Kvůli příjmení, které jej spojovalo se starobylým litevským rodem, mu říkali kníže, přestože jeho otec pracoval jako lékárník a matka jako krejčová. Když se v roce 1906 narodil, jmenovalo se jeho rodné město Minsk Litevský (pol. Mińsk Litewski), když o 94 let později umíral, bylo už hlavním městem nezávislého Běloruska.
Jerzy Giedroyc většinu svého dlouhého života neprožil v Litvě, Bělorusku ani Polsku, nýbrž v Maisons-Laffitte poblíž Paříže. Přesto se pokládal za Poláka, a kromě ruštiny se nikdy dobře nenaučil žádný cizí jazyk. Dnes je po něm pojmenována ulice nejen v Kyjevě, ale i ve stále ještě sovětizovaném Minsku a mezi polskými politickými a intelektuálními elitami platí za významnou osobnost. Jelikož jej valná většina jejich reprezentantů ctí a cení, menšina kritizuje, a část nacionalistů dokonce vysloveně nenávidí, stal se trojitým symbolem. Politickým – jeho jméno totiž symbolizuje vstřícný postoj vůči Ukrajině a Ukrajincům, jímž se vyznačovala polská zahraniční politika po roce 1991; historickým – do paměti se totiž zapsal jako redaktor nejdůležitějšího časopisu polské poválečné emigrace, a především jako intelektuální iniciátor a podporovatel myšlenky dialogu a smíření Poláků s jejich východními sousedy: […].
SPECIFICKÉ KRESY
Abychom čtenářům mimo Polsko přiblížili postavu Jerzyho Giedroyce (původně se psal jako Giedroyć), musíme nejprve vysvětlit, co se skrývá za oním slovem Kresy (a přídavným jménem „kresový“ – pol. kresowy), které je do jiných jazyků nepřeložitelné (viz také tematický blok Polské Kresy mezi nostalgií a realitou, ĎaS č. 4/2020). Jeho doslovný význam zní „okraje“ či „pomezí“. V přeneseném významu se název vztahuje ke specifickému – přinejmenším z hlediska Poláků žijících na území středověkého Polska, tedy v kolébce polské státnosti – kulturnímu prostoru, který je tvořen multikulturními a multietnickými východními oblastmi někdejší Rzeczpospolité, Polského království a Litevského velkoknížectví. Dnes toto teritorium leží v samostatné Litvě, Bělorusku, na Ukrajině, v jihovýchodnímu Lotyšsku a část stále i v severovýchodním Polsku.
V dobách, kdy tyto regiony patřily k polskolitevské federaci, se významná část jejich obyvatelstva – zejména šlechta – v důsledku státní integrace a asimilace s polskou kulturou, jakož i přirozené vnitrostátní migrace obyvatelstva (v rámci státního celku, jehož rozloha po jistou dobu třikrát přesahovala plochu současného Polska) identifikovala s polským národem. Došlo k tomu nejpozději v 18. století. Anexe tohoto území carským Ruskem, jeho protipolsky naladěná politika po roce 1831 a také jazykové a náboženské rozdíly ovšem současně způsobily, že se tato polská identita elit – snad s výjimkou okolí Vilniusu (pol. Wilno) a Hrodna (pol. Grodno) – plně nepromítla do identity celku zdejšího obyvatelstva. V 19. století tedy nevznikl moderní multietnický polský politický národ, tak jako k tomu došlo třeba ve Francii, a polskost se na území Kresů i nadále pojila – nepočítaje jisté výjimky – v zásadě hlavně se šlechtou, jež ovšem tvořila mnohdy významné procento obyvatelstva. […]
Když Polsko v roce 1918 opětovně získalo nezávislost – a po válce se sovětským Ruskem v roce 1920 taktéž část území Kresů, i když už bez Minsku –, intelektuální elity pocházející z těchto regionů měly zpravidla jiný pohled na to, co je ve státní a národnostní politice žádoucí, než Poláci od Krakova, Poznaně nebo z Varšavy. Chápali totiž kulturní specifičnost východních oblastí předválečného Polska, vnímali mnohovrstevnatost identity tamního obyvatelstva a s ohledem na to pociťovali, že je nezbytné realizovat národnostní politiku citlivěji. Popuzoval je především polský nacionalismus, jehož zástupci nezřídka navrhovali uplatňovat vůči národnostním menšinám obdobné metody, jaké sami Poláci jen krátce předtím zakoušeli z popudu pruské administrativy v západní Polsku. Domnívali se, že bude-li si polská státní administrativa důrazně vynucovat na obyvatelstvu projevy loajality, a tím bude oslabovat jiné národní kultury než polskou, neposílí to polskou státnost, ale naopak ji to oslabí. Lze sice argumentovat tím, že možnosti rozvíjet vlastní identitu pro Bělorusy a Ukrajince žijící na Volyni navzdory mnoha diskriminačním krokům posílily, srovnáme-li to s érou carského impéria, kdy tito lidé nebyli uznáváni za svébytný, na Rusech nezávislý národ. […]
