V Egyptě, respektive v celé oblasti dolního toku Nilu odedávna žije specifická varianta včely medonosné, Apis mellifera lamarckii. Tyto tmavé včely se žlutým břichem jsou spíše menší (s délkou přibližně 1,1 cm, matky a trubci jsou větší), a tomu odpovídá i jejich produkce medu (jen asi 5 kg), zato jsou poměrně útočné. Význačným rysem těchto včel je vytváření velkého počtu matek (až sto na úl), a tedy časté rojení. Mezi hlavní zdroje jejich potravy odedávna patřily zřejmě datlové palmy a citrusy, ale také divoce rostoucí traviny a květiny, a to nejen ve vždy zelené údolní nivě Nilu, ale i v přilehlých oblastech, které měly až do 2. tisíciletí př. n. l. spíše charakter suché savany, a proto se zde hojně vyskytovaly i divoké včely (mj. včela tesařská a včela čalounice).
SYMBOL VLÁDY
Obyvatelé nilského údolí zcela nepochybně používali včelí produkty (zejména med jako možná vůbec nejdůležitější sladidlo) ještě dávno před vznikem staroegyptského státu, resp. vyspělé staroegyptské civilizace. Je proto možná zvláštní, že s nejstarším dokladem egyptského zájmu o včely se setkáváme v symbolické rovině. Z důvodů, o kterých dnes můžeme jen spekulovat, se výraz pro včelu (včetně jeho vyjádření příslušnou hieroglyfickou značkou, považovanou ovšem někdy spíše za zobrazení specificky včelí matky, nebo dokonce vosy) stal symbolickým vyjádřením Dolního Egypta (tj. zejména dnešní delty Nilu), a to i v základním titulu staroegyptských vládců král Horního a Dolního Egypta (doslova Ten, který patří k rostlině sut [zastupující Horní Egypt] a ke včele). Nabízí se vysvětlení, že obě části sjednoceného staroegyptského státu, který vznikl někdy kolem roku 3000 př. n. l. nebo o něco málo dříve, jsou zde symbolizovány tím, co bylo typické pro jejich přírodní prostředí. Ale to je možná příliš zjednodušené – nelze vyloučit, že tu mohly být i jiné důvody (například zvuková podoba příslušných výrazů). […]
Ať tomu bylo jakkoli, obraz včely se v titulu staroegyptských vládců objevuje již za čtvrtého vládce 1. dynastie Dena (30. století př. n. l.) a používal se – fakticky beze změny – až do samého závěru staroegyptské civilizace v prvních staletích našeho letopočtu, tedy více než tři tisíce let; poslední takové zobrazení pochází z doby římského císaře Commoda (180–192 n. l.). Ještě v 1. století n. l. připomínal toto spojení správce tehdejší alexandrijské knihovny, stoický filozof Chairémón (mimo jiné i pozdější vychovatel císaře Nerona), podobně jako o tři staletí později římský historik Ammianus Marcellinus. Ve svém díle o egyptských hieroglyfech a jejich významu (známém pod latinským názvem Hieroglyphica), které bylo až do rozluštění tohoto písma na počátku 19. století základním a nejdůvěryhodnějším zdrojem pro jeho poznání, se o něm zmiňuje i jeden z posledních staroegyptských kněží Horapollo (4.–5. století n. l.). Hieroglyf znázorňující včelu se příležitostně používal i pro vyjádření jedné z typických korun egyptských vládců, tzv. Červené koruny, symbolizující vládu nad Dolním Egyptem. […]
V NÁBOŽENSTVÍ I V ŽIVOTĚ
Včely a med hrály významnou roli i v náboženských představách starých Egypťanů, i když – na rozdíl třeba od skarabů – nikdy nepatřily mezi četná zde uctívaná posvátná zvířata. Už v nejstarším známém souboru náboženských textů, v takzvaných Textech pyramid (poprvé doloženy v pyramidě faraona Venise, kolem 2400 př. n. l.), je se včelami spojována Neit, hlavní bohyně dolnoegyptského města Sají (mj. hlavního města země za 26. dynastie v 7. a 6. stol. př. n. l.), jejíž zdejší významný chrám byl označován jako Palác včely. Hieroglyf včely se objevuje i v označení lokality ach-bit (řecky Chemmis), kde podle základního egyptského mýtu o Usirovi jeho manželka Eset (řecky Isis) vychovala Usirova syna Hora a připravila ho k boji o nástupnictví po zemřelém otci, které si přivlastnil jeho vrah (a zároveň bratr) Sutech. K bzukotu včel byly v náboženské literatuře přirovnávány zvuky, které vydávali zemřelí dávní bozi ve chvíli, kdy je v podsvětí míjel bůh Slunce vracející se tudy na východní obzor. V pozdním mytologickém textu (papyrus Salt I z doby kolem 300 př. n. l.) se včelám připisuje božský původ jako slzám slunečního boha Rea – ty se po dopadu na zem proměnily v tento hmyz. V některých dalších pozdních textech se i med označuje jako „sluneční rosa“. V řecko-římské době se v okolí chrámu bohyně Hathor v jihoegyptské Dendeře (dodnes jednoho z nejlépe zachovaných staroegyptských chrámů) med dokonce stal potravinou zakázanou pro běžnou populaci, protože měl být vyhrazen pouze této bohyni.
