Na nekvalitní fotografii je zachyceno osmnáct mužů, většina z nich v uniformách wehrmachtu. Drží tabulku s heslem Vivement la fuite (Ať žije útěk), podpisem Alsasané – Lotrinčané a datací 22. srpna 1943, Kraków. Snímek může působit zmatečně: německé uniformy a francouzský nápis, vojsko a plán útěku, a navrch ještě polský název města – nikoliv německé Krakau, jak se tehdy okupovaný Krakov oficiálně nazýval.
ZAMLČENÝ PROBLÉM
Všední momentka nás přivádí rovnou do jádra příběhu „zamlčených vojáků“, mužů, kteří byli problémem během války i po ní. Psalo se o nich jen sporadicky a neochotně, byli záměrně zapomenuti v rámci toho, čemu se trefně říká political silence – politicky motivovaného zamlčování vybraných částí minulosti. V národních příbězích, které jednotlivé státy po skončení druhé světové války utvářely, se neměli objevit, a jestli, tak pouze okrajově. […]
Ve Francii si říkali malgré-nous – protože byli proti své vůli německými okupanty odvedeni do wehrmachtu. Proti své vůli (i když ne vždy) a většinou také v rozporu se zákony, a to dokonce i s těmi německými. Podle branného zákona z roku 1935 mohli v říšské branné moci sloužit pouze Němci, přesto musely stejnokroj v barvě polní šedi obléknout statisíce mužů, kteří leckdy neuměli německy ani slovo a nedlouho předtím byli občany jiných zemí, poražených a obsazených „tisíciletou říší“: Francie, Belgie, Polska, Jugoslávie…
Nebyli to Hitlerovi zahraniční pomocníci (jak je nazval německý historik Rolf-Dieter Müller), tedy příslušníci různých vlámských, francouzských, ukrajinských, ruských a mnoha dalších kolaborantských formací. Jednalo se o vojáky pravidelné německé armády, rekrutované ze zemí okupovaných Německem. Někteří z nich se odvodům bránili, jiní se podvolili. Někteří se naopak s Německem, či přímo s nacistickou říší identifikovali. Všichni se ale společně dostali pod nelítostný válec totální války. Jejich příběh je epicky dynamický a zároveň tragický, přesto stále málo známý. Pojďme si utřídit základní fakta.
NOVÍ OBČANÉ „VELKONĚMECKA“
Začít je třeba u Rakouska. Po anšlusu v březnu 1938 bylo tamnímu obyvatelstvu změněno rakouské státní občanství na německé, a údělem Rakušanů se tak stala i „čestná výsada“: služba ve wehrmachtu. Vzápětí přišlo na řadu Československo. Po anexi pohraničí podepsala v listopadu 1938 Německá říše s okleštěným Česko-Slovenskem dohodu, podle níž sudetští Němci jako Volksdeutsche (etničtí Němci) obdrželi říšskoněmecké občanství – a s ním i povinnost vojenské služby. To se týkalo i místních Čechů, kteří nechtěli opustit rodný kraj a nevyužili proto práva optovat pro česko-slovenské občanství a vystěhovat se do vnitrozemí. Stali se říšskoněmeckými státními příslušníky, čekala na ně německá uniforma.
Když v březnu 1939 Německo zabralo zbytek českých zemí a vyhlásilo protektorát Čechy a Morava, získali plné říšskoněmecké občanství i místní Němci. Našli se i někteří Češi, kteří podlehli germanizačnímu tlaku a přihlásili se – ať již z pragmatismu, nebo pod tíhou hrozeb – k německé národnosti. […] Podobně jako v jiném případě z března 1939, kdy Německo tvrdým ultimátem donutilo Litvu, aby podepsala dohodu o předání Klajpedy. V důsledku těchto anexí se v říšské branné moci začali objevovat vojáci – byť zatím pouze nepočetní – jiné než německé národnosti.
Mezi vojáky v uniformách wehrmachtu s vazbou na český kulturní okruh je možné poukázat na ještě jednu osobitou skupinu, a sice obyvatele Hlučínska, kousku „pruského“ Horního Slezska o rozloze pouhých tří set čtverečních kilometrů, přiznaného roku 1920 Československu. Spolu s ostatním obsazeným pohraničím se Hlučínsko v roce 1938 opět dostalo do hranic Německa, protože se ale jednalo o „staré“ říšské území, dostali místní slovanští obyvatelé, takzvaní Moravci, automaticky plné říšské občanství.