OD ÚŘEDNICKÉ KARIÉRY K INTELEKTUÁLNÍ
Jerzy Giedroyc působil v té době jako středně postavený úředník, ovšem vzhledem ke svému mládí dosti vlivný, neboť měl přístup k ministrům a diplomatům. Mimo to byl redaktorem časopisu Bunt Młodych (Vzpoura mládeže), který kolem sebe soustřeďoval mladé konzervativce a propagoval prostátní ideje. Odmítal východiska polského nacionalismu, avšak projevoval loajalitu ve vztahu k autoritářské vládě maršálka Józefa Piłsudského a jeho následovníků. Lidé z okruhu tohoto časopisu si nebyli jistí, zda návrat demokracie nezvyšuje rizika, která hrozila státu, jenž ležel mezi totalitním Ruskem a Německem a sestával z regionů, jejichž obyvatelé byli po několik generací poddanými ruského, německého a rakouského panovníka a kde národnostní menšiny tvořily celou třetinu populace.
Druhou světovou válku přečkal Giedroyc na polských diplomatických pracovištích v Rumunsku a v Chile, následně působil v polské armádě na Blízkém východě a v Itálii. […]
V roce 1945 se do Polska – bylo v té době závislé na SSSR, jeho vládě dominovali komunisté a sovětští agenti, a navíc přišlo o naprostou většinu území Kresů, jež byly začleněny do SSSR – již nevrátil. Podobně jako on se tam ostatně nevrátila celá dlouhá řada dalších polských válečných emigrantů. Nicméně nabyté znalosti, zkušenosti a kontakty a vrozený organizační talent vedly k tomu, že se po válce pustil do organizování vydavatelské činnosti s dvojnásobnou energií. Založil exilové nakladatelství Instytut Literacki (Literární institut), které zpočátku fungovalo v Itálii, leč brzy se přesunulo do Francie, a následně se stal šéfredaktorem časopisu Kultura, jejž tento institut vydával.
Kultura se vyznačovala vysokou intelektuální úrovní. Publikovala v ní velká část nejvýznamnějších polských exilových intelektuálů. Periodikum bylo charakteristické tím, že Giedroyc nesouhlasil s programem mnoha polských emigrantů, kteří předpokládali, že mezi Západem a SSSR vypukne válka a naskytne se možnost ozbrojeným bojem osvobodit Polsko od sovětského vlivu. Sázel naopak na evolucionismus, tedy na postupnou transformaci komunistického systému v demokratičtější zřízení, které ve větší míře zohlední polskou kulturní svébytnost a bude výrazně méně závislé na SSSR. […]
Giedroycova umírněná vize, jakož i střízlivé a intelektuálně poctivé komentáře v Kultuře věnované rozličným polským i mezinárodním záležitostem přispěly k tomu, že se časopis hojně četl i v samotném Polsku, kam byl ilegálně dovážen. Publikovalo v něm pod různými pseudonymy i množství domácích autorů. […]
Druhým důvodem byl východní program Kultury. Většina emigrantů, kteří se odvolávali na legitimitu, tedy trvali na tom, že polský stát existuje ve svých předválečných hranicích a že o případných územních změnách lze uvažovat teprve ve chvíli, kdy Polsko obnoví faktickou nezávislost, se zhrozila, když viděli, že Giedroyc – a v ještě větší míře jeho blízký spolupracovník a přítel usazený v Londýně Juliusz Mieroszewski – razí program zcela odlišný. Oba totiž velice rychle pochopili, že Polsko nemá politicky vzato šanci získat zpět své východní oblasti – někdejší Kresy, které zabral Sovětský svaz, a ani část z nich: dvě z celkových pěti předválečných středisek polské kultury: Lvov a Vilnius. Co hůř – domnívali se, že ani není vhodné, aby Polsko tyto regiony získalo zpět. Na jedné straně by to zpochybnilo legitimitu Polska, pokud jde o držení nově nabytého území na západě, jejž země získala po druhé světové válce od Německa a na němž našly miliony Poláků – včetně přesídlenců z Kresů – svůj nový domov. A na straně druhé by to vedlo k tomu, že se zrodí nebo oživí protipolské nálady u Litevců, Ukrajinců a Bělorusů, kteří pod sovětskou nadvládou trpěli ještě citelněji než Poláci a zároveň pokládali Vilnius, Lvov či Hrodno za součást svého národního teritoria.