Med a další produkty se zprvu získávaly pouze sběrem u divokých včel, a tento způsob se do určité míry udržoval i značně později, i když jeho význam byl vždy spíše okrajový, podobně jako dovoz z jiných oblastí Předního východu. Zřejmě již před polovinou 3. tisíciletí př. n. l. se ale v Egyptě rozvinulo včelařství, tedy chov včel v uměle vytvořených podmínkách. […]
Ve výzdobě tzv. Síně ročních období v tomto chrámu, kde zřejmě měla být z náboženských důvodů zachycena celá tehdejší egyptská příroda, je i scéna zobrazující získávání medu a jeho další zpracování. V levé části této scény je před souborem vodorovných úlů zhruba válcovitého tvaru zobrazen muž, který pravděpodobně fouká dovnitř kouř, aby bylo možné vybírat plástve; podle jiného vysvětlení fouká do prázdné keramické nádoby a vytváří tak zvuk podobný bzučení včelí královny, aby včely vyletěly ven. Jeho činnost je označena slovem nefet (s významem „uvolnit“ apod.). Vpravo od něj následuje získávání medu z pláství a jeho přelévání do nádob určených k jeho uchovávání, nahoře označené jako mechet, tedy „plnění“. Po poškozené části scény pak zcela vpravo následuje poslední fáze, tedy uzavírání a pečetění nádob s medem, označené jako chetem bit, tedy „pečetění medu“.
Už v této nejstarší doložené scéně, pocházející z doby před čtyřmi a půl tisíci lety, je doložen postup, který se ve víceméně nezměněné podobě používá k získávání medu dosud, a také některé nástroje a pomůcky. Vodorovné, na sebe naskládané úly, tvořené keramickými nebo méně často dřevěnými válci nebo stočenými rákosovými rohožemi pomazanými nilským bahnem (o průměru 20 až 25cm a délce až 1,5 metru), v této zemi převládaly až do poloviny 20. století; zejména ve středním Egyptě (např. kolem Asjútu) se používají dodnes. Uzavíraly se obvykle z obou stran hliněnými zátkami, kdy na jedné straně byl ponechán otvor, zátka na opačné straně se odstraňovala jen při vybírání medu po nakuřování, aby včely měly kudy uletět. Také nádoby na uchovávání medu po celá další tisíciletí jen nepatrně měnily podobu – zejména v pozdějších dobách měly výrazný bikónický tvar. Rozsáhlé chovy včel, dosahující až několika tisíc úlů, jsou sice doloženy spíše až z druhé poloviny 1. tisíciletí př. n. l., ale zřejmě existovaly i dříve. […]
ZDROJE MEDU A VOSKU
Navzdory tomu, že zemědělské scény patřily k běžnému repertoáru výzdoby staroegyptských hrobek vyšších a do určité míry i středních tříd, je počet dochovaných scén včelaření velmi omezený – a nedosahuje ani deseti; nejmladší zobrazení pocházejí z thébských hrobek hodnostářů Pabasy a Anchhora (6. století př. n. l.). Všechny tyto scény jsou přitom víceméně variantami již zmíněného nejstaršího vyobrazení z Niuserreova slunečního chrámu a liší se jen drobnými detaily – ve scéně pocházející z hrobky vezíra (tj. fakticky „prvního ministra“) Rechmirea z doby 18. dynastie v Západních Thébách (hrobka TT100, kolem roku 1400 př. n. l.) se už zcela nepochybně objevuje nakuřovadlo, a jsou tu zobrazeny i kulaté plástve právě vyjímané z úlů. Plástve medu, na kterých někdy ještě sedí včely, se mezi vybranými obětinami, které měly zemřelým zajistit věčnou blaženou existenci, objevují i v thébských hrobkách hodnostářů Kenamona, Amenemoneta a Čanura (rovněž z doby 18. dynastie). Nádoby s medem nebo medové plástve se přitom ve výzdobě egyptských hrobek často objevují v těsném sousedství ryb. Pojídání ryb a současně medu je doloženo i v evangeliu (Luk. 24, 41–43) a doporučoval ho i jeden z církevních otců Kléméns Alexandrijský (kolem 200 n. l.). […]
