TŘETÍ PŘÍMÁ VOLBA HLAVY STÁTU je příležitostí k obecnějšímu zamyšlení nad úlohou prezidenta v české, resp. československé společnosti a nad proměňujícím se významem jeho úřadu. Své k tomu může říct i zvukový archiv Českého rozhlasu.
Zatímco jindy zde nacházíte sérii Dějiny do uší, která se soustředí na konkrétní historické události ve světle rozhlasových nahrávek, rubrika Auditorium, kterou zde dnes představujeme, se bude věnovat obecnějším tématům a v delším časovém horizontu. Jedním takovým je i role prezidentů v české a československé historii. Nahrávky, které po sobě zanechali, dobře odrážejí jak proměňující se úlohu hlavy státu, tak roli, jakou ve společnosti médium rozhlasu sehrávalo.
Skutečnost, že po prvním prezidentu T. G. Masarykovi zůstalo jen několik méně významných proslovů a dále spíše civilní záznamy, je paradoxní jen zdánlivě. Kvalita tehdejších nahrávacích zařízení byla nízká a nosiče podléhaly rychlé zkáze. Rozhlas se tehdy teprve začínal prosazovat a hluboko do třicátých let byl spíše kratochvílí pro movitější občany a pro technické nadšence, kteří si dokázali postavit vlastní krystalku. Zvuk, který jsme vybrali, je tak (z hlediska rozhlasového archivního materiálu) celkem neobvyklý – Masaryk v něm hovoří k dětem. Pochází z roku 1932 – za pět let měl mít Radiojournal teprve první milion koncesionářů.
Typičtější jsou pro prezidenty různé oficiální projevy: inaugurační, abdikační a další proslovy, se kterými se obracejí k národu v mimořádných okamžicích, ale i řeči, které se ve zpětném pohledu jeví jako historické. To je třeba příklad Klementa Gottwalda, kterému na nahrávce z února roku 1948 bouřlivě odpovídá dav na Staroměstském náměstí v Praze (a který je tak překvapivým dokladem tehdejší popularity KSČ), nebo Ludvíka Svobody, jenž 21. srpna 1968 složitě hledal slova před mikrofonem. Patří sem nepochybně i Emil Hácha, jehož hlas si můžete poslechnout v situaci, jež je pro prezidenta snad nejvíce ponižující: po atentátu na Reinharda Heydricha spílá exilové vládě i odboji.
Prezidenti byli ale nejčastěji slyšet při běžném výkonu své funkce – v archivu se nacházejí tisíce záznamů Beneše, Zápotockého, Novotného, Husáka a dalších, jak kladou věnce, slaví výročí, obracejí se k různým profesím a skupinám, komentují politické dění. Každý samozřejmě s jiným záměrem a z jiných důvodů.
Zvukové stopy umožňují rovněž docenit rétoriku jednotlivých prezidentů: třeba Antonína Zápotockého nechvalně proslulé výroky o Ježíškovi, ze kterého vyrostl děda Mráz, vyzní při poslechu celého proslovu méně nepochopitelně, než jak jsme ho doposud vnímali. Sice se stále jedná o propagandistický a rusifikační proslov, ale Zápotocký z něj vychází jako celkem schopný rétor, který dokáže i ve Vánocích najít předmět k revolučnímu rozjímání. V padesátých letech mohla taková rétorika ještě vyznít avantgardně, ale když podobným slovníkem roku 1989 Gustáv Husák v novoroční zdravici předpovídal blízkou budoucnost, byla to jen přehlídka vyprázdněných řečových obratů, které se po vyhlášení poučení z krizového vývoje staly pro funkcionáře KSČ typickými. Naopak překvapivě schopným řečníkem byl dnes pozapomenutý Antonín Novotný. V rámci Auditoria si můžete poslechnout, jak se v éře dekolonizace obrací na alžírského prezidenta během návštěvy ČKD – jen dva roky po skončení války s Francií.
Porevoluční prezidenti nabízejí úplně jiný zážitek: politickou konfrontaci, filipiky. Zatímco prezidenty Klause a Zemana máme takto ještě v živé paměti, je dobré nezapomínat, že do ostrého střetu neváhal jít ani Václav Havel – svědčí o tom třeba jeho rudolfinský projev, který si v Auditoriu také můžete poslechnout.