Richard Wadani nikdy nesplynul s davem. Celý svůj život byl zarputilým idealistou, aktivním politikem a bojovníkem proti resentimentům nacistického režimu. V předválečném Československu patřil k německé menšině s levicovou orientací. Byl vojákem wehrmachtu, dezertérem i vojákem československé zahraniční armády. Po válce zůstal v Rakousku, kde se angažoval v komunistické straně a ve sportovní reprezentaci. Nakonec se stal aktivistou za veřejnou rehabilitaci dezertérů. A za zmínku jistě stojí, že během rozhovoru jsme plynule přecházeli z němčiny do češtiny a naopak.
Vyrůstal jste ve dvojjazyčném prostředí. Ačkoliv váš otec pocházel z Korutan a matka z Vídně, žili jste v Praze…
Maminka byla rodilou Vídeňačkou. Ve dvou letech osiřela a byla dána do kláštera, kde vyrůstala do svých šestnácti let. Pak sloužila v rodinách jako služebná. Rozhodující pro ni bylo, že se dostala do dvojjazyčné rodiny. Během války se seznámila s otcem a společně přesídlili do Prahy, kde otec získal práci technika v německém divadle. Matka zašívala prádlo, košile, čímž si přivydělávala. Otec chtěl, abychom s bratrem, který byl o dva roky starší než já, navštěvovali německou školu. My jsme nechtěli, hodně jsme se kamarádili s českými dětmi. Otec byl také odborář, typický sociální demokrat, a tak požadoval, abychom vstoupili do nějaké mládežnické politické organizace. Takže jsme s bratrem vyrostli v rudém sokolu [Rote Falke]. Jediná výhoda toho všeho byla, že jsme vyrostli dvojjazyčně.
Jaký vztah jste před válkou měli k Československu?
Tam, kde se člověk narodí, kde prožije dětství a dospívání, tam se logicky musí cítit dobře. Byl jsem tam doma. Měl jsem tam rodinu, tety Libuši, Pepču, Fanču a Růženu. Některé z nich byly za války zavřené. Byla to pro ně těžká doba.
Po otci jste měl německý původ, což v Československu ve druhé polovině třicátých let mohlo způsobovat řadu problémů…
Mnichov jsme prožili v Praze již jako Němci. Byla to tragédie. My jsme tehdy měli rakouské státní občanství, které se po anšlusu Rakouska změnilo na německé. Jestliže jsme dříve byli vnímáni zcela rovnoprávně, tak najednou z nás byli Němci. Neprodloužili nám ani pracovní povolení, takže jsme se nemohli uživit a zaplatit nájem. Obešel jsem všechny možné úřady, aby nám pomohly s udělením občanství, dokonce jsem byl i na ministerstvu, ale všude požadovali podpis otce. Jenže ten nás pár let předtím opustil, aniž by se s matkou rozvedl. Bez jeho souhlasu však nebylo možné československé občanství získat. Jako jediné východisko z této prekérní situace se ukázalo jet do Vídně, odkud pocházela matka. V prosinci 1938 jsme odjeli. Musím podotknout, že se staženým žaludkem – obávali jsme se, aby se o nás německá policie nedozvěděla, že jsme s bratrem byli aktivními socialisty. Kdyby gestapo předalo dokumentaci, kterou na nás pražská policie měla, svým vídeňským kolegům, měli bychom utrum. Naštěstí žádná taková výměna, navzdory pověstné německé pořádnosti, neproběhla. Ve Vídni jsme neměli žádné známé, vůbec nikoho. Aklimatizace nebyla snadná, začínali jsme zcela od nuly.
Jak jste se vyrovnával s tím, že vás čeká povinná vojenská služba?