Nejvíc Čechů se ale do wehrmachtu dostalo jiným způsobem. Po německém útoku na Polsko bylo v říjnu 1939 do hranic Německé říše začleněno území Slezského vojvodství, které zahrnovalo i Těšínsko, včetně jeho bývalé československé části, anektované Polskem o rok dříve po podpisu Mnichovské dohody. Nacisté zde – podobně jako na jiných anektovaných územích Polska – vyhlásili zápis do takzvaného německého národního soupisu (Deutsche Volksliste). Čtyři kategorie tohoto soupisu měly odrážet etnickou způsobilost a politickou spolehlivost místních obyvatel. První dvě skupiny zahrnovaly etnické Němce, třetí skupina pak osoby, které nacisté uznali za vhodné k poněmčení, především polskoi českojazyčné národnostně indiferentní Slezany. Ti na zkušební dobu deseti let obdrželi německou státní příslušnost. Mužskou část vyjmenovaných tří skupin brzy postihly odvody do wehrmachtu. […]
POLSKÝ PŘÍPAD
Vojenská služba mužů z Těšínska byla skutečným „nuceným odvodem“. Samozřejmě každý povolávací rozkaz je aktem nátlaku a státního násilí. Výše uvedený termín však historici užívají pro nezákonné odvody porušující mezinárodní právo. Čtvrtá haagská úmluva z roku 1907 jasně stanovila, že občané cizích států nemohou být odváděni, aby bojovali proti vlastní zemi. Nacisté však tuto úmluvu mnohokrát porušili, jak je vidět i na polském případu, který je výjimečný i z hlediska rozsahu nucených odvodů.
Po německém útoku na Polsko rozdělili Němci dobyté oblasti na dvě části: Generální gouvernement coby okupovanou kolonii a tzv. vtělená území, anektovaná přímo do hranic Německé říše. Z pohledu haagských úmluv to byla protiprávní anexe. Přesto se 94 000 čtverečních kilometrů a téměř deset milionů obyvatel meziválečného polského státu 8. října 1939 rázem ocitlo uvnitř německých hranic. Šlo především o západní a severní oblasti polského státu: Slezsko s Katovicemi, Pomořany s Bydhoští, Velkopolsko s Poznaní, povodí Varty s Lodží a další.
Některá z těchto území byla dříve součástí Pruska, část Horního Slezska byla například Polsku přiznána až roku 1922. […] A samozřejmě museli svoji věrnost Vůdci a Říši stvrdit vlastní krví. Administrativní soupis a prohlídky branců započaly již v dubnu 1940 a do konce roku jimi prošlo 90 000 mužů. Již tehdy se také začalo povolávat k výkonu služby, byť ještě nebyl zaveden výše zmíněný institut Německého národního soupisu, a rekruti tedy neměli žádnou formu německého občanství. […]
Odvody postihly muže narozené v letech 1889–1927 a byly urychleny po zavedení Volkslisty v březnu 1941. Slezští Volksdeutsche z 1., 2. a 3. skupiny dodali německé armádě nejméně 330 000 rekrutů. Stejný počet Němci povolali z ostatních anektovaných území Polska. Uvedená čísla jsou ale velmi nejistá. Podle katovického historika Ryszarda Kaczmarka mohl počet bývalých polských občanů sloužících ve wehrmachtu dosáhnout až 750 000. Patřili k nim jak příslušníci bývalé německé menšiny, tak etničtí Poláci, a také komunity žijící v polsko-německém pohraničí, jako Hornoslezané, Kašubové, Goralové, kteří se přímo a výhradně neidentifikovali s žádnou národností. Němci jim říkali Zwischenschicht, přechodová vrstva: ani skuteční Poláci, ani skuteční Němci.
OD ŠTRASBURKU DO MARIBORU
Povolávání obyvatel neněmeckého původu do wehrmachtu nebylo jen středoevropským fenoménem. V průběhu dalších Hitlerových výbojů nacisté anektovali některá území také na západních a jižních hranicích. […]
Vše začalo malým kouskem Belgie v okolí Eupenu a Malméd, kde žilo smíšené německojazyčné i frankofonní obyvatelstvo. Část tohoto území do roku 1920 náležela Německu, v květnu 1940 ho však Hitler anektoval celé a již v červnu zde byl vyhlášen nábor dobrovolníků do německého vojska. Na podzim se totéž stalo i v anektovaném lucemburském velkoknížectví. Nejprve probíhal nábor do Waffen-SS a od srpna 1941 také do wehrmachtu.
Nejinak tomu bylo i na největším území připojeném k Říši na západě Evropy, ve francouzském Alsasku a lotrinském departamentu Moselle. Rozlehlou oblast o 14 500 čtverečních kilometrech s dvěma miliony obyvatel Němci fakticky anektovali, ale nikoliv po formální stránce: nestala se přímou součástí Říše, ale dostala status území pod civilní správou. To ovšem nebránilo náborům do německé branné moci, které probíhaly od léta 1940, zprvu na základě dobrovolnosti. Němci se přitom dovolávali historického precedentu: vždyť za první světové války, kdy obě oblasti byly součástí Německa, bojovalo v německé císařské armádě na 380 000 Alsasanů. Dobrovolníků se však mnoho nehlásilo: z celkového počtu odvedených Alsasanů a Lotrinčanů tvořili dobrovolníci pouhých 1,3%.
