Zhruba do poloviny padesátých let 20. století režim komunistického Československa, podobně jako režimy ostatních zemí sovětského bloku, podřizoval veškerý zájem o přírodní prostředí stalinskému plánu přeměny přírody. Ve střední Evropě sice nevznikala obrovská vodní díla jako v SSSR, důraz se kladl spíše na budování velkých staveb socialismu, které následně enormním způsobem zamořovaly životní prostředí ve svém širokém okolí. Na Ostravsku, jehož centrum se stalo ocelovým srdcem republiky, to znamenalo především důraz na těžký průmysl – například budování Nové huti, otevírání a rozšiřování těžby kamenouhelných dolů, rozvoj chemického průmyslu.
Plány na přetvoření přírody se začaly hroutit už od druhé poloviny padesátých let, kdy se objevily první pokusy o skloubení zájmu o přírodu se zájmy ekonomického rozvoje společnosti. V souvislosti s uvolňováním politického života se vedení státu začalo nejprve v oblasti legislativy věnovat také ochraně životního prostředí. Už v roce 1955 byl vydán zákon o vodním hospodářství, v němž se objevily obecné zmínky o ochraně vodstva před znečištěním; zákon o ochraně životního prostředí č. 40/1956 se však soustředil téměř výhradně na ochranu flóry a fauny na vymezených lokalitách a na podmínky vzniku chráněných oblastí.
RANĚ ENVIRONMENTÁLNÍ PROUD
V první polovině šedesátých let se do technokratického přístupu k přírodnímu prostředí dostal motiv environmentální zodpovědnosti. Vědci zemí socialistického tábora se zapojili do takzvaně raně environmentálního proudu, jenž byl spojen s Mezinárodním biologickým programem (dále MBP) a Mezinárodní hydrologickou dekádou (1964–1974). […]
V ČSSR vzniklo v rámci nově založeného Botanického ústavu Československé Akademie věd (ČSAV) oddělení ekologie, vytvořil se tu multioborový tým pro studium programů MBP, spolupráci na mezinárodní úrovni zajišťoval zejména Ústav pro tvorbu a ochranu krajiny. Ve druhé polovině šedesátých let se čeští i slovenští přírodovědci bezesporu výrazně etablovali na mezinárodní scéně, přispěli k výzkumům negativního vlivu člověka na biosféru a možnostem nápravy jeho dopadů. Zaměřovali se také na monitorování reálného stavu životního prostředí v ČSSR. Konkrétně šlo například o neustálé zvyšování nepříznivých vlivů těžkého a chemického průmyslu na znečištění ovzduší a vodstva, o zhoršování stavu flóry a fauny horských masivů v dosahu jejich bezprostředního působení apod. Výsledky svých výzkumů představovali na mezinárodních konferencích, s rozsáhlou zprávou vystoupili třeba na konferenci Výboru pro životní prostředí Evropské komise OSN, jež se roku 1971 konala v Praze.
Delegáti OSN navštívili už o tři roky dříve Ostravu a Katovice, města, jež byla považována za modelový příklad negativního působení těžkého průmyslu na hustě osídlené regiony a okolní krajinu. […]
Obyvatelé centra Ostravy se masově stěhovali do nově budovaného sídliště Poruba, které pod vlivem převážného směru větrů bylo enormního znečištění ušetřeno; později také do „socialistického města“ Havířova. V řekách na Ostravsku místo vody pluly splašky, šířil se kolem nich nesnesitelný zápach. Měření vykazovala vesměs pátý, tedy nejhorší stupeň kvality protékající vody. Výroba však měla stále navrch nad snahami o zlepšení stavu životního prostředí, vyskytl se dokonce návrh na zbourání poddolovaného městského centra ve prospěch dalšího rozšíření dobývacích prostorů zdejších dolů. Postupně sice vznikaly plány kupříkladu na vybudování čistíren odpadních vod závodů a průmyslových center, jejich plnění však nedosahovalo ani padesáti procent. A když pak už některé stály, chybělo v nich vnitřní zařízení – buď nebylo vůbec k dispozici, anebo jeho dodavatelé neplnili podepsané smlouvy. Pokud byly čistírny v provozu, jejich zařízení trpělo vysokou poruchovostí, často musely být úplně vyřazeny. Pokusy o zlepšení situace byly chaotické, narážely především na neochotu vedení závodů těžkého průmyslu omezovat vlivy jejich enormní produkce na životní prostředí. Ta raději platila postupně zaváděné pokuty (které byly nepřiměřeně nízké), než aby se snažila situaci řešit.