Když už se mi blížil odvodový věk, trápil jsem se otázkou, jak dál. Čekala mě povinná pracovní služba (Reichsarbeitsdienst) a poté armáda. Jeden známý mi tehdy poradil, abych se vystříhal toho narukovat k pěchotě. Jako jediná cesta se zdála být dobrovolná přihláška k letectvu, u kterého se předpokládalo, že člověk bude sloužit v zázemí. Možná jsem to měl nechat běžet, projít Říšskou pracovní službou a pak nastoupit k pěchotě a na frontu. Kdoví, jak by to dopadlo. Na druhou stranu tehdy nikdo nepočítal, že válka potrvá šest let. S bratrem jsme se dohodli, že když už musíme k armádě, dezertujeme, jakmile to půjde. První příležitost k přeběhnutí se mi naskytla na jaře 1942. Situace u Černého moře byla kritická, tak jsem si říkal, že nastala ideální chvíle to zkusit. Byl jsem však příliš mladý a naivní. Nepočítal jsem s tím, že na frontové linii budou pouze vojáci v pěchotních uniformách a že v uniformě letectva tam budu nápadný. Naštěstí se mi podařilo ze situace vylhat, protože jsem shodou okolností někdy pátral po sestřelených letadlech a mohl jsem se vymluvit, že jsem zabloudil. Do budoucna jsem nicméně zjistil, že dezerce tak snadná nebude.
To ale poněkud předbíháme. Jak jste se vypořádal se službou v armádě, když jste si nepřál být Němcem?
Jsem rád, že jsem se nemusel podílet na zločinech, které prováděla německá armáda. Viděl jsem je. Když mě převeleli na východní frontu, působil jsem tam jako šofér. Naše jednotka se nacházela asi 150 kilometrů za frontou. A právě v těchto oblastech Němci řádili jako diví. Když někoho pověsili, ještě se tomu smáli. Na vesnicích stříleli ženy a děti. Pokud mohli, o všechno je obrali. Když dostali hlášku, že někde pomáhají partyzánům, přijeli do té vesnice, pozatýkali určitý počet lidí a pověsili je. Dodnes mám před očima, jak pět lidí postavili na korbu nákladního auta, nasadili jim oprátky a s autem popojeli. Opodál stál malý kluk, který to viděl a křičel: Bábuška, bábuška! Němci ho surově zkopali, a ještě se tomu smáli. Pro ně to nebyli lidé, ale partyzáni – Banditen. Po válce jsem o těchto věcech veřejně mluvil. Většina lidí dodnes ráda říká, že nic neviděla, neslyšela. Pitomost. Každý něco věděl. Ale mlčet a tvářit se, že se nic nestalo, je pohodlnější.
Málokdo je ochotný o takových věcech hovořit…
O válečných letech člověk mluví nerad. To, co jsem prožil, bylo strašné. Člověk toho hodně viděl a mnoha nepěkných věcí se účastnil. Proto jsem byl rád, že jsme mohli alespoň pomáhat a mít pocit, že nejsme zcela pasivní. Vzpomínám si, že jednou mělo dojít k obkličovací akci na partyzány. Musel jsem se také zapojit, ačkoliv mi to nebylo milé. Trápila mě otázka, jak se zachovat. Když jsme se blížili k lesu, tak jsem dvakrát vystřelil do vzduchu, abych partyzány upozornil. Protože jsem tím zmařil celou akci, tak mě pak zavřeli.
Kvůli tomu jste stanul před válečným soudem a hrozila vám poprava?
