Tradičně oděný původní Američan s ostrými rysy pádluje v lodi na řece. Na pozadí hraje lehce zlověstná hudba. Jak muž pluje, naráží na stále více smetí. Za ním se tyčí továrny, které do vzduchu chrlí kouř. Hudba zesiluje a je pořád zlověstnější. Nakonec muž s kánoí přistane u břehu, který je posetý naplavenými odpadky. Kamera se přiblíží k mužovu zasmušilému obličeji a ukáže, jak mu z koutku oka stéká slza. Hraje ho potomek italských přistěhovalců. Vyzývá k ukázněnosti a sbírání odpadků. Úspěšnou televizní reklamu z roku 1971 zaplatili největší američtí znečišťovatelé, aby odvedli pozornost dojaté veřejnosti od potřeby politických, systémových regulací průmyslu a nakládání s odpadem. Na tomto příkladu ukazuje Michael E. Mann, jak se chovají ti, s nimiž podle něj nyní svádíme Novou klimatickou válku (přel. P. Pecháček, Host, Brno 2021). Fosilní průmysl již tolik neinvestuje do popírání klimatické změny – spíše odklání těžiště debaty k osobní odpovědnosti i k představám o neodvratné zkáze. Lidé poměřující své osobní uhlíkové stopy nebo zoufající z blížící se apokalypsy mají podle Manna jedno společné: Netlačí své vlády k zastavení emisí a k podpoře obnovitelných zdrojů. Mann hovoří o „válce“, protože ta nás nutí pojmenovat „nepřítele“ a snižovat míru porážky: Uvědomit si, že nebezpečná změna klimatu dorazila, je zvláštním způsobem osvobozující. Zmizela totiž hranice „nebezpečí“, jejíhož překročení bychom se měli obávat. Je příliš pozdě na to předejít škodlivým dopadům – ty už nastaly. Avšak na kolik dalších nebezpečí narazíme, do značné míry záleží na nás.
- mš -