Politické uvolnění šedesátých let ovlivnilo do jisté míry také technokratickou sféru, což lze doložit výsledky výzkumů provedených na území ostravské průmyslové oblasti. Manažeři zdejších závodů mohli vyjíždět bez větších omezení na Západ, kde mimo jiné sledovali moderní ekologické postupy, snažili se získat kvalitní, výkonné přístroje, navazovat spolupráci s institucemi, jež se věnovaly praktickým opatřením v oblasti ochrany a tvorby životního prostředí. Někteří z nich se dokonce pokoušeli prosadit nákupy moderních přístrojů a zařízení i do finančních plánů svých závodů a ovlivnit plánování v oblasti ekologizace výroby. Na Ostravsku se ovšem tyto snahy neustále střetávaly s požadavky na růst objemu výroby těžkého průmyslu, nedostatkem finančních prostředků, chaotickým uplatňováním předpisů i sankcí. Naděje na alespoň částečné zlepšení přinesla koncem šedesátých let Šikova ekonomická reforma, v jejímž rámci se na Ostravsku plánovalo uzavření zastaralých důlních provozů pod Ostravou, snížení produkce koksu a modernizace hutních a chemických závodů, což by zřejmě také alespoň zčásti přispělo ke zlepšení životního prostředí v regionu. […]
NORMALIZACE A VLIV ČLOVĚKA…
Personální čistky spojené s nástupem Husákova režimu sice zasáhly výrazně i představitele vědecké předsrpnové garnitury, přesto však nepřerušily další spolupráci na mezinárodních projektech věnovaných ochraně a tvorbě životního prostředí. Pokračovala spolupráce na půdě MBP, čeští a slovenští vědci se zapojovali do činnosti mezinárodních organizací, působících pod hlavičkou OSN či evropského společenství. O ekologické otázky se začala zajímat i Rada vzájemné hospodářské pomoci, její opatření měla však zprvu především ochranářský charakter, důraz na tvorbu životního prostředí se prosazoval v její působnosti pomalu a spíše okrajově. V Československu pokračovaly snahy vědců rozvíjet bádání o možnostech ochrany a tvorby životního prostředí (vyvrcholily v roce 1978 založením Ekologické sekce Čs. biologické společnosti při ČSAV). […]
Na Ostravsku se tyto trendy promítly do poměrně rozsáhlé výzkumné zprávy brněnských geografů a biologů, zveřejněné pod vedením J. Mareše v roce 1975: Vliv člověka na životní prostředí Ostravska. Text upozorňuje hlavně na tristní stav ovzduší a vodstva v jádru průmyslové oblasti, ale nevyhýbá se ani analýzám širšího dosahu, zejména stavu flóry a fauny v blízkých Beskydech. Odborníci vyslovili řadu poznatků, jež jsou aktuální dodnes – kritizovali například jednostrannou skladbu lesních porostů, způsobující spolu s exhalacemi vymírání lesů (jehličnany, méně odolné vůči vlivům ovzduší i napadáním škůdci), neodborně prováděné meliorace vedoucí k devastaci půdy. Pokusili se dokonce vyčíslit, kolik stojí nedostatek péče o životní prostředí v rámci státního rozpočtu.
Podobných zpráv z odborných výzkumů vyšlo v celé zemi i na Ostravsku v sedmdesátých letech mnoho, zůstaly ovšem ve strojopisech, které byly uloženy ve vědeckých knihovnách, resp. se postupně dostávaly pouze do rukou představitelů státní moci. Podobný dosah měl i vznik nových orgánů na celostátní úrovni po federalizaci státu; vláda ČSR sice vytvořila roku 1972 Radu pro životní prostředí (dále RŽP) která vydávala cyklostylovaný zpravodaj s různými hodnotícími zprávami, neměla však potřebnou výkonnou pravomoc, ta zůstala v gesci jednotlivých ministerstev. […]
Pod tlakem mezinárodních projektů a organizací i domácích výzkumných týmů začali v ČSSR projevovat zájem o otázky environmentu i představitelé KSČ a orgánů decizní sféry. V roce 1970 zařadilo byro Ústředního výboru KSČ pro řízení práce v českých zemích Ostravsko mezi čtyři znečištěním nejvíce postižené oblasti v českých zemích. O situaci na Ostravsku se začala zajímat i nová ministerstva – například v roce 1970 informoval hlavní hygienik na poradě ministerstva zdravotnictví o katastrofálních dopadech znečištěného ovzduší na zdraví obyvatel tohoto regionu, zejména dětí. Několik analýz ekologické situace na Ostravsku podával také zmíněný Zpravodaj RŽP. Na krajské úrovni byl vypracován rozsáhlý, komplexní materiál pro zasedání