To bylo ještě za něco jiného. Když to tak počítám, tak minimálně pětkrát by mě museli zastřelit. Měl jsem kamaráda Sašu, byl to Polák. Řešili jsme, jak pomoct obyčejným lidem. Poté co jsme viděli vyhladovělé a umrzlé děti i s jejich matkami, všude oběšence na kandelábrech, stromech a balkonech, zkrátka ty nejhroznější věci, jsme cítili potřebu být nějak aktivní. Byli jsme stovky kilometrů za frontou, a tak jsme se lidem snažili pomáhat například získáváním potravin. Prostě jsme okrádali armádu o její zásoby. V zásadě totiž byly tyto potraviny zrekvírovány obyvatelstvu, takže jsme jim alespoň část navraceli zpátky. Nejdřív jsme se snažili navázat kontakt s představiteli dané obce. Když jsme se seznámili blíže, prozradili nám, že potřebují třeba benzin pro provoz radiových přijímačů. Bylo mi jasné, že je to na Molotovovy koktejly, ale to bylo v pořádku. Tak jsme se Sašou vzali náklaďák, vystlali korbu slámou a jeli jsme ke skladu pohonných hmot. Zdi nebyly ani příliš vysoké. Za nimi stály dvousetlitrové sudy. V noci jsem k té zdi zacouval a na auto jsme naložili asi 400 litrů benzinu. Kdyby se na to přišlo, byl by to jasný rozsudek smrti. Když jsme chtěli obstarat potraviny, dělali jsme to následovně: V kanceláři jsem měl spoustu papírů s hlavičkou Luftwaffe, a tak jsme si pod smyšlenými jmény nárokovali příděly pro jednotlivé stíhací eskadry. S těmi papíry jsme přišli do skladu, kde úřadovali ukrajinští dobrovolníci. Vzhledem k tomu, že v podstatě neuměli německy, tak je nebylo těžké oklamat. Nabrali jsme si vše, co bylo na papíře. Pak se jelo za starostou, který potraviny přerozdělil rodinám. Jednoho dne mě však přece jen kdosi viděl a udal. Měl jsem kabát, pod ním konzervy a ještě plný ruksak. O několik dní později si pro mě přišlo polní četnictvo a předalo mě vojenskému soudu. Musím podotknout, že jsem dostal „skvělého“ obhájce, který obhajobu postavil na tom, že jako voják bych neměl být oběšen, ale zastřelen. Žádal jsem předvést svědka, který mě udal. Naštěstí ten dotyčný mezitím stihl padnout. Takže mě neodsoudili. Byl jsem přeložen zpátky ke své jednotce, jíž velel profesor Schmid, starý dobrý Rakušan, všechno, jen ne nácek, a ten mě „uklidil“. Kdybych ho nepotkal, už bych tady nebyl. Nechal mě přeložit z velitelství letecké armády do školy pro překladatele. Tak jsem se dostal do Olomouce. Dlouho jsem tam ale nepobyl, protože nastala invaze v Normandii a celá škola byla poslána do Francie. Tak jsem se dostal poprvé na frontu.
Takže jste konečně mohl uskutečnit svůj cíl, se kterým jste před lety k letectvu nastoupil…
Pozorně jsem si zmapoval terén. Snažil jsem se zapamatovat, v jaké vzdálenosti se nacházejí krátery, do kterých bych se mohl skrýt, a začal plánovat útěk. Byl jsem domluvený ještě s jedním kamarádem, že to zkusíme ve dvou, on však na poslední chvíli vycouval. Nechtěl střílet na vlastní lidi, kdyby došlo k nejhoršímu. Měl jsem však dilema, jestli dezertovat ozbrojený, či neozbrojený. Obojí mělo své výhody. Se zbraní bych se mohl bránit vlastní patrole. Spojenci by mě však ozbrojeného nejspíš zastřelili. Tak jsem se rozhodl jít beze zbraně. Ještě než jsem odjel na tlumočnickou školu do Olomouce, dostal jsem od matky větší bílý kapesník. To proto, abych měl čím mávat, až budu přebíhat. Samotná dezerce byla velmi napínavá. Poté co jsem se proplazil přes území nikoho, vzal jsem šátek a vyšel vstříc Spojencům. Volal jsem Donʼt shoot!, ale nikdo nereagoval. To není možné, oni snad odešli, říkal jsem si, ale to už jsem přicházel k obranné linii. Stál tam těžký kulomet a okolo spalo asi šest Američanů. Zakřičel jsem na ně Hey, boys, a oni se příšerně lekli, když před sebou viděli německého vojáka. Okamžitě mě obrali o hodinky a další věci, co jsem měl v batohu. Dokonce i kus chleba mi vzali. Pak mě odvedli do štábního stanu, kde mě vyslechl nějaký americký