladíků, skrývajících se před odvodem vesměs po lesích celého kraje a povstání nebylo připraveno ani diplomaticky. Povstalci se uchylovali do lesů, odkud přepadali ruské oddíly. Živelnost akce dokládá mimo jiné odvolání velitele Ludwika Mieroslawskeho. Nový velitel Marian Langiewicz utekl před ruským vojskem na haličské území, kde byl uvězněn. Následně ho odvezli do Tišnova a pak do Josefova. V josefovské pevnosti pobývala také Henryka Pustowojtowna, pobočnice polského plukovníka Czachowského (viz ĎaS 6/2015, s. 23–26).
Dalším vůdcem polského povstání se na podzim roku 1863 stal Romuald Traugutt, bývalý plukovník ruské armády. V březnu roku 1864 byl ale carskou správou dopaden a popraven. Po těchto událostech se na polském území pohybovalo pouze několik skupin povstalců, jejichž rozehnání se stalo jen otázkou času. Očekávaná pomoc ze strany Francie a Anglie se nedostavila a rovněž snaha polské emigrace v Paříži s Wladysławem Czartoryskim nebyla úspěšná. […]
Povstalci však trpěli nedostatkem zbraní i absencí širší podpory obyvatel. Ovšem s interpretací zapojení obyvatel Kongresovky do povstání proti ruské carské nadvládě to bylo složité obzvláště v historiografii po roce 1945, včetně té české. Kupříkladu v Macůrkových Dějinách polského národa (1948) najdeme zmínku, že Litevci a Bělorusové, kteří s Poláky žili ve společném státě do roku 1772, se zachovali k povstání odmítavě. Ale i tento ideologický narativ připouštěl výjimky: Otec bratrů Piłsudských, Józef Wincenty, narozený na území Litvy, se v roce 1863 účastnil lednového povstání, jakožto odporu vůči odvodům Poláků do ruské carské armády, a podobně jako většina krajanů, nepřestali Piłsudští vzdorovat rusifikačním snahám režimu.
POSTUP RUSKA A RAKOUSKA
Pokus haličských Poláků podpořit povstání byl rovněž ztracen a rakouská vláda vyhlásila v Haliči stav obležení. Revoluce skončila nezdarem a s ní se rozplynula i naděje na obnovu starého polského státu. Ruská vláda přistoupila k násilným opatřením – konfiskacím, deportacím, šikaně, věznění a trestům smrti. „Náprava poměrů“ byla cílena na rusifikaci ve školství a tresty za účast na povstání neminuly ani příslušníky katolické církve. Administrativně byl ruský zábor Polska připojen k Rusku a dostal nový název Viselský kraj.
Povstání ovlivnilo nejen obyvatele tehdejšího rozděleného Polska, ale odrazilo se v životě dalších evropských národů, které se snažily územně emancipovat. V důsledku povstání v Kongresovce se v celé Evropě vzedmulo polonofilské hnutí, které zasáhlo i české země. Tehdejší česká žurnalistika přinášela četné ohlasy s odlišnými stanovisky k povstání. Kladný postoj se vyznačoval například pořádáním sbírek nebo najímáním dobrovolníků. […]
Po potlačení povstání v květnu 1864 došlo k ústupu některých povstalců do Haliče. Mnozí z nich byli internováni v josefovské a královéhradecké pevnosti a také v Olomouci, Tišnově, Telči nebo Jihlavě. V porovnání s předešlými událostmi, i přes všeobecně proklamované vytváření ústavního režimu nezvolila rakouská vláda vůči účastníkům povstání roku 1863 postup, který by byl analogický k situaci z let 1830–1831, kdy jim sice nepovolila pobyt v Haliči, ale umožnila emigraci do třetího státu, zatímco nyní se rozhodla pro jejich internaci, kterou začala vzápětí důsledně provádět.