Národohospodářské komise Severomoravského Krajského národního výboru (KNV) 17. dubna 1975. Podle něj se na Ostravsku poněkud zlepšil stav ovzduší, přesto stále dvojnásobně překračoval stanovenou normu; řeky vykazovaly nadále vesměs čtvrtý stupeň znečištění, výstavba a uvedení do provozu čistíren odpadních vod se výrazně opožďovaly. Vázly také plány na rekultivaci krajiny, trpící vlivem hlubinného dobývání uhlí, způsobujícího poklesliny, devastaci objektů na povrchu, zamoření půdy vodními kaly apod. Dalším problémem zůstávaly odvaly důlní a hutní výroby, ale také průmyslu chemického a elektrotechnického, nepovolené skládky domácího odpadu (ani v Ostravě nebyla jeho spalovna). Na území ostravské průmyslové aglomerace zůstávalo 66 zdevastovaných ploch, narůstal podíl nezpracovatelných flotačních hlušin, rozsáhlé deprese v povodí Odry a Ostravice. […]
NEFUNKČNÍ PLÁNY
Severomoravský KNV vypracoval už na počátku sedmdesátých let dlouhodobou koncepci ochrany a tvorby životního prostředí na Ostravsku. Podle něj se měly snížit tuhé exhalace v průběhu sedmdesátých let o 40% ve srovnání s rokem 1970, plánovala se výstavba moderních tepláren na mazut, který by nahradil hnědé uhlí (zejména v souvislosti s výstavbou moderní celulózky u Paskova), do roku 1985 mělo být vybaveno elektrickým vytápěním, oleji a naftou sedmdesát tisíc bytových jednotek, 60% bytů mělo být napojeno na veřejný vodovod, 50% na kanalizaci. Už první kontroly v letech 1973–1975 ukázaly, že plány byly značně nerealistické, dokonce se ani nedařilo vyčerpat finanční prostředky, jež byly k dispozici. Hlavní problém spočíval v dodavatelsko-odběratelských vztazích, bylo obtížné najít spolehlivého dodavatele požadovaných součástí vnitřního vybavení, nainstalované stroje a přístroje vykazovaly vysokou poruchovost, opožďovaly se i jejich opravy.
Největší znečišťovatelé ovzduší a vodstva stále většinu předpisů buď ignorovali, anebo se snažili získat z nich výjimky, po zavedení přísnějších norem raději platili vysoké pokuty. Ve Slezské Ostravě sice fungoval Ústav ekologie průmyslové krajiny ČSAV, ale jeho výstupy nebyly v praxi respektovány. I když se i orgány KSČ a decizní sféry na Ostravsku začaly od poloviny sedmdesátých let zabývat environmetálními problémy, musely samy konstatovat, že situace se nelepší vůbec, nebo jen velmi pomalu. Vinu na tom mimo jiné nesly i chaotické zásahy nejrůznějších institucí, jejichž kompetence nebyly jasně stanoveny a často se vzájemně překrývaly, neexistovala důsledná kontrola. […]
Ostravsko bylo druhým nejvíce postiženým regionem ČR z hlediska znečištění ovzduší za severními Čechami. Devastací lesních porostů bylo v osmdesátých letech postiženo nejen území regionu a přilehlých Beskyd, ale dokonce i Jesenicko. V letech 1979–1988 muselo být vytěženo v důsledku exhalací (a kůrovce) v Severomoravském kraji přes 30 000 hektarů lesa, koncem osmdesátých let vykazovalo vážné poškození 96 % lesních půd kraje. Bez ohledu na to se plánovalo rozšíření těžby uhlí otevřením nových dolů nejen ve Frenštátu pod Radhoštěm, ale i v dalších centrech Pobeskydí. Další stavba, jež by výrazně poškodila životní prostředí v celé příhraniční oblasti s Polskem, se stala předmětem protestů ekologů a disidentů na obou stranách hranice. Šlo o plánovanou výstavbu obří koksárny ve Stonavě, jež měla být zahájena v roce 1989. Na druhé straně se v osmdesátých letech stále prodlužovaly termíny dostavby čistíren odpadních vod a dalších ekologicky významných zařízení (moderní papírna u Paskova) stejně jako likvidace zastaralých provozů. […]
Neutěšené životní prostředí Ostravska se promítalo do zdravotního stavu jeho obyvatel včetně dětí, který vykazoval nejhorší hodnoty z celé ČSSR. Nešlo jen o silikózu a další plicní, nervové a cévní choroby či úrazovost horníků (celostátní průměr překračovala o 23 %, smrtelných úrazů bylo třikrát více), všeobecně vyšší byla úmrtnost na rakovinu, rodilo se tu nejvyšší procento poškozených dětí, rostl počet dětí i dospělých trpících nevyléčitelnými alergiemi. Až do konce roku 1989 představovalo Ostravsko jedno z nejhorších prostředí pro život.