major, který pocházel paradoxně z Berlína. Chtěl jsem, aby mi sdělil, jestli bych mohl vstoupit do spojenecké armády. Opáčil, že rakouská exilová armáda neexistuje, ale že existuje řada dalších, polská, československá... Zbystřil jsem a povídám: Pane majore, já jsem Čech, Pražan. Nechci tady pasivně sedět, byl jsem vychován k aktivitě. Major slíbil, že s tím něco udělá, nicméně ubíhaly týdny a nic se nedělo. Přidělili mě do skupiny, která pochovávala mrtvé. Kdybych se neozval, nedali by nám večer ani mýdlo. Později jsem přišel do tábora, myslím, že někde u Cherbourgu, kde se nacházelo speciální oddělení pro dezertéry. Teprve tady jsem se setkal s českou delegací, když na náš popud navštívila tábor. Seděl tam s námi totiž syn samotného Ringhofera a ten uměl perfektně anglicky. Vymohl si na velitelství, aby nás přijela přezkoušet československá komise. Přijel jeden důstojník a další, co byli v civilu. Ptali se mě na všechno: kde všude jsem byl a co jsem tam dělal, koho v Praze znám… Vyjmenoval jsem jim všechny funkcionáře Jednoty proletářské tělovýchovy a spoustu dalších. Upozornili mě, že všechno, co jsem sdělil, bude po válce prozkoumáno a ověřeno, jestli jsem nelhal. Zhruba za čtrnáct dní přišla ještě jedna delegace, a pak už rovnou přivezli uniformy.
Byla vaše matka nějak pronásledována poté, co se zjistilo, že jste dezertoval?
Maminka byla předvolána na polici, ale nic jí nemohli dokázat. Doma nic nenašli, protože všechny snímky i korespondenci matka předtím zničila. Takže se jakémukoliv postihu vyhnula.
Jaké životní podmínky panovaly v zajateckém táboře?
Byla to bída. Ráno jsem dostal černou kávu, v poledne polévku. Ale hlavně se fasovala taková konzerva, která obsahovala tři cigarety, tvrdý sýr a ještě cosi. Stěžoval jsem si, že je to malý příděl na to, abychom celý den pracovali. U Němců jsme dostávali nedostatečné příděly, v zajetí také. Tak kde jsme měli brát sílu?
A jak vypadalo prověřování československými orgány?
Prověřování měli propracované. Záznam předchozího výslechu jim ležel na stole a pokládali různé doplňující otázky. Věděli všechno. Ne každého zájemce vzali, jen ty, kteří to měli v pořádku. Pak jsme odjeli lodním transportem do Británie. Protože jsem byl šofér a mechanik, tak jsem si zakrátko udělal druhý vůdčí list.
Bylo vás v táboře víc, kteří se hlásili do československé armády?
Byli tam Lucemburčané, Francouzi, Holanďané… Ale jako Čech jsem se hlásil jediný. Je ale možné, že v jiných lágrech se našli další Češi. Žili jsme všichni ve speciální oddělené části. Když už jsme byli přihlášení do armády, nesměli jsme v táboře pracovat, ale naopak jsme čekali, až si pro nás přijedou, což se také jednoho dne stalo. Přijel náklaďák plný uniforem, kterým jsme odjeli do Británie. V Chalkwell nedaleko Cambridge jsem podstoupil svůj druhý vojenský výcvik.
Lišil se nějak československý výcvik od toho německého?
Československá armáda kladla důraz na kondici, střelbu atd. U wehrmachtu jsme hodiny mašírovali po kasárnách a salutovali, až nám dřevěněly ruce. Výcvik u československých jednotek, musím říct, byl tvrdý. Museli jsme se plazit koridorem pytlů s pískem, a kapitán Král nad námi střílel z kulometu. Něco takového jsem u Němců nezažil. Každý třetí den jsme běhali šestnáct mil v plné výzbroji. Nebo jsme museli zhoupnutím po lanu překonat díru vyskládanou ostnatým drátem. Kdo se pustil, vypadal pak jak kaktus. Pro nás, kteří jsme prošli wehrmachtem, byla taková tvrdost výcviku překvapující. Pak skončila válka a začaly transporty z Británie do Československa. Zavezli nás do Antverp, kde už byly připraveny těžké nákladní vozy, kolonu tvořilo šedesát aut. Do republiky jsme jeli šest dní. Po předání vozů jsme přespali ve vinohradské sokolovně a vrátili jsme se zpátky pro další auta. Při druhé nebo třetí jízdě jsem vezl české peníze, které byly vytisknuté v Británii.