Šéf nacistické správy Alsaska Robert Wagner se proto zasazoval o rychlé udělení říšské státní příslušnosti a zavedení povinné vojenské služby. Nejprve platila povinná práce v rámci říšské pracovní služby (Reichsarbeitsdienst), a od srpna 1942 začaly v Alsasku, Moselsku i Lucembursku odvody do wehrmachtu. Celkově bylo z oblasti Eupen-Malmédy povoláno 8000 mužů, o tisíc více z Lucemburska, z Alsaska plných 100 000 a 30 000 z Moselska. […]
V dubnu 1941 Německo napadlo Jugoslávii a připojilo k Říši část severního Slovinska – Dolní Štýrsko a Horní Kraňsko, které dříve byly součástí Rakousko-Uherska. Také zde, podobně jako v Polsku, nacisté rozkastovali místní obyvatelstvo – etničtí Němci se stali plnoprávnými říšskými občany, zatímco pokrevně příbuzní dostali na zkušební dobu deseti let říšskou státní příslušnost. A na konci roku 1941 započaly i zde odvody k vojsku. Z obou oblastí nastoupilo celkem 39 000 vojáků – někteří si oblékli uniformu feldgrau s nadšením, jiní pouze ve strachu z hrozících represí.
VOJÁCI DRUHÉ KATEGORIE?
Tramvaj jedoucí v únoru 1944 do Bytomi v centru hornoslezské průmyslové oblasti byla plná civilistů i německých vojáků, kteří zde byli na dovolené. Ti se spolu hlasitě bavili slezským dialektem polštiny. Když je jeden z pasažérů vyzval, aby mluvili německy, musel se spasit útěkem, aby ho neztloukli. Vždyť přece oni, řadoví pěšáci, prolévali na frontě krev, a ne nějaký zbabělý civilista. […]
Němečtí vojáci, neskrývající svůj slovanský (nebo na Západě románský) kulturní původ, vzbuzují dodnes rozpaky, jako vše, co nezapadá do přijatých schémat. Němečtí velitelé často chválili statečnost Hornoslezanů z 3. skupiny Volkslisty i některých Alsasanů, ti však přesto měli ve wehrmachtu podřadné postavení: německy uměli málo, s němectvím se zcela neidentifikovali, nedalo se na ně plně spolehnout. U jednotek proto nemohli tvořit více než 5 % početního stavu, nesměli dosáhnout vyšších hodností než Obergefreiter (četař), byť existovaly výjimky. Neměli zkrátka důvěru, i když mnozí z nich nebyli zásadně protiněmečtí.
Postupně se mezi nimi začala zvedat vlna dezercí. Vyhýbali se odvodům, ukrývali se doma nebo v lesích. Mezi bývalými francouzskými občany dosáhla míra dezerce 20 %. Ve Slovinsku se až 14 000 rekrutů raději přidalo k partyzánům, Alsasané se pokoušeli dostat do neutrálního Švýcarska, Slezané do Generálního gouvernementu, kde se dalo lépe ukrýt. Dopadené dezertéry čekal německý vojenský soud. […]
Od roku 1943 zajatci a přeběhlíci z wehrmachtu ve stále větších počtech vstupovali do svých národních exilových jednotek, bojujících po boku Spojenců. Zvláště pro československé a polské exilové armády představovali jeden z nejvýznamnějších lidských zdrojů. Nábor probíhal především v zajateckých táborech. Mnozí se však hlásili znovu do boje pouze proto, aby unikli ze strašlivých podmínek zajetí: z celkem 18 000 Alsasanů, soustředěných v sovětském táboře číslo 188 v Tambově, zemřela nejméně třetina.
PAMĚŤ
Po válce se bývalí vojáci wehrmachtu ocitli v těžké situaci. Opět se na ně pohlíželo s nedůvěrou. Proč sloužili nepříteli? Nebylo jejich povinností nasadit svůj život za vlast? Nucené odvody nebyly označeny za válečný zločin ani za zločin proti lidskosti, právně tak nedostali status oběti. Naopak byli vnímáni jako kolaboranti a zrádci. A pak už byl jen krůček k obvinění, že jsou naopak pachateli. Ve Francii se připomínal masakr vesnice Oradour, na němž se podíleli Alsasané z Waffen-SS. Z druhé strany zase začal vznikat „bezpečný“ narativ o obětech naverbovaných proti své vůli. […]
Zatímco na Západě se o fenoménu nucené služby ve wehrmachtu postupně začalo diskutovat, byť opatrně a pouze z iniciativy samotných aktérů, na opačné straně železné opony se tomuto tématu diskuse vyhýbaly širokým obloukem. I zde se však občas vynořilo, například v popkultuře. Snad nejznámějším příkladem je postava Gustlíka z populárního (a pokryteckého) polského televizního seriálu Čtyři z tanku a pes (1966), Slezana z Těšínska, který dezertoval z wehrmachtu a vstoupil do polského vojska.
V posledních letech se téma stále častěji stává objektem zájmu historiků – v Čechách, Polsku, ve Francii i ve Slovinsku. Je to dobře, protože tato pozapomenutá epizoda druhé světové války je zajímavá, láká svojí odlišnou perspektivou, odhaluje nám složitost reality a nutí nás opouštět jednoduché stereotypy.
Z polštiny přeložil Zdenko Maršálek