Finského modernistického básníka Paava Haavika (1931–2008) zásadně ovlivnily verše T. S. Eliota, které ve Finsku vyšly v roce 1949. O deset let později Haaviko vydal svou třetí básnickou sbírku Zimní palác, z níž některé básně převedl do češtiny (v časopise Světová literatura) již v roce 1967 nestor finského překladu Jan Petr Velkoborský a loni vyšel soubor celý (překlad Jitka Hanušová, dybbuk, Praha 2021). Titulní Zimní palác zde funguje jako metafora i jako symbol, žije si však „vlastním životem“: … vítr vzal ptáky, moře se vzdouvá, stromy řídnou / A v krátkosti: / Stará část (1754–1762) je Zimní palác / a všechno kolem, střecha, podlaha a / stěny plné vyšších bytostí: Venuše, Jupiter / a ženy tělnatých ročníků. / Stále je vidět, že do řeky Bereziny / upadla hlava a klobouk mnohým, / že bitka u Borodina byla vítězstvím; / o tom si vyprávím pod kšticí. Ústředními tématy jsou poezie a jazyk, podpořeny motivy z antických mýtů a finských dějin (často v kontra-, ale i v juxtapozici k dějinám ruským), vystupují jako Strom či Les, jež vyznačuje hranice, ale také v roli Ženy, Dítěte či Strachu. A jak dodává překladatelka: Výsledek rezonuje rázně a dlouho jako ozvěna kroků ve skutečném (…) Zimním paláci, jedná se o věčné putování za smyslem: … a zas přišlo jaro, pták zkoušel zpívat… A také za smířením: Palác je stísněný, sotva se otočím ve spaní. / Jaký svět by zastřešil dva příběhy? / Nenasytné, které neukojí otruby. / Moře dvě Ryby neutáhne, všechno je nemožné.
- ivc -