Měl někdo z českých vojáků problém s vaším původem?
Ne. Jednak jsem nebyl sám a jednak jsem byl dobře zapsán a uměl jsem dobře česky.
Co následovalo po vašem propuštění z armády?
Propustili mě v lednu 1946. Když jsem přišel za maminkou, vážila třiatřicet kilogramů. Nikdo se o ni nestaral, přišla o všechno, i o byt. Bylo to hrozné. Do Rakouska jsem se vrátil v britské uniformě. Vše bylo v pořádku, dokud si nevšimli nápisu Czechoslovakia na rameni, najednou ze mě byl sudetoněmecký šmejd.
Po válce jste se angažoval v hnutí za rehabilitaci obětí nacistické vojenské justice. Otevřeně jste se také přiznával ke své dezerci.
Nebylo to snadné. Uvedu příklad. Když jsem se v šestačtyřicátém vrátil, potřeboval jsem si najít práci, a tak jsem zkoušel psát do různých podniků. Nikdy jsem nedostal žádnou odpověď. Dělal jsem totiž chybu, že jsem v dotazníku, kde byla také otázka na lokalitu zajetí, napsal: Žádné zajetí, byl jsem dezertér. Chtěli nás potrestat za to, že jsme nebyli ochotni bojovat za Hitlera. Zkoušel jsem se ucházet pracovní úřad. Měl jsem uniformu, takže se mě ptali, v jaké cizí armádě jsem sloužil. Odpověděl jsem: Jakápak cizí armáda, cožpak jsou spojenci cizí? Náckovská armáda byla cizí! A byl konec, vyhodili mě odtamtud. V té době zkrátka neexistovalo, aby se člověk veřejně přiznal k dezerci. Teprve, když jsme založili Personenkomitee [výbor Spravedlnost pro oběti nacistické vojenské justice], vznikla nová síla, která s tím mohla pohnout. Také se o nás stále více začali zajímat novináři. Hledali jsme cestu, jak krůček po krůčku měnit společenské nazírání našeho problému. První velký úspěch byl, když se nám podařilo zapůjčit z Berlína do Vídně výstavu o dezertérech a odbojářích. Poté jsme se zaměřili na to, aby stát dezertéry oficiálně rehabilitoval. Tenkrát se v této věci hodně angažovali Zelení, kteří měli tento požadavek dokonce ve svém programu. Završení celého úsilí představovalo zřízení pomníku dezertérům. Jeho výsledná podoba se mi ale nelíbí, v komisi jsem proti ní protestoval. Představoval jsem si něco figurálního, nicméně zvítězila symbolická forma, která je příliš civilní. Samotné slavnostní odhalení pomníku přineslo obrovskou satisfakci. Zúčastnil se jej i spolkový prezident a vysocí vládní činitelé. To vše se ale neudálo najednou, byla to poměrně dlouhá cesta.
Jak vnímáte svou identitu?
Já jsem se vždy vnímal jako Pražák. Necítil jsem se být Korutancem po otci. A to mi zůstalo. Když se mě někdo ptal, odkud jsem, tak jsem mu odpověděl, že jsem Pražák. Nevím, jak to říct, člověk je zkrátka pevně fixován na svůj domov, a tím mým byla Praha.
Rozhovor připravil Jiří NEMINÁŘ. Zde nezkrácená verze.
Richard Wadani (1922–2020)se narodil v Praze německým rodičům jako Richard Wedenig. V roce 1944 dezertoval z wehrmachtu a vstoupil do československé zahraniční armády. Po válce žil ve Vídni a nechal si změnit jméno. Patřil k předním aktivistům za rehabilitaci dezertérů a obětí nacistické válečné justice.