Mieroszewski – jehož lze vnímat jako alter ego Jerzyho Giedroyce, který se v té době veřejně vyjadřoval jen vzácně – v roce 1969 napsal: Nenávist hraje v politice obrovskou roli. Nikdo to neví lépe než Poláci. Kdybychom dnes zabrali Lvov, u 42 milionů Ukrajinců by rázem propukla nenávist k Polsku a Polákům. Z politického hlediska je lepší být o jedno město chudší než proti sobě obrátit 42milionový národ. I proto se polská emigrace měla jednoznačně distancovat od myšlenky opětovného připojení někdejších východních oblastí země či na dosažení určitých úprav hranic, ale také od veškerých pokusů podřídit si v budoucnu politicky Litvu, Ukrajinu či Bělorusko. Ke stejnému přístup je nutno vybízet i Rusy a ruskou inteligenci, přičemž dialog s ní byl pro Giedroyce, jenž v mládí prožil několik let v manželství s ruskou emigrantkou, nesmírně důležitý. […]
KOMENTÁŘE K TRANSFORMACI
Politickou podporu snah Ukrajinců, Bělorusů a Litevců o samostatnost, potažmo přinejmenším o zachování jejich kulturní svébytnosti v opozici k sovětizačnímu tlaku, doprovázela v časopise intenzivní pozornost věnovaná ukrajinské, běloruské, litevské a ruské kultuře. Nikdo nerozuměl závažnosti této problematiky lépe než někdejší obyvatel Kresů Giedroyc. Ten zůstal tomuto tématu věrný až do konce života a stejně tak časopis, který i přes svůj pokročilý věk neúnavně redigoval.
Po roce 1989 opustil svou dřívější strategii vyjadřovat se veřejně jen v minimální míře. Zůstal natrvalo v Maisons-Laffitte – do Polska se po válce ani jednou nepodíval – a začal poskytovat rozhovory i tisknout v Kultuře vlastní komentáře. Někdy výstižně, jindy nespravedlivě v nich kritizoval celou škálu dobových jevů, ale také jednotlivé kroky učiněné během transformace, a zvláště pak stranické, a nikoli státnické myšlení. Opakovaně se v jeho publicistice vracely požadavky na zintenzivnění vztahů Polska s Ukrajinou, Běloruskem, Litvou a s ruskou inteligencí, výzvy k tomu, aby Polsko Ukrajincům, Bělorusům a Litevcům pomáhalo budovat jejich samostatné státy a také aby byla polská kultura na Východě mnohem masivněji propagována, mimo jiné i skrze zřizování specializovaných institucí. […]
Giedroycova smrt v roce 2000 určitým způsobem uzavřela 20. století. Když umíral, zůstával patrně ještě spolu s Czesławem Miłoszem posledním aktivním účastníkem veřejné diskuse, který se narodil ještě v dobách, kdy polský stát neexistoval, a to na území, které se posléze nestalo součástí znovuzrozeného Polska, a k tomu všemu byl aktivní jakožto publicista v meziválečném období i v éře studené války. Byl poslední, kdo jako člověk narozený v Minsku mohl prohlásit: Jsem Polák a pokládám se za Poláka. Litva je moje druhá vlast, ale celý život jsem obětoval Polsku.
Z polštiny přeložil Martin Veselka