Med hrál ve starém Egyptě důležitou roli nejen jako potravina (vedle datlí byl vlastně jediným sladidlem), ale také ve sféře náboženské – jako vysoce ceněná obětina přinášená božstvům. Přitom se zdá, že v nejstarších dobách byl vyhrazen zřejmě jen panovníkovi a bohům – přinejmenším se neobjevuje mezi položkami uvedenými v rozsáhlých seznamech potravin a nápojů (čítajících obvykle kolem 90 jednotlivých druhů), které v hrobkách vysokých egyptských hodnostářů přinejmenším od poloviny 3. tisíciletí př. n. l. symbolickým způsobem zajišťovaly jejich obživu v rámci posmrtné existence v zásvětí.
Spolu s dalšími včelími produkty byl med významný například i v lékařství. V lékařských textech, doložených přinejmenším od poloviny 2. tisíciletí př. n. l., se objevuje jako jedna ze základních součástí léků na nejrůznější choroby, zejména v oční a cévní medicíně, ale i k léčení poranění a plicních a vnitřních obtíží. V Ebersově papyru (kolem 1500 př. n. l.), největším staroegyptském souboru receptů a léčebných postupů, se tak med objevuje ve více než třetině z téměř devíti set položek – tento rozsáhlý spis v nedávné době do češtiny přeložil náš bohužel již zesnulý kolega Břetislav Vachala.
Kromě medu jsou v Ebersově papyru zmíněny i další včelí produkty, zejména vosk, uvedený zde více než čtyřicetkrát. Vosk se ovšem kromě medicíny rozsáhle používal i jako pojidlo nebo tmel, v kosmetice k přípravě mastí, ke zpevňování paruk, ale také k pečetění nebo (v pozdějších dobách) i jako potah tabulek určených ke psaní. Běžně sloužil i k výrobě magických sošek (často určených k symbolickému porážení nepřátel Egypta), zejména v 1. tisíciletí př. n. l. i při zpracování kovů (odlévání sošek božstev, posvátných zvířat a dalších symbolů nebo předmětů technikou ztraceného vosku). […]
V egyptologii a v dějinách medicíny se dlouhodobě vede diskuse o tom, zda mezi látkami jmenovanými ve staroegyptských lékařských textech je i další včelí produkt, tedy propolis. V Ebersově papyru je kromě medu a vosku zmíněn další hmyzí (včelí?) produkt, v doslovném překladu uvedený jako „muší (hmyzí?) výkal“ (v překladu B. Vachaly „mušinec“), čímž by mohl být míněn právě propolis. Podle názoru některých předních českých včelařů by ale v tomto případě mohlo jít i o produkty zavíječe voskového, jež se v některých částech světa dodnes používají v lidovém léčitelství.
Symbolika včel a medu se objevuje i ve staroegyptské literatuře. Včely byly – nijak překvapivě – předobrazem pilnosti, ale i vytrvalé namáhavé práce, jak uvádí například Naučení mudrce Chetiho (někdy zvané i Satira na povolání) z 2. tisíciletí př. n. l.: Holič (…) chodí z jedné ulice do druhé a hledá, koho by oholil. Úplně se vyčerpává, jen aby si mohl naplnit břicho – stejně jako včely, které se živí pouze svojí prací… (překlad B. Vachaly). Med byl synonymem sladkosti a příjemnosti (slova zručného písaře jsou smáčena medem), a to i v milostné poezii, a jeho symbolika se dodnes uchovala v řeči běžných Egypťanů.