VZPOMÍNÁNÍ NA POBY T V HRADCI KRÁLOVÉ
Z nepočetných archivních pramenů i dobové literatury je možné zjistit, jak se obyvatelé Hradce Králové k příchozím Polákům zachovali. Podle Ludvíka Domečky projevovali místní obyvatelé od počátku sympatie k polskému povstání. Rukavičářský pomocník Kulhánek se Polákům vypravil na pomoc, byl ale zajat a několik let na Kavkaze vězněn. Po propuštění na svobodu se stihl vrátit do Hradce Králové, kde krátce nato zemřel. Z Hradce odešel i Toník Vachek, učeň v knihtiskárně Jana Hostivíta Pospíšila, který si údajně z dřevěných špánů, kterých se užívalo na vazby knih, zhotovil na cestu sandály, ovšem za nějaký den se v nich vrátil domů. […]
Mezi internovanými povstalci se vyskytovali například malíř Titus Malczewski či Jan Tarnowiecki, voják, který sloužil Garibaldimu, a mnozí další. Dohledem nad povstalci a jejich zaopatřením byl pověřen vrchní policejní komisař František Dedera (dříve mj. eskortoval Havlíčka do Brixenu), který se do Hradce za úřadem přestěhoval i s rodinou. V Hradci byly upraveny čtyři kavalíry – pevnostní objekty v městských hradbách, kde byli ubytováni vojáci. V kavalíru č. 35 byla z velké místnosti zařízena kaple s oltářem a s varhanami. Mše pro Poláky zde obstarával spirituál Jan Klein, který jim kázal také polsky. Poláci byli velmi pobožní, při mši všichni klečeli, i zemi líbali. Později tuto duchovní službu převzal jakýsi internovaný polský dominikán. Některým povstalcům bylo umožněno bydlet v soukromých domácnostech. Patřil mezi ně kupříkladu Stanisław Jasiński, ubytovaný u soudce Josefa Kohoutka v domě č. p. 73. V soukromí bydlel lékař August Eysmont nebo správce velkostatku Antoni Kowalski a jeho syn. […]
Denní režim „hradeckých Poláků“ odpovídal předem vymezeným pravidlům: V 6 hodin byl na programu budíček, v 7.30 mše svatá, v 8.30 výplata, v 11 hodin oběd. V 6 navečer první čepobití, o 7. hodině druhé, následovalo požehnání a do 10 večer bylo povoleno svítit. Poněkud volný denní režim však umožňoval, že nejmilejším zaměstnáním bylo chytání ryb v Orlici a hotovení cigaret. Někteří se odvažovali chodit i do městských lesů klást oka, přičemž několikráte hajným Marčíkem byli přistiženi. Bavili se hrou na kulečníku, při hospodářské výstavě, jež v Hradci Králové pořádána byla koncem září a počátkem října 1864 na nynějším Žižkově náměstí, pomáhali při výzdobě. […]
Na denním pořádku byly i pravidelné lékařské prohlídky, přičemž nemocní náleželi do vojenské nemocnice. Na pořádek a čistotu každé ložnice dohlížel speciální dozorce. Život v pevnosti se ovšem neobešel bez občasných konfliktů. Ty byly vojáky potlačeny, případní provinilci byli uvězněni. Jejich příčinami bylo nedodržení vycházek či opilství; častým tématem sporů s posádkou byly obavy internovaných, že budou vydáni Rusům. Rozšiřovaly se také zvěsti o tom, že by je měla převzít Osmanská říše.
V prosinci roku 1863 a počátkem ledna 1864 se z Hradce pokusilo utéct asi sto Poláků. Někteří byli zadrženi v Pardubicích. Policejní ředitel Václav Ullmann obdržel výnos od místodržitelského prezidia (z 15. 6. 1865) se zprávou o tom, že četné útěky internovaných Poláků podporovali i samotní obyvatelé města. Mezi jmenovanými figuruje například výrobce hudebních nástrojů Červený a obchodník Komárek. Výnos zmiňuje „doporučující dopisy“, které vystavovali Červený a Brožek, zajišťující uprchlíkům přátelské přijetí ve všech mezistanicích. Zpočátku dopravováni přímo až do Hrádku, odkud pak postranními cestami přešli přes hranice, později jen do Jičína, kde byli pohostinsky přijati do rodiny Schindelářů. Další zastávkou byl Turnov, kde hostinský U jednorožce a františkáni byli zasvěceni a konečně Friedland, kde obchodník Groschel obstarával další dopravu přes hranice. […]
Uprchlíci směřovali zpět do Polska nebo do Saska či do Bavorska. Odchod Poláků byl podroben pečlivému dohledu a kontrolám. Nepočetná skupinka internovaných mohla využít amnestie a vrátit se do vlasti. To se ale týkalo pouze těch, kteří pocházeli z Království, nikoli z ruských gubernií. Někteří vstoupili do mexického vojska a byli internováni v Lublani. Malá skupinka zůstala v Hradci Králové, ale i ta byla donucena do roku 1866 opustit město. Následně byla zrušena zdejší policejní expozitura a vrchní komisař Dedera se spolu se strážníky vrátil zpět do Prahy.
Vydání článku bylo připraveno ve spolupráci s Polským